Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Alvin navedl loď na oběžnou dráhu kolem měsíce; nepotřeboval varování složitých ochranných mechanismů, aby si domyslel, že nemá atmosféru. Všechny stíny měly výrazné, ostré hrany a den přecházel v noc rychle bez stmívání a bez soumraku. Byl to první svět, na kterém spatřil cosi blížící se noci, protože v místě, nad kterým letěli, viselo nad horizontem pouze jedno ze vzdálených sluncí. Krajina se utápěla v červeném světle a vyhlížela jako ponořená v krvi.

Mnoho mil letěli nad horami stejně potrhanými a ostrými jako před věky ve dni jejich vzniku. Byl to svět, který nikdy nepoznal změny ani rozklad, nikdy ho nenavštívily větry a deště. Nebyly tu třeba žádné složité systémy, aby se zachovalo všechno v prvotním stavu. Ale když tu není atmosféra, tak tu nemůže být ani život… nebo může?

„Samozřejmě,“ řekl Hilvar, když se na něj Alvin s touto otázkou obrátil. „V tom předpokladu není žádný biologický nesmysl. Život může vzniknout v prostředí zbaveném atmosféry, ale pak může rozvíjet jen takové formy, které v něm vydrží. To se muselo stát už miliónkrát, kdykoli nějaká obydlená planeta ztratila atmosféru.“

„Ale čekal bys, že ve vakuu budou existovat inteligentní formy života? Nemohly by se chránit proti ztrátě vzduchu? “

„Možná, kdyby se to stalo až když dosáhli takového stupně inteligence, aby tomu mohli zabránit. Ale kdyby atmosféra zmizela, když byli ještě na primitivní úrovni, museli by se přizpůsobit nebo zahynout. Po tom, co se přizpůsobili, by možná vyvinuli vysokou inteligenci. Vlastně, pravděpodobně ano — stimul by byl obrovský!“

Co se týče planety, nad kterou prolétali, pomyslel si Alvin, měly Hilvarovy spekulace charakter čistě teoretický. Nikde nebylo vidět nejmenší důkazy, že zplodila nějaký život — ať už inteligentní nebo ne. Ale v takovém případě — k čemu měl sloužit tento svět? Alvin si už byl naprosto jist, že celá soustava Sedmi sluncí je umělým dílem a že tedy i tato planeta musela být částí její imponující konstrukce. Není vyloučeno, že měla sloužit pouze jako ozdoba — jako měsíc své gigantické družky. Dokonce i v takovém případě by ji snad n ě jakým způsobem využívali.

„Podívej,“ velel Hilvar a ukázal na obrazovku. „Tam, napravo!“

Alvin změnil kurs lodi a krajina na obrazovce se naklonila. Při rychlosti, jakou letěli, se rudě osvětlené skály rozmazávaly v purpurové šmouhy. Náhle se obraz stabilizoval a dole spatřili nepopiratelné známky života. Nepopiratelné, ale stejně beznadějné. Tentokrát na sebe vzaly formu řady štíhlých sloupů, rozestavěných ve vzdálenostech po sto stopách a dvakrát tak vysokých. Běžely, čím dál víc se zmenšujíce v hypnotické perspektivě, až je nakonec pohltil vzdálený horizont.

Alvin zatočil doprava a vedl loď podél řady sloupů. Uvažoval, jakému cíli mohly kdysi sloužit. Absolutně stejné, vycházely jeden za druhým na pahorky a.scházely do údolí. Nic neukazovalo na to, že by tu někdy něco podpíraly, byly hladké, ničím se nelišily a trochu se zužovaly směrem nahoru. Úplně najednou řada sloupů změnila směr a zahnula pod pravým úhlem. Alvin proletěl ještě několik mil, než na to stačil zareagovat a změnit odpovídajícím způsobem kurs.

Sloupy nyní běžely přes mrtvou krajinu nepřerušovanou řadou a zachovávaly ideálně stejné odstupy. Potom padesát mil od poslední změny směru se znovu stočily pod pravým úhlem. Tímhle tempem, pomyslel si Alvin, se brzy vrátíme do výchozího bodu.

