Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Pocit, který ho ovládl, nebyl znechucením. Vlastně se nikdy nedomníval, že to bude tak jednoduché, že najde to, co hledá, na první pokus. Nejdůležitější bylo, že vyloučil jednu z možností. Ted musí prozkoumat jiné.

Vstal a přistoupil k trojrozměrnému obrazu města, vyplňujícímu skoro celý sál. Bylo těžké nebrat ho jako skutečnou maketu, i když věděl, že je to pouze optická projekce matrice uchovávané v paměťových bankách. Když změnil polohu ovladačů monitoru a přesouval zaměřovač po povrchu Diasparu, po kopii se přesouvala skvrnka světla a ukazovala mu místo, kde se nachází. Ulehčovalo mu to obsluhu monitoru v prvních dnech, ale rychle se vpravil do nastavování souřadnic a teď už tuto pomoc nepotřeboval.

Pod ním se rozkládalo město, hleděl na ně shora, skoro jako bůh. Ale sotva, je viděl, v myšlenkách vážil kroky, které teď musí, jeden po druhém, udělat.

Když zklame vše ostatní, zůstane mu pouze jedno. Diaspar mohlo být udržované ve svém neměnném stavu, zakódovaném v paměťových bankách, celou věčnost. Ale samotné matrice bylo možné měnit a spolu s nimi by se změnilo město. Existovala možnost přeprojektovat úsek vnější zdi tak, aby tam vznikla brána, zanést tuto modifikovanou matrici do paměťových bank a čekat, až město samo změní svoji strukturu ve smyslu nové koncepce. Alvin měl podezření, že velké rozlohy řídícího pultu, jejichž význam mu Khedron nevysvětlil, slouží právě k provádění takovýchto změn. Experimentováním s jinými bloky by se nic nestalo, řídící prvky, s jejichž pomocí bylo možné modifikovat strukturu města, byly zablokované a bylo dovoleno dotýkat se jich pouze na základě zplnomocnění Rady a se souhlasem Centrálního počítače. Existovala malá šance, že mu to Rada dovolí, zvlášť když se nastaví na desetiletí nebo staletí trpělivého prošení, ale taková představa se mu nezdála příliš radostná.

Obrátil myšlenky k nebi.

Občas si ve snech představoval, že získal vládu nad prostory vesmíru, kdysi dávno pro člověka ztracenou. Věděl, že nebe nad Zemí bylo kdysi zaplněné divnými tvary z kosmu, mířícími do legendárního Port Diasparu. Přilétaly velké lodě s neobvyklými poklady. Ale Port se nacházel za okruhem Diasparu, již před eony ho pohřbily driftující písky. Mohl snít, že létající stroje stále spočívají ukryté kdesi v labyrintech města, ale skutečně tomu nevěřil. Bylo málo pravděpodobné, aby dokonce i v časech, kdy byla malá soukromá letadla všeobecně používána, byl jejich pohyb v okruhu města povolen.

Ztratil se na chvíli ve starém známém snu. Představoval si, že je pánem vesmíru, že svět před ním stojí dokořán a zve ho na cesty. Nebyl to svět jeho času, ale ztracený svět úsvitu — bohaté panoráma pahorků, jezer a lesů, plné života. Záviděl svým neznámým předkům, že se mohli pohybovat po celé Zemi a současně cítil smutek nad tím, že dovolili zahynout jejím krásám.

To snové opájení bylo neúčelné; setřásl je a vrátil se do skutečnosti, k problému, který teď před ním vyvstal. Jestliže je okolní prostor nedosažitelný a cesta po zemi uzavřena, co zůstalo?

A znovu byl v bodu, ve kterém potřeboval pomoc, ze kterého se nemohl dostat vlastními silami. Ten fakt ho mrzel, ale byl natolik poctivý, aby si to přiznal. A znovu přemýšlel o Khedronovi.

Alvin nebyl nikdy schopen se rozhodnout, jestli má toho šaška rád. Byl velmi rád, že se setkali a byl Khedronovi vděčný za všestrannou pomoc a podporu, kterou mu poskytl při jeho hledání. V Diasparu nebyl nikdo jiný, s kým by měl tolik společného. Byl tu však určitý rys jeho osobnosti, který mu vadil. Možná to byla Khedronova ironická lhostejnost, kterou dával najevo a která v Alvinovi budila dojem, že se tajně vysmívá všem jeho snahám, ač se zdálo, že se mu snaží ze všech sil pomáhat. Z tohoto důvodu a také pro svou vrozenou tvrdohlavost a nezávislost považoval Alvin sblížení s ním za poslední možnost.

