Arthur Clarke - Mesto s hvezde

„Možná,“ ozval se Alvin osvícen náhlou myšlenkou, „že prozkoumáme ten obraz přesně tak, jako jsme prozkoumali zobrazení dnešního Diasparu.“

Khedronovy prsty se zamíhaly nad řídícím pultem a na Alvinův dotaz odpověděla obrazovka monitoru. Sunul se podivuhodně úzkými ulicemi a zvětšení viditelně rostlo. Ta vzpomínka na Diaspar před věky byla stále ostrá a jasná jako obraz města, ve kterém žili. Paměťové zařízení je přechovávalo přes tisíc milionů let ve snové pseudoexistenci a čekalo na chvíli, kdy je kdosi znovu vyvolá. Ale to, na co teď hleděl Alvin, nebylo pouze vzpomínkou. To bylo něco mnohem složitějšího — byla to vzpomínka vzpomínky… Nevěděl, co se může dozvědět, jestli mu to pomůže v dalším hledání. Ten pohled do minulosti a pozorování světa, který existoval ve dnech, kdy se lidé stále ještě točili mezi hvězdami, byl fascinující. Alvin ukázal na nízkou okrouhlou budovu v srdci města. „Začněme odtud,“ řekl Khedronovi. „Vypadá to na nejsprávnější místo na začátek.“ Možná měli prostě štěstí, možná to byla jakási historická vzpomínka, možná základní logika. Nebyl v tom žádný rozdíl, protože dříve nebo později by se k tomu místu, ve kterém se paprskovitě sbíhaly všechny ulice města, dostali.

Během deseti minut se přesvědčil, že se tam ulice nesbíhají jenom kvůli symetrii — po deseti minutách už věděl, že jeho dlouhé hledání je zakončeno dokonalým úspěchem.

Alystra neměla se sledováním Alvina a Khedrona žádné potíže. Bylo vidět, že hodně pospíchají, což byla věc v Diasparu neobvyklá. Byla to docela zábavná hra sledovat je podél pohyblivých chodníků, skrývat se v davu a mít je stále na očích. Celou cestu se ani neohlédli. Cíl, ke kterému směřovali, byl jasný, když sešli z pohyblivé cesty a vešli do Parku. Mohli směřovat pouze k mauzoleu Yarlana Zeye. V parku nebyly jiné budovy a když lidé pádí v takovém spěchu jako Alvin a Khedron, určitě jim nejde o vychutnávání pěkné krajiny.

Protože na posledních pěti stech yardech před mauzoleem se Alystra neměla kam schovat, zastavila se a čekala, až Alvin s Khedronem zmizí v mramorové tmě. Když je úplně ztratila z očí, vyběhla travou porostlým úbočím. Nepochybovala, že se jí podaří ukrýt za jedním z velkých sloupů na tak dlouho, aby spatřila, co Alvin a Khedron dělají. Bylo jí lhostejné, že pak už ji mohou uvidět.

Mauzoleum tvořily dva soustředné prstence sloupů. Obklopovaly kruhové nádvoří. Kromě jednoho úzkého sektoru sloupy úplně zacláněly vnitřek a Alystra nechtěla vstoupit tímto vchodem, ale chtěla se do mauzolea dostat z boku. Opatrně prošla prvním kruhem sloupů, rozhlédla se, zda v dohledu nikdo není a po špičkách přeběhla prázdné prostranství oddělující první prstenec od druhého. Mezerami mezi sloupy viděla Yarlana Zeye; hleděl na Park, který založil a dále na město, nad kterým bděl tolik staletí.

V té kamenné budově nikdo nebyl. Mauzoleum bylo prázdné. Právě v té chvíli se Alvin s Khedronem nacházeli sto stop pod zemí v malé místnosti podobné kleci, jejíž stěny jakoby uplývaly jednotvárnou rychlostí nahoru. Bylo to jediné svědectví pohybu; nepociťovali stopy vibrací, které by dokazovaly, že padají rychle do hloubi země a míří k cíli, který si žádný z nich neuměl ještě ani představit.

Všechno to bylo absurdně jednoduché; ta cesta byla pro ně připravena. (Kým — přemýšlel Alvin — centrálním komputerem? Anebo možná samotným Yarlanem Zeyem, když přebudovával město?) Monitor jim ukázal dlouhou kolmou šachtu vedoucí do hloubky, ale dříve, než prozkoumali nevelkou část, obraz zmizel. Znamenalo to, že žádali informaci, kterou monitor neměl a možná, že ani nikdy nebyla v jeho paměti.

