Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Zbytečné příslušenství jako nehty a zuby zmizelo. Vlasy zůstaly pouze na hlavě, na těle po nich nezbyla ani stopa. Snad nejvíc by však překvapilo člověka z úsvitu dějin zmizení pupku. Jeho nevysvětlitelná nepřítomnost by mu dala dost látky k přemýšlení a na první pohled by byl zmaten problémem rozlišit muže od ženy. Asi by byl v pokušení předpokládat, že už žádný rozdíl není, ale to by byl těžký omyl. Za přiměřených okolností nebylo pochyb o mužnosti kteréhokoli muže v Diasparu. Příslušné vybavení bylo nyní pouze úhledněji zabalené — když ho majitel právě nepotřeboval. Jeho uložení uvnitř těla bylo skvělým vylepšením proti původnímu málo elegantnímu a skutečně hazardnímu uspořádání matkou přírodou.

Pravda, rozmnožování nebylo už záležitostí těla, neboť to byla věc příliš důležitá, než aby byla ponechána náhodě, která si pohrává s chromozomy jako s kostkami.

I v dávných dobách se rozmnožování týkala necelá setina sexuální aktivity. Zmizením tohoto pouhého jednoho procenta se změnil celý model lidské společnosti a význam slov jako „otec“ a „matka“, ale touha zůstala, ačkoli nyní její uspokojování nemělo hlubší cíl než uspokojení jakékoliv jiné touhy smyslů.

Alvin opustil své vrstevníky uprostřed zábavy a vydal se dál k centru parku. Sel vyznačenou stezkou, jednou z těch, které probíhaly parkem, křižovaly se v nízkých houštinách a znovu klesaly do úzkých úvozů tvořených velkými, mechem porostlými kameny. Potkal po cestě malý mnohostěnný stroj, který nebyl větší než lidská hlava. Vznášel se mezi větvemi stromů. Nikdo se nenamáhal zjistit, kolik obměn robotů se nachází v Diasparu; šli člověku z cesty a tak důsledně plnili své povinnosti, že spatření kteréhokoli z nich bylo něčím neobvyklým.

Terén se znovu začal zvedat, Alvin se blížil k nevysokému pahorku, který se vypínal v samotném středu parku a tím i města. Bylo tu méně terénních překážek a stezek, a tak dobře viděl vrchol pahorku, na němž stála jednoduchá stavba. Trošku se zadýchal, než došel k cíli, a tak se s chutí opřel o jeden růžový sloup a ohlédl se na cestu, kterou sem přišel.

Existuje jistý počet architektonických forem, které se už nemohou změnit, protože dosáhly dokonalosti. Hrobka Yarlana Zeye mohla být stejně dobře vybudována staviteli svatyň prvních civilizací, o nichž má člověk záznamy, i když ti by si nedokázali ani představit materiál, z něhož byla postavena. Otevřenou střechou zářila obloha a jediné nádvoří bylo dlážděné velkými deskami, které pouze na první pohled připomínaly skutečný kámen. Lidé chodili celé věky sem a tam a jejich kroky na nich nezanechaly nejmenší stopy.

Tvůrce celého parku — budovatel, jak někteří tvrdili, samotného Diasparu — seděl s očima sklopenýma, jako by se díval na plány, rozložené na kolenou. Na tváři se mu rozprostíral ten zvláštně nezachytitelný úsměv, který tolik pokolení mátl svět. Někteří tvrdili, že to není nic jiného než rozmar řezbáře, ale jiní byli přesvědčeni, že Yarlan Zey se usmívá, neboť má na mysli nějaké tajemné překvapení.

Celá ta budova byla záhadná a v kronikách dějin města se o ní nedala najít žádná zmínka. Alvin vlastně ani nevěděl, co znamená slovo,hrobka“. Jeserac by mu to pravděpodobně uměl vysvětlit, protože byl znám jako sběratel starých zapomenutých slov a rád jimi prokládal svoji řeč, aby posluchače zmátl.

Z toho centrálního pozorovacího bodu měl Alvin dobrý výhled na celý park a, i přes clonu stromů, na samo město. Nejbližší budovy byly vzdáleny právě dvě míle a tvořily nízké pásmo, obklopující celý park. Za nimi, řada za řadou, stále vyšší a vyšší, se vypínaly věže a terasy. Tvořily hlavní část města. Táhly se na míle, hrdě čněly k nebi, stále složitější a monumentálnější. Diaspar bylo plánováno jako celek, jako jednolitý, mohutný a mocný komplex. Jeho panorama působilo ve své velikosti drtivě, a přece tvořilo sotva stín ukrytých divů techniky, bez kterých by všechny ty velké budovy byly pouze hrobky zbavené života.