Jejich setkání se uskutečnilo na malém kulatém dvoře nedaleko Paláce Rady. Ve městě bylo hodně takových skrytých míst, snad jen pár metrů od některé rušné tepny, avšak zcela izolovaných. Obvykle se k nim člověk dostal pěšky a poněkud oklikou, nacházely se totiž uprostřed důmyslně vytvořených bludišť, která zvyšovala pocit izolovanosti. Pro Khedrona bylo opravdu dost typické, že vybral pro schůzku právě takové místo.

Dvorek měl něco přes padesát kroků na šířku a ve skutečnosti byl umístěný uvnitř některého velkého domu. Zdálo se však, že nemá žádné přesné fyzické ohraničení, protože byl obklopen průsvitným modrozeleným materiálem, který zářil slabým vnitřním světlem. Avšak přestože tu nebyly žádné viditelné hranice, byl koncipován tak, že nebylo nebezpečí, že by se tu člověk cítil ztracený v nekonečném prostoru. Nízké zdi, sahající ani ne do pasu, tu a tam přerušené otvory, takže se jimi dalo projít, s úspěchem navozovaly bezpečné separé, bez kterého se nikdo v Diasparu nemohl cítit spokojený.

Když se Alvin objevil na místě schůzky, našel tam Khedrona, jak si prohlíží jednu část stěny. Její povrch byl pokryt mozaikou barevných destiček tak fantasticky složitou, že na ní Alvin nedokázal postřehnout žádný vzor.

„Podívej se na tu mozaiku, Alvine,“ ozval se Blázen. „Všiml sis na ní něčeho divného? “

„Ne,“ přiznal se Alvin po krátkém průzkumu. „Nevidím na ní nic zvláštního.“

Khedron přejel prsty po barevných destičkách. „Nejsi dobrý pozorovatel. Podívej se na ty hrany… Všimni si, jak se zaoblily a otupily. Neuvidíš to v Diasparu často, Alvine. To je opotřebování — stírání hmoty pod náporem času. Pamatuji si ten vzor, ještě když byl nový. Bylo to před osmi tisíci lety, v mém předchozím životě. Až se vrátím na toto místo po prožití dvanácti vtělení, ty desky už budou úplně setřené.“ „Nevidím v tom nic divného,“ řekl Alvin. „Ve městě je hodně uměleckých děl, která nejsou povedená natolik, aby byla uložena do paměťových systémů, ale ne tak špatná, aby se musela hned zničit. Připouštím, že jednoho dne se objeví jiný umělec, který to udělá lépe. A jeho dílo bude uchráněno před zničením.“

„Znal jsem člověka, který projektoval tu stěnu,“ řekl Khedron, neustále přejížděje prsty po trhlinách mozaiky. „Je divné, že si pamatuji ten fakt, ale nemohu si vzpomenout na jeho tvář. Asi jsem ho neměl rád a vymazal jsem jeho obraz ze své paměti,“ rozesmál se. „Možná jsem ji sám vyprojektoval během jedné z mých uměleckých fází a tak jsem se rozhněval, když město nechtělo zvěčnit moje dílo, že jsem si umínil zapomenout na celou věc. Podívej — věděl jsem, že ten kousek je uvolněn!“

Podařilo se mu vytáhnout kousek zlaté dlaždičky a zdálo se, že ho tahle malá sabotáž velmi těší. Hodil úlomek na podlahu a dodal:

„Ted s tím roboti, kteří mají na starosti údržbu, budou muset něco udělat!“

Alvin se domyslel, že to měla být lekce pro něho. Řekl mu to ten divný instinkt zvaný intuice, který, jak se zdá, je velmi logický. Hleděl na zlatou destičku, jež mu ležela u nohou a snažil se to nějak spojit s problémem, který mu okupoval mysl.

Když věděl, že odpověd existuje, nebylo těžké ji nalézt.

„Rozumím, co tím chceš říct,“ obrátil se na Khedrona. „V Diasparu existují objekty nezabezpečené před zničením tím, že jsou v paměťových bankách a proto je nikdo nenajde prostřednictvím monitorů z Paláce Rady. Kdybych tam teď zašel a snažil bych se najít tenhle plácek, nenašel bych ani stopu po stěně, na které teď sedíme.“