Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Vrátili se společně chodbami věže Loranne a vynořili se u pusté pohyblivé cesty. Až tady, na ulici, si Alvin uvědomil, že se ho Khedron ani nezeptal, co dělá tady, na samé hranici neznámého. Nenapadlo ho, že Khedron to ví a je zaujatý, ale ne udivený. Něco mu říkalo, že by Khedronův údiv nebylo lehké vyvolat.

Vyměnili si čísla, aby se mohli kontaktovat, když si to budou přát. Alvin se chtěl ještě setkat se Šaškem, i když si odnášel pocit, že delší pobyt ve společnosti tohoto člověka může být trýznivý. Ale předtím chtěl slyšet, co mu o Khedronovi mohou říci jeho přátelé a zvláště Jeserac.

„Do dalšího setkání,“ řekl Khedron a najednou zmizel. Alvin vzplál hněvem. Setkat se s někým pouze v podobě projekce a ne skutečně! Měl to říci hned na začátku rozhovoru. Khedron byl celý čas pravděpodobně ve svém obydlí — ať se nacházelo kdekoli. Číslo, které dal Alvinovi, zaručovalo pouze, že se k němu dostane každá informace, ale neprozrazovalo místo jeho bydlení.

Tak tomu alespoň bylo podle normálních zvyklostí. Mohli jste štědře rozdávat indexová čísla, ale vaše skutečná adresa bylo něco, co jste prozradili jen nejbližším přátelům.

Když se Alvin vracel zpátky do města, uvažoval o všem, co mu Khedron řekl o Diasparu a jeho sociální organizaci. Bylo divné, že ještě nepotkal nikoho jiného, kdo by se zdál nespokojen s jejich způsobem života. Diaspar a jeho obyvatelé byli navrženi jako součást mistrovského plánu, tvořili perfektní symbiózu. Za celý dlouhý život se lidé ve městě nikdy nenudili. Ač byl jejich svět podle měřítek dřívějších dob malý, jeho komplexnost byla ohromující, bohatství úžasné a poklady nespočetné. Tady člověk soustředil všechny plody svého génia, všechno, co bylo zachováno z ruin minulosti. Každé město, které kdy existovalo, něco Diasparu předalo. Před příchodem dobyvatelů bylo jeho jméno známé ve všech světech, které člověk ztratil. Do vybudování Diasparu byl vložen veškerý um, veškeré umění Impéria. Když se slavné dny blížily ke konci, géniové přetvořili město a dali mu stroje, které ho učinily nesmrtelným. I kdyby bylo všechno zapomenuto, Diaspar bude žít a ponese potomky člověka po proudu času.

Nepodařilo se jim nic více než přežít a byli s tím spokojení. Měli milion věcí, které je zaměstnávaly od okamžiku, kdy přišli téměř dospělí ze sálu Tvoření, do okamžiku, kdy se s těly jen nepatrně zestárlými navrátili do paměťových bank města. Ve světě, kde všichni muži a ženy mají inteligenci, která kdysi byla známkou geniality, nehrozí nuda. Potěšení z rozhovoru a polemiky, složité formality společenského styku, jenom ty stačily zabrat velkou část života. Navíc tu byly velké formální debaty, kdy se shromáždilo celé město, aby naslouchalo uchváceně, když se brilantní mozky utkaly v souboji nebo usilovaly slézt ty vrcholy filosofie, které nejsou nikdy dobyty, ač k dobývání nepřestanou lákat.

Žádný muž ani žena nebyli bez nějakého náročného intelektuálního zájmu.

Například Eriston trávil mnoho času v dlouhých samomluvách s centrálním počítačem, který prakticky řídil město a ještě měl dost času na zaznamenávání simultánních diskusí s každým, kdo s ním chtěl změřit svůj důvtip. Tři sta let se Eriston snažil sestavit logické paradoxy, které by stroj nerozluštil. Očekával, že výraznějších úspěchů dosáhne až za několik životů.

Etaniiny zájmy byly spíše estetické povahy. Navrhovala a sestavovala za pomoci věcných organizátorů trojrozměrné tkané vzory tak nádherně komplexní, že se staly skutečně velmi složitým topologickým problémem. Její díla bylo vidět po celém Diasparu a. některé z jejích vzorů byly zabudovány v podlahách velkých sálů choreografie, kde byly používány jako základ pro rozvoj nových baletních kreací a tanečních motivů.

