Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Vyplýval z toho jeden samozřejmý závěr.

Khedron se musel vyznat ve strojích a silách vládnoucích městu a uměl je přinutit, aby postupovaly podle jeho vůle způsoby, které neznal nikdo kromě něj. Pravděpodobně musela existovat nějaká vyšší kontrola, jejímž úkolem bylo nedopustit, aby nějaký příliš horlivý Šašek způsobil neodvratitelné poškození složité struktury Diasparu.

Alvin si zapamatoval všechny ty informace, ale neučinil žádné kroky, aby se s Khedronem setkal. I když chtěl Bláznovi položit dost otázek, které mu ležely v hlavě, sklony k samostatnému jednání a nezávislosti mu velely jednat bez cizí pomoci. Přiměla ho k tomu hlavně jeho tvrdohlavost. Vymyslel plán, jehož realizace mohla trvat několik let, ale pokud cítil, že míří k vytčenému cíli, byl šťastný.

Jako cestovatel objevitel z pradávné minulosti, pořizující mapy neznámých terénů, začal systematický průzkum Diasparu. Trávil dny a týdny touláním po opuštěných věžích okraje města v naději, že v některé z nich odhalí cestu do vnějšího světa, rozprostřeného za hradbami.

Během těchto toulek nalezl na tucet velkých klimatizačních otvorů vycházejících na poušť, ale všechny byly zamřížované a i kdyby v nich nebyla mříž, tak dostatečnou překážkou byla kolmá, míli hluboká propast, dělící otvor od povrchu.

Jiné východy nenalezl, přestože propátral tisíce chodeb a deset tisíc prázdných obydlí. Všechny budovy, které prohlížel, se nacházely v ideálním a nenarušeném stavu, jaký obyvatelé Diasparu považovali za přirozený a normální. Občas potkával robota konajícího něco na způsob inspekční obchůzky a pokaždé nezaváhal obrátit se s otázkou na stroje. Nedozvěděl se nic, protože stroje, na které narazil, nebyly naprogramované, aby reagovaly na hovor nebo myšlení lidí. I když zpozorovaly jeho přítomnost, neboť se odsouvaly na stranu a dělaly mu místo, nedávaly se s ním do řeči.

Byla období, kdy Alvin několik dní neviděl jiného člověka. Když pocítil hlad, vešel do jednoho z opuštěných domů a objednal si jídlo. Po eonech spánku se k životu budily zázračné stroje, nad jejichž existencí řídce uvažoval. Matrice přechovávané v jejich pamětích se mihotaly chvilku na hranici skutečnosti a. dávaly příkazy hmotě, kterou kontrolovaly. A tak, k rozkoši chuťových buněk nebo také jednoduše k upokojení hladu, bylo znovu povoláno k existenci jídlo připravené mistrem kuchařem před sty miliony let.

Samota toho opuštěného světa — té pusté skořápky obklopující životem tepající centrum města — Alvina nezarmucovala. Byl zvyklý na samotu. Pociťoval ji dokonce i tehdy, když byl mezi těmi, které nazýval svými přáteli.

Ta horlivá hledání pohlcovala plně jeho energii a pozornost a způsobovala, že na chvíli zapomněl na tajemství svého původu i na odlišnost, která ho oddělila od zbytku obyvatel města.

Neprozkoumal ještě ani tisícinu hradeb města, když si uvědomil, že ztrácí čas nadarmo. Toto přesvědčení nebylo výsledkem únavy, ale zábleskem zdravého rozumu. Jestli nebude jiná možnost, byl připraven hledat znovu, i kdyby mu hledání mělo zabrat zbytek života. Věděl ale už tolik, aby se utvrdil v přesvědčení, že jestli východ z Diasparu existuje, nebude tak jednoduché ho nalézt. Jestli nepoprosí o pomoc zkušenějšího člověka, může ztratit na bezvýsledném hledání celá staletí.

Jeserac mu prostě řekl, že nezná žádnou cestu ven z Diasparu a že pochybuje, že vůbec taková existuje. Informační stroje, obtěžované Alvinem, nadarmo prohledávaly své téměř neohraničené paměti. Mohly mu poskytnout každou podrobnost z historie města od počátku registrace dějů — od bariéry, za kterou, navždy ukrytá, ležela staletí Úsvitu. Přesto nedokázaly odpovědět na jednoduchou Alvinovu otázku a možná jim to ani nebylo dovoleno.

Bude se muset znovu setkat s Khedronem.

