Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Alvinovi se zdálo, že to v kabině zavanulo chladem a v celé hrůze mu vytanuly na mysli pradávné útoky Nájezdníků. Silou vůle, kterou zmobilizoval, postupně ovládl záchvat paniky. Úplně ho to vyčerpalo. „Je to přátelské?“ zeptal se. „Nebo musíme utéct na Zemi?“ Hilvar odpověděl pouze na druhou otázku, první přešel mlčením. Hlas měl tichý, ale nebyl v něm neklid nebo strach. Byl z něj slyšet spíše ohromný úžas a zvědavost, jako by se malý kluk setkal s něčím tak úžasným, že si nechtěl plést do dojmů a myšlenek odpovědi na ustrašené Alvinovy otázky.

„Opozdil jsi se,“ pravil. „Už je tady.“

Galaxie se už mnohokrát otočila kolem své osy od chvíle, kdy se u Vanamonda probudilo vědomí. Vzpomínal si na málo věcí z těch prvních eonů a nepamatoval si mnoho bytostí, které se o něj tehdy staraly — ale stále si pamatoval svůj neutišitelný žal, když odešly a zanechaly ho mezi hvězdami samotného. Od té doby putoval staletí po staletí od slunce ke slunci a pomalu se rozvíjel a zvětšoval svoji sílu. Kdysi snil o tom, že najde ty, kterým vděčil za život, a i když ty sny už vybledly, tak nikdy neumřely úplně.

Na nesčetných světech nacházel zbytky, které po sobě život zanechal, ale inteligenci objevil pouze jednou — a zděšeně z Černého slunce prchal. Ale vesmír byl příliš veliký a hledání teprve začínalo.

I když byl daleko v čase a prostoru, přes světelné roky dorazil k Vanamondovi ze srdce Galaxie velký výbuch energie. Byl úplně jiný než záření hvězd a objevil se v jeho vědomí tak náhle jako stopa zanechaná meteorem na nočním bezoblačném nebi. Hnal se k němu kosmem i časem a cestou ze sebe shazoval mrtvý, neměnný model minulosti.

Dlouhý kovový tvar s nekonečně složitou stavbou Vanamond nechápal, byl mu tak strašně cizí, jako všechny objekty fyzického světa. Kolem toho tvaru se stále vznášela aureola energie, která ho vytáhla z konce vesmíru, ale ta ho teď nezajímala. Opatrně a s plachostí divokého zvířete připraveného v každém okamžiku prchnout se přibližoval dvěma myslím, které objevil.

A už věděl, že jeho dlouhé hledání končí.

Alvin chytil Hilvara za ramena a divoce jím třásl, jak se snažil přivolat přítele do přítomnosti.

„Řekni mi,co se děje,“ prosil zoufale. „Co mám dělat?“

Z Hilvarových očí se vytratila extáze.

„Pořád to nechápu, ale nemáme důvod k obavám. Jsem si tím jist.

Ať je to cokoli, neublíží nám. To něco se zdá jednoduše… zaujaté.“

Alvin se chtěl ještě na něco zeptat, když ho náhle ovládl pocit, který dosud neznal. Zdálo se mu, že se mu po těle rozlévá příjemné teplé chvění; trvalo to několik sekund, ale když to přestalo, nebyl už jenom Alvin. Cosi s ním sdílelo jeho mozek a naplňovalo ho, tak jako jedno kolo může částečně naplňovat jiné. Byl si rovněž vědom toho, že na dosah ruky je Hilvarova mysl stejně spojená s vědomím bytosti, která se tu objevila. Pocit to byl spíše divný než nepříjemný a díky němu si Alvin poprvé uvědomil, co to je telepatie — schopnost, která v Diasparu tak zdegenerovala, že teď bylo možné s její pomocí ovládat pouze stroje.

Alvin se vzbouřil, když se Seranis pokoušela ovládnout jeho mysl, ale s tímto vetřelcem nedokázal bojovat. Odpor byl beznadějný a koneckonců stejně věděl, že ta bytost nemá nepřátelské úmysly. Uvolnil se a bez odporu akceptoval fakt, že jeho mysl zkoumá nekonečně větší inteligence.

Vanamond se ihned zorientoval, že jedna z těch myslí je přístupnější. Zjistil, že oba dva jsou jeho přítomností zaskočeni, nedokázal uvěřit, že mohli zapomenout; špatná paměť, podobně jako smrtelnost, ležely mimo schopnost Vanamondova chápání. Navázání kontaktu bylo velmi těžké, hodně obrazů, které nalezl v jejich myslích, bylo tak dávných, že je sotva rozpoznával. Byl zmatený a lehce vyděšený strachem z Nájezdníků, kteří jimi stále procházeli, připomínalo mu to jeho vlastní pocity, když se poprvé v jeho zorném poli objevilo Černé slunce.