Zatímco o tom Alvin přemýšlel, obrazovka znovu ožila. Objevilo se na ní krátké sdělení napsané zjednodušeným písmem, kterého stroje používaly ke komunikaci s člověkem. Aspoň tehdy, když chtěly, aby jim rozuměl.

POSTAV SE TAM, KAM HLEDÍ SOCHA A NEZAPOMEŇ:

DIASPAR NEBYLO VŽDYCKY TAKOVÉ.

Poslední čtyři slova byla složena z větších písmen a význam celé zprávy byl najednou Alvinovi jasný. Zakódování příkazů se používalo odedávna k otevírání dveří nebo řízení strojů. Doporučení „Postav se tam, kam hledí socha“ bylo až p ř íliš jednoduché.

„Jsem zvědavý, kolik lidí četlo tu zprávu?“ řekl zamyšleně Alvin.

„Pokud vím, tak čtrnáct,“ odvětil Khedron, „i když jich mohlo být více.“

Nerozvíjel tu spíše tajemnou úvahu, ale Alvin příliš pospíchal do Parku, než aby žádal vysvětlení.

Nebyli si jisti, jestli bude mechanismus stále reagovat na řídící impuls. Když pronikli do mauzolea, chvíli jim trvalo, než mezi deskami podlahy nalezli tu jedinou, na kterou mířil pohled Yarlana Zeye. Na první pohled se zdálo, že socha hledí na město. Když ale stanuli bezprostředně před ní, všimli si, že Yarlan Zey s nepostřehnutelným úsměvem na rtech hledí zpod přimhouřených víček na místo kdesi ve vchodu do mauzolea. Jakmile toto tajemství odkryli, už o tom nemohlo být žádných pochyb. Alvin si stoupl na vedlejší desku a potvrdil, že Yarlan Zey nehledí jeho směrem.

Stanul znovu vedle Khedrona a opakoval v myšlenkách slova, která Blázen vyslovil nahlas. DIASPAR NEBYLO VŽDYCKY TAKOVÉ. Očekávaje rozkaz stroj zareagoval okamžitě, jako by neexistovaly ty miliony let, které uplynuly od časů, kdy ho uslyšel naposled. Velká kamenná deska na které stáli, se s nimi začala plynule spouštět do hlubin.

Obdélník blankytu nad jejich hlavami zamihotal a zmizel. Alvin zprvu soudil, že na místo té, která teď nesla jeho a Khedrona, se nějakým způsobem zmaterializovala jiná deska, ale po chvíli tu myšlenku zavrhl. V podlaze mauzolea byla pravděpodobně stále originální deska, a ta, na které teď stáli, existovala vždy jen nekonečně krátký zlomek sekundy a bez přerušení se vytvářela ve stále větší hloubce šachty, aby působila dojmem plynulého pohybu.

Během jízdy Alvin a Khedron nemluvili. Khedron znovu zápasil se svým svědomím a uvažoval, zda tentokrát nezašel příliš daleko. Nedovedl si představit, kam je tato výprava dovede, pokud je vůbec někam dovede. Poprvé v životě začínal chápat skutečný význam strachu.

Alvin se nebál, byl příliš nadšený. Ten pocit poznal poprvé ve věži Loranne, když vyhlížel ven na lidskou nohou nedotčenou pustinu a viděl hvězdy rozsvěcující se na nočním nebi. Tehdy pouze hleděl na neznámé, ted k němu mířil.

Stěny přestaly ubíhat. Na boku tajemně se pohybující klece se objevila spára světla, jasněla a náhle se ukázalo, že jsou to dveře. Prošli jimi ven, udělali několik kroků krátkou chodbou a najednou se ocitli ve velké okrouhlé jeskyni. Její mírně zakřivené stěny se stýkaly nějakých tři sta stop nad jejich hlavami.

Sloup, jehož vnitřkem sjeli dolů, se zdál příliš štíhlý, než aby udržel tíži milionů tun skály; popravdě řečeno, nevyhlížel jako neodlučitelná součást sálu a působil dojmem, že sem byl zabudován později. Khedron sledoval Alvinův pohled a došel ke stejnému závěru.

„Ten sloup,“ řekl zadrhávajícím hlasem, jako kdyby jen s obtížemi vybíral slova, „byl asi vybudován proto, aby ukryl výtah, kterým jsme se sem dostali. Nemohl přece sloužit davům, které tudy musely procházet, když ještě bylo Diaspar otevřené světu. Provoz pravděpodobně probíhal těmito tunely, předpokládám, že se domýšlíš, čím jsou?“