Arthur Clarke - Mesto s hvezde

„Přirozeně!“ vykřikl Hilvar. „Měl jsem si to domyslet.“

Alvin vypadal nechápavě a Seranis se ho nakonec zželelo.

„Jde mi o to, že i když Vanamond disponuje kolosální, možná neomezenou myslí, tak je ještě nedozrálý a nerozvinutý. Jeho skutečná inteligence je v této chvíli menší než lidská,“ usmála se nuceně, „i když jeho myšlenkové procesy probíhají mnohem rychleji a mnohem snadněji si osvojuje znalosti. Disponuje také jinými schopnostmi, kterým zatím ještě nerozumíme. Těžko popsatelným způsobem se zdá, že před jeho myšlením je otevřena celá minulost. Té schopnosti mohl vlastně využít, když přišel po vašich stopách na Zem.“

Alvin mlčel. Ted si teprve uvědomil, jak správně si Hilvar počínal, když dovedl Vanamonda do Lys a jaké měl štěstí on sám, když napálil Seranis. Ta věc by se mu podruhé v životě nepovedla.

„Tvrdíš tedy, že Vanamond se narodil nedávno?“ zeptal se.

Když použijeme jeho standardů, tak ano. Ve skutečnosti existuje už velmi dlouho, i když jistě kratší dobu než lidský rod. Nejpřekvapivější je to že tvrdošíjně trvá na tom, že jsme to byli my, kdo ho povolal k existenci a není pochyb, že s jeho původem jsou spojena všechna největší tajemství minulosti.“

Kde je Vanamond teď?“ zeptal se Hilvar.

Vyptávají se ho historici z Grevarnu. Snaží se zjistit obecný náčrt minulosti. Ale ta práce jim zabere celá léta. Vanamond může popisovat minulost se všemi podrobnostmi, ale nerozumí tomu, co vidí; je velmi těžké s ním spolupracovat.“

Alvin se divil, jak Seranis tohle všechno ví, pak si uvědomil, že pravděpodobně každý bdící člověk v Lys sleduje, jak tento velkolepý výzkum pokračuje. Pocítil pýchu, když si uvědomil, že teď už je slavný jak v Lys, tak i v Diasparu, avšak do této pýchy se mu mísila frustrace. Tady bylo něco, na čem se nikdy nemohl plně podílet a čemu ani nerozuměl. Přímý kontakt i mezi lidskými mozky byl pro něj takovou záhadou, jakou musí být hudba pro hluchého nebo barva pro slepce. Avšak nyní si lidé z Lys vyměňují myšlenky s tou nepředstavitelně cizí bytostí, kterou přivedl na Zem, ale které nemůže nikdy porozumět ani za pomoci všech svých smyslů.

Tady nebylo jeho místo: až po skončení rozmluv se dozví výsledky. Otevřel brány nekonečna a teď pocítil obavy — dokonce strach — z toho, co udělal. Pro pokoj duše se musí vrátit do malinkého známého světa Diasparu, které hledalo úkryt, zatímco on se hnal za svými sny a ambicemi… Jaká je v tom ironie; ten, který opustil město, aby riskoval život mezi hvězdami, se teď vrací domů jako ustrašené dítě, splašeně prchající pod matčinu ochranu.

Diaspar nebylo příliš spokojené s Alvinovým návratem. Ve městě to vřelo jako v mraveništi, do kterého někdo vrazil kůl.

Stále se zdráhalo čelit realitě, ale ti, kteří odmítli připustit existenci Lys a vnějšího světa, už neměli, kam by se ukryli. Paměťové banky je přestaly přijímat, ti, kteří lpěli na svých snech a hledali únik v budoucnosti, nyní marně kráčeli do sálu Tvoření. Plamen, který tavil, ale nepálil, je odmítl pozdravit, už nemohli usnout a probudit se s mozky vymytými o sto tisíc let dál po proudu času. Nepomáhaly žádné apely na Centrální počítač, ten dokonce ani nevysvětlil motivy svého postupu. Nespokojení utečenci se museli vrátit do města a postavit se čelem problémům svého století.

Alvin a Hilvar přistáli na okraji Parku, nedaleko paláce Rady. Až do poslední chvíle si nebyl Alvin jistý, zda dokáže loď dovést do města skrz pole, která je oddělovala od vnějšího světa. Obloha Diasparu, stejně jako koneckonců všechno v tomto městě, byla věcí umělou nebo přinejmenším částečně umělou. Noc s hvězdami a pozůstatky všeho, co člověk ztratil, nebyla do města vpuštěna. Pole také město chránilo před bouřemi, které občas šílely nad pustinami a zakrývaly nebe pohyblivými stěnami písku.