Taková zaměstnání mohla připadat nudná těm, kterým chyběl intelekt, aby mohli ocenit jejich subtilnost. Avšak v Diasparu nebyl nikdo, kdo by nerozuměl něčemu z toho, co se Eriston a Etanie pokoušeli dělat. a neměl nějaký vlastní podobně náročný koníček.

Atletika a různé sporty včetně mnoha těch, jejichž provozování bylo možné pouze ovládáním gravitace, zpříjemňovaly několik prvních století mládí. Pro dobrodružství a posilování představivosti poskytovaly Ságy vše, co si bylo možné přát. Byly nevyhnutelným konečným produktem úsilí o realismus, které začalo tehdy, když člověk začal reprodukovat pohyblivé obrazy a zaznamenávat zvuky a pak používat tyto techniky k předvádění scén ze skutečného nebo imaginárního života, V Ságách byla iluze perfektní, protože všechny smyslové vjemy byly přímo vkládány do mozku a všechny konfliktní pocity okamžitě vyloučeny. Divák, který vstoupil, byl odříznut od reality, dokud dobrodružství trvalo; bylo to, jako by žil sen, ačkoliv věřil, že bdí.

Ve světě pořádku a stability, který se v hrubých rysech nezměnil už miliardu let, nepřekvapovalo, že se zde najde i zájem o hry náhody. Lidstvo vždy fascinovala záhada padající kostky, obrácení karty, otočení ručičky indikátoru. Na nižším stupni byl tento zájem založen na touze po penězích a to byl pocit, který nemohl mít místo ve světě, kde každý měl vše, co mohl v rozumné míře potřebovat. Avšak i poté, co byl tento motiv odstraněn, čistě intelektuální okouzlení náhodou zůstalo, aby svádělo ty nejkultivovanější mozky. Stroje, které se chovaly čistě náhodně — události, jejichž výsledek se nedal předvídat bez ohledu na množství informací, které člověk měl — z těch měl filosof i hráč stejné potěšení. A stále ještě zůstávaly pro všechny lidi spojené výrazy láska a umění. Spojené, protože láska bez umění je pouze uspokojení touhy a umění nemůže být vychutnáno, aniž se k němu přistupuje s láskou. Lidé hledali krásu v mnoha podobách — ve zvukových sekvencích, v řádcích na papíře, na povrchu kamene, v pohybech lidského těla, v barvách rozprostřených v prostoru. Všechny tyto prostředky stále přežívaly a v průběhu staletí k nim přibývaly další. Nikdo si však nebyl jist, zda byly objeveny všechny možnosti umění nebo zda má umění nějaký význam mimo lidskou mysl. A totéž platilo o lásce.

Jeserac seděl bez hnutí ve víru čísel. Prvních tisíc prvočísel uvedených na binární stupnici, která se používala pro všechny aritmetické operace od té doby, co byly vynalezeny elektronické počítače, před ním defilovalo. Nekonečné šiky jedniček a nul pochodovaly kolem a předváděly před Jeseracovýma očima kompletní řadu těch čísel, která neměla žádné dělitele kromě sebe a jednotky. Prvočísla měla tajemství, které člověka vždy fascinovalo a stále vábilo jeho představivost. Jeserac nebyl žádný matematik, ačkoli někdy by byl rád věřil, že je. Jediné, co mohl dělat, bylo pátrat v nekonečné řadě prvočísel po zvláštních vztazích a pravidlech, která by ti talentovanější shrnuli do obecných zákonů. Mohl zjišťovat, jak se čísla chovají, ale nemohl vysvětlit proč. Působilo mu potěšení klestit si cestu aritmetickou džunglí a někdy objevil neočekávané věci, které zkušenější průzkumníci nenašli.

Nastavil matici všech možných celých čísel a spustil počítač rozhozením prvočísel po jejím povrchu, jako by aranžoval korálky do průsečíků síťky. Jeserac tohle dělal předtím už stokrát a nikdy ho to nic nenaučilo. Ale byl okouzlen způsobem, jakým byla čísla, která studoval, roztroušena zdánlivě bez jakýchkoli zákonitostí přes spektrum celých čísel. Znal zákony dělení, které již byly objeveny, ale vždy doufal, že objeví další. Stěží by si byl mohl stěžovat, že byl vyrušen. Kdyby si byl přál s nikým nemluvit, byl by si podle toho nastavil anunciátor. Když mu v uchu zaznělo jemné zvonění, hradba čísel se zachvěla, číslice se rozmazaly a Jeserac se vrátil do světa pouhé reality.