Alvin zamyšleně hleděl k hranicím tohoto světa. Deset, dvacet mil odtud se v dálce nejasně rýsovaly vnější hradby města, a zdálo se, že na nich spočívá nebeská klenba. Za nimi už nebylo nic, vůbec nic, kromě hrozivé pouště, na níž by člověk zešílel.

Proč právě jeho ta prázdnota tak lákala jako nikoho ze známých lidí? Nevěděl. Hleděl do dálky na barevné jehlice a cimbuří, jež obklopovaly panství lidí, jako by se domníval, že právě tam nalezne odpověd na své otázky.

Nenalezl je. Ale právě v tom momentu, kdy srdcem toužil po nedosažitelném, se pevně rozhodl.

Už věděl, co udělá se svým životem.

Jeserac mu moc nepomohl, i když projevil více snahy ke spolupráci, než kolik Alvin předpokládal. V dlouhé kariéře učitele mu už mnozí podobné otázky pokládali a on se nedomníval, že ze všech jeho žáků by to měl být zrovna Alvin, kdo by ho mohl zaskočit nebo postavit před problém, který nebude schopen řešit.

Samozřejmě si uvědomoval, že v Alvinově chování se objevují jisté odchylky, které, možná, budou vyžadovat korekci. Nezapojil se, jak byl povinen, do neobvykle komplikovaného společenského života města ani do světa fantazie svých vrstevníků. Neobjevil v sobě větší zájem o vyšší formy duševních zábav, i když to v jeho věku zase nebylo tak divné.

Pozoruhodnější byl jeho nestálý milostný život. Nedalo se očekávat, že vytvoří nějaký relativně stálý partnerský vztah alespoň na jedno století, avšak krátkost jeho milostných afér už byla pověstná. Pokud trvaly, byly intenzívní, ale ani jedna z nich nepřežila déle než několik týdnů. Zdálo se, že se Alvin nedokáže pořádně soustředit na více než jednu věc najednou. Byly časy, kdy se s nadšením zúčastnil erotických her svých druhů nebo zmizel s vybranou partnerkou na několik dní. Jakmile však nálada jednou pominula, bývala dlouhá období, kdy se zdálo, že ho absolutně nezajímá to, co by ho v jeho věku mělo zajímat nejvíc. To bylo možná špatné pro něj a určitě to bylo špatné pro jeho odmrštěné milenky, které se sklíčeně toulaly městem a trvalo jim nezvykle dlouho, než si našly útěchu jinde. Jak si Jeserac všiml, do tohoto nešťastného stadia se nyní dostala Alystra.

Nebylo to tím, že by Alvin neměl srdce, cit nebo nebyl rozvážný. Vzbuzovalo to dojem, že v lásce hledá, tak jako ve všem ostatním, něco, co mu Diaspar zajistit nemůže.

Žádné z těch Alvinových podivínství Jeseraca příliš netrápilo. Jedinečnost bylo možné pokládat za určitý způsob vystupování a ve svém důsledku mohla vést k tomu, že by se časem Alvin přizpůsobil všeobecně platnému vzorci chování. Žádný individualista, ať podivín nebo génius, nebyl schopen ovlivnit ohromnou setrvačnost společenství, které zůstalo prakticky nezměněné více než miliardu let. Jeserac nejenom věřil ve stabilitu — nedokázal si jednoduše nic jiného ani představit.

„Problém, který tě trápí, je velmi starý,“ řekl Alvinovi, „ale divil by ses, jak hodně lidí bere svět, jaký je, a nikdy je to nezarazí a ani nad tím nikdy nepřemýšlejí. Je pravda, že kdysi lidská rasa obývala prostor nekonečně větší než Diaspar. Viděl jsi, jak vypadala Země, než se vypařily oceány a přišla poušť. Filmy, které si tak rád pouštíš, jsou nejstarší, jaké máme, jsou jediné, které představují Zemi takovou, jaká byla před příchodem Nájezdníků. Nesoudím, že je vidělo mnoho lidí. Pohled na neohraničené, otevřené prostory je něco, co nedokážeme snést.