Neviditelní ochránci přesto Alvina vpustili a když dole spatřil Diaspar, věděl, že je doma. Nezávisle na tom, jak ho vrtal vesmír a jeho tajemství, tady se narodil a do tohoto města patřil. Nikdy ho neuspokojovalo, ale vždy by se sem vrátil. Musel procestovat půl Galaxie, aby objevil tuto jednoduchou pravdu.

Než loď přistála, shromáždil se v Parku dav a Alvin čekal s neklidem, jak ho obyvatelé města přijmou. Dost snadno četl v jejich tvářích, které sledoval na obrazovce, ještě než otevřel průlez. Překvapivou emocí byla zvědavost — sama o sobě byla v Diasparu něčím neobvyklým. Mísila se ní obava a tu a tam i neklamné příznaky strachu. Alvin si smutně pomyslel, že nikdo nemá z jeho návratu radost.

Přesto ho Rada přijala pozitivně. Přestože právě on byl strůjcem obecné krize, tak stejně zase jen on mohl dodat fakta, o která se bude opírat budoucí linie postupu. S hlubokou pozorností vyslechli jeho zprávu o letu na Sedm sluncí a o setkání s Vanamondem. Pak odpovídal na spoustu otázek a projevoval přitom trpělivost, která udivovala většinu tázajících. Jak rychle pochopil, jejich myšlenky byly ovládané strachem z Nájezdníků, přestože je ani jednou nejmenovali, a nebyli příliš nadšeni, když se do tohoto tématu pustil přímo.'

Kdyby Nájezdníci ještě ve vesmíru existovali,“ hovořil Alvin, „tak bych se s nimi v samém jeho středu určitě setkal. Ale mezi Sedmi slunci není inteligentní život; domysleli jsme si to sami, ještě dříve než Vanamond potvrdil naše předpoklady. Domnívám se, že Nájezdníci odešli před staletími; alespoň Vanamond, který se zdá být stejně starý jako Diaspar, o nich nic neví.“

„Chtěl bych poznamenat,“ ozval se najednou jeden z rádců, „že Vanamond může být jistým způsobem, který zatím ještě neznáme, potomkem Nájezdníků. Nepamatuje si svůj původ, ale to neznamená, že by nám jednoho dne nemohl být nebezpečný.“

Hilvar, který se účastnil shromáždění jako pozorovatel, nečekal, až mu bude udělen hlas. Alvin poprvé viděl přítele tak pobouřeného.

„Vanamond vstoupil do mé mysli,“ řekl, „a i já jsem krátce nahlédl do jeho. Moji lidé už o něm hodně vědí, i když zatím neodhalili, kým je. Ale jedno je jisté — Vanamond je nám nakloněn a ze setkání s námi měl velikou radost. Z jeho strany se nemusíte ničeho obávat.“

Po tomto výbuchu panovalo chvilku mlčení, Hilvar se pomalu uklidnil a na tváři se mu objevily rozpaky. Bylo patrné, že napětí, které do této chvíle v sálu panovalo, začalo pomalu opadávat, jako by se z duší přítomných zdvihl jakýsi mrak. Předsedající dokonce ani nenapomenul Hilvara za to, že si vzal hlas bez dovolení.

Jak Alvin poslouchal debatu, tak zřetelně rozlišil tři školy myšlení, prezentované Radou. Konzervativci, kteří byli v menšině, stále živili naděje, že se ještě podaří vrátit ručičky hodin zpět a nastolit starý pořádek. Proti zdravému rozumu se křečovitě drželi teze, že Diaspar a Lys na sebe opět mohou zapomenout.

Pokrokoví byli rovněž v menšině. Fakt, že se vůbec v Radě vyskytli, Alvina mile překvapil. Po pravdě řečeno, nepřijali invazi vnějšího světa s žádnou radostí, ale byli rozhodnuti ji co nejsprávněji využít. Někteří z nich se uchylovali až k sugesci, že může existovat způsob, jak překonat psychologické bariéry, které ještě účinněji než bariéry fyzické tak dlouho odřezávaly Diaspar od světa.

Většina členů Rady, která přesně odrážela nálady, jež ve městě panovaly, přijala postoj bdělé ostražitosti. Mezitím čekali, až někdo nastíní plány do budoucnosti, které je z toho dostanou. Domnívali se, že dokud bouře neutichne, nemá smysl osnovat žádné plány ani se snažit zavádět vymezené linie postupu.