Nekonečná řada sloupů je tak zhypnotizovala, že téměř přehlédli místo, kde byla přerušena. Byli už několik mil za tím místem, než Hilvar křikl na Alvina, aby loď obrátil. Zmenšili mírně výšku letu a když kroužili nad tím, čeho si Hilvar všiml, začal v jejich myslích klíčit fantastický předpoklad, i když zpočátku se žádný z nich neodvážil říci to tomu druhému nahlas. Dva sloupy byly zlomené už při podstavci a ležely na skalách, kam upadly. Ale to nebylo všechno; dva sloupy sousedící se škvírou byly vyhnuté ven jakousi mohutnou silou.

Hrůzu budícímu závěru se nedalo uniknout. Alvin už věděl, nad čím letěli, často to vídal v Lys, ale až do této chvíle jej mýlil šokující rozdíl ve velikosti.

„Hilvare,“ řekl zdráhavě — ještě pořád se mu nechtělo obléci do slov své domněnky — „víš, co to je?“ „Je těžké tomu uvěřit, ale zdá se mi, že létáme kolem uzavřené ohrady. Ta řada sloupů je plot — plot, který nebyl dostatečně pevný.“

„Lidé, kteří pěstují zvířata,“ řekl Alvin s nervózním smíchem, „by měli vědět, jak je udržet na uzdě.“

Hilvar nereagoval. Hleděl na vylámanou ohradu a zamyšleně krčil obočí.

„Nechápu,“ ozval se konečně, „čím se na této planetě živilo? A proč uteklo z ohrady? Dal bych hodně, abych se dozvěděl, co to bylo za stvoření.“

„Možná ho ponechali jeho vlastnímu osudu a vylomilo plot, protože bylo hladové,“ rozvíjel svou myšlenku Alvin. „Anebo je možná něco vy dráždilo.“

„Sleťme níž,“ navrhl Hilvar. „Chci si prohlédnout povrch.“

Snesli se tak, že se loď málem dotýkala skály, a teprve pak si všimli, rovina je rozrytá nespočetnými malými dírkami o průměru ne větším než palec nebo dva. Avšak vně ohrazení nebyly ty tajemné stopy, nepřekročily linii plotu.

Měl jsi pravdu,“ řekl Hilvar. „Bylo hladové. Ale nebylo to zvíře; bylo by přesnější nazvat to rostlinou. Vyčerpala půdu uvnitř ohrazení a musela hledat výživu někde jinde. Pohybuje se pravděpodobně poměrně pomalu, převrácení těchto sloupů jí trvalo jistě celá léta.“

Alvinova fantazie rychle doplnila nejisté detaily. Nepochyboval, že Hilvarovy dedukce jsou v zásadě správné a že jakási botanická potvora, která se možná pohybuje příliš pomalu, než aby to mohlo oko postřehnout, svedla ospalou, ale neúnavnou válku s ohradou.

Přes věky, které od té doby určitě uplynuly, mohla ještě žít a vláčet se po celém povrchu planety. Hledat ji by však bylo beznadějným úkolem, protože by to znamenalo pročesat povrch celého globu. Pro klid duše prohlédli terén v okruhu několika mil od průlomu a nalezli velkou okrouhlou skvrnu o průměru nějakých pěti set stop, poďobanou množstvím malých otvůrků. Tady se netvor určitě zastavil, aby se nasytil — jestli je možné použít toho slova pro organismus, který čerpá výživu z pevné skály.

Když se znovu vznesli do vesmíru, pocítil Alvin, že se ho zmocňuje podivná únava. Návštěva světů soustavy Sedmi sluncí byla beznadějná, ale i kdyby kdesi jinde ve vesmíru existovala ještě nějaká inteligence, tak kde ji hledat? Pohlédl na hvězdy rozseté po obrazovce jako prach a věděl, že na prozkoumání všech jim nestačí čas.

Zmocnil se ho pocit osamění a tísně, jaký snad nikdy předtím nezažil. Nyní chápal strach Diasparu z ohromných prostor Vesmíru, hrůzu, která způsobila, že se jeho bratři stáhli do mikrokosmu svého města. Vzpíral se uvěřit, že přece jenom měli pravdu.

Obrátil se pro podporu k Hilvarovi, ale ten stál nehybně se zaťatými pěstmi a skleněnýma očima. Hlavu sklonil k rameni, zdálo se, že čemusi naslouchá a napíná všechny smysly, aby vnímal okolní pustinu.

„Co se stalo?“ zeptal se rychle Alvin. Musel otázku opakovat, než dal Hilvar najevo, že slyší. Odpověděl, stále zahleděný v nicotu.

„Něco přichází,“ řekl pomalu. „Něco, co nechápu.“