„Otálel jsi,“ usmál se Khedron, „ale i tak jsem věděl, že se dřív nebo později ozveš.“

Ta sebejistota Alvina iritovala; rozčilovala ho myšlenka, že jeho chování bylo možné předpovídat tak přesně. Byl zvědavý, zda ho Šasek pozoroval během hledání a ví, čím se zabýval celou tu dobu.

„Snažím se nalézt cestu ven z města,“ řekl bez okolků. „Musí existovat taková cesta a myslel jsem si, že bys mi mohl pomoci ji nalézt.“

Khedron chvíli mlčel. Dokud chtěl, měl ještě čas, aby se vrátil z cesty, na kterou vkročil, která vedla do budoucna a nedala se nijak předpovědět. Nikdo jiný by neváhal ani chvíli, žádný jiný člověk ve městě by neuvažoval o rušení klidu duchů světa mrtvého už miliony století. Možná v tom nebylo žádné nebezpečí, možná, že nic nemohlo zvrátit věčnou neměnnost Diasparu, ale jestliže existovalo riziko, že se stane něco nepředvídaného, mohla to být poslední šance, jak tomu zabránit. Khedron byl spokojený s existujícím pořádkem věcí. Mohl, pravda, ten pořádek čas od času ničit, ale jenom trošku. Byl kritik, ne revolucionář. Chtěl vyvolat jenom pár vrásek na povrchu pokojně plynoucí řeky času. Chvěl se před zaváděním vážnějších změn. Touha po dobrodružství, pokud ovšem nešlo o intelektuální dobrodružství, byla vymazána z jeho vědomí tak přesně jako z vědomí jiných obyvatel Diasparu.

Ale stále, i když silně utlumená, tkvěla v něm ta jiskřička zvědavosti, která kdysi byla největším darem daným Člověku. Ustavičně byl připraven nést riziko.

Podíval se na Alvina a zkoušel si připomenout svoje vlastní mládí, své vlastní touhy z doby před půl tisícem let. Některé chvíle z minulosti, které pečlivě vybíral, byly netknuté a ostré, když se k nim v paměti vrátil.

Jako korálky na šňůře se tento život a všechny předtím řadily zpět staletími; mohl se zmocnit kteréhokoliv z nich a znovu ho prozkoumat. Většina těch starých Khedronů byla pro něj nyní cizí. Základní modely mohly být stejné, ale váha zkušenosti ho od nich oddělovala navždy. Kdyby si přál, mohl zbavit svoji mysl všech dřívějších vtělení, než se příště vrátí do sálu Tvoření, aby spal, dokud ho město opět nepovolá. Ale to by byl druh smrti a na to nebyl ještě připravený. Ještě byl ochotný dál brát všechno, co může život poskytnout, jako loděnka trpělivě přidává nové buňky ke svému pomalu se rozšiřujícímu spirálovitému krunýři. V mládí se nelišil od svých vrstevníků. Až když dospěl a utajené vzpomínky jeho někdejších životů mu opět zaplavily mysl, chopil se role, pro niž byl předurčen už dlouho předtím. Někdy cítil zlost, že inteligence, které naplánovaly Diaspar s tak nekonečnou dovedností, mohou i nyní, po všech těch tisíciletích, s ním pohybovat jako loutkou na jevišti. Nyní tady byla možná šance uskutečnit dlouho odkládanou pomstu. Objevil se nový herec, který by mohl naposledy spustit oponu za hrou, která už měla příliš mnoho dějství.

Sympatie k tomu, jehož samota musela být ještě větší než jeho, nuda opakovaných životů a také šelmovské sklony k žertům — to vše přimělo Khedrona k činnosti.

„Nedokážu ti pomoct,“ odpověděl Khedron Alvinovi, „možná ne. Nechci v tobě budit plané naděje. Setkáme se za půl hodiny na křižovatce třetího paprsku a druhého prstence. A i kdyby se to nepovedlo, zaručuji ti zajímavou výpravu.“

Alvin přišel na setkání deset minut před stanoveným časem, ačkoliv to bylo na druhé straně města. Čekal a netrpělivě si prohlížel neúnavné pohyblivé chodníky, nesoucí spokojené a klidné obyvatele s jejich malichernými zájmy. Konečně spatřil Khedronovu vysokou postavu, která se objevila v dáli, a za chvíli se poprvé ocitl ve fyzické blízkosti Šaška. Utvrdil se v tom, když si stiskli dlaně ve starobylém gestu přivítání.