Ale tyto mysli nevěděly nic o Černém slunci a teď se v nich začaly formulovat první otázky.

„Kdo jsi?"

Odpověděl tak, jak jedině mohl odpovědět.

„Jsem Vanamond.“

Nastala pauza (jak dlouho se formulují jejich myšlenky!) a pak otázku opakovali. Neporozuměli — divné, vždyť určitě právě jejich druh mu dal jméno. Pamatoval si ten fakt ode dne narození. Vzpomínek měl málo a všechny začínaly od stejného bodu v čase, ale byly křišťálově průzračné.

Do jeho myšlenek znovu vstoupily jejich malinké myšlenky.

„Kde jsou lidé, kteří vybudovali Sedm sluncí? Co se s nimi stalo?“

Nevěděl. Nedůvěřovali mu a jejich rozčarování k němu dorazilo ostře a výrazně i přes propast dělící jejich myšlenky od jeho. Ale byl trpělivý a chtěl jim pomoci, protože hledali totéž, co on a vedle nich se poprvé necítil osamocený.

Alvin nevěřil, že někdy prožije takovou zkušenost, jako byla ta nehlasná rozmluva. Bylo těžké uvěřit, že může být něčím víc než divákem, protože nechtěl přiznat dokonce ani sobě, že Hilvarova mysl byla nějakým způsobem více pohlcena než jeho. Mohl pouze čekat, užaslý a napůl omámený přílivem myšlenek převyšujících možnosti jeho chápání.

Najednou Hilvar pobledl, přerušil kontakt a obrátil se k příteli.

„Alvine,“ řekl unaveným hlasem, „děje se tady něco divného. Ničemu z toho nerozumím.“

To prohlášení jen málo pomohlo obnovit Alvinovo sebevědomí a když si to Hilvar přečetl na jeho tváři, usmál se.

„Nedokážu odhalit, čím je ten… Vanamond,“ protáhl. „Je to bytost, která disponuje obrovským věděním, ale současně se zdá být obdařen velmi malou inteligencí. Samozřejmě,“ dodal, „jeho mysl se může tak lišit od naší, že ho nedokážeme pochopit — i když nevěřím, že je to skutečné vysvětlení.“

„No a co jsi se dozvěděl?“ zeptal se netrpělivě Alvin. „Ví něco o Sedmi sluncích? “

Hilvar byl stále jaksi mimo.

„Byly vybudovány mnoha rasami, včetně naší,“ pravil nepřítomně. „Může mi sdělovat fakta, jako je toto, ale nerozumím jejich významu. Myslím, že má vědomí minulosti. Ale nedokáže ho interpretovat. Všechno, co se kdysi stalo, se v jeho myšlení promíchalo.“

Přerušil se na chvilku a zamyslel se, potom se mu tvář rozjasnila.

„Jedna věc je jasná; tak či onak musíme vzít Vanamonda na Zem, abychom ho zkonfrontovali s našimi filozofy.“

„Bude to bezpečné?“ zeptal se Alvin.

„Ano,“ řekl Hilvar a uvažoval, jak je ta úvaha pro jeho přítele netypická. „Vanamond je nám přátelsky nakloněn. Co víc, zdá se mi, že je něžný.“

A zcela náhle vyplynula na povrch myšlenka, která se celou tu dobu vznášela v Alvinově podvědomí. Vzpomněl si na Krifa a všechna ta malá zvířata, která před ním neustále utíkala, a co vlastně tak trápilo a znepokojovalo Hilvarovy přátele. A vzpomněl si — jak je to už dávno! — na zoologický účel jejich expedice do Shalmirane.

Hilvar si našel nového mazlíčka.

Jak úplně nemyslitelná, uvažoval Jeserac, by byla ta konference ještě před několika dny.

V sále Rady u stolu, který byl postavený napříč otevřenému konci podkovy, sedělo šest hostů z Lys. Jeserac si pobaveně připomněl, že to není tak dávno, co na tom samém místě stál Alvin a poslouchal vyjádření Rady, které rozhodlo, že Diaspar musí být znovu uzavřeno před světem. Teď svět vtrhl do města, a nebyl to žert a nebyl to pouze svět — ale celý vesmír.