Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Kdesi se jakýsi lesní gigant snažil vydrápat o pár stop nad své bojovné sousedy; oni rychle uzavřeli spojenectví, aby ho stáhli dolů a zneškodnili převahu, kterou nad nimi získal. Kromě toho, že to byla válka tichá, vedená v příliš volném tempu, než aby ji mohlo oko pozorovat, pocit nelítostného a neúprosného konfliktu drtil tušeným ukrutenstvím.

V porovnání s tím, co se dělo mezi stromy, vyhlíželo prostranství klidně a mírně. Bylo téměř ideálně rovné, porostlé tenkou krátkou travou, a rozkládalo se až k horizontu. Přestože už klesli do výšky padesáti stop, nepostřehli žádné stopy zvířecího života, což Hilvara značně udivilo. Možná, že zvířata, která tu bydlí, jsou vystrašena jejich lodí a ukryla se pod zemí?

Vznášeli se už nad povrchem roviny a Alvin se snažil přesvědčit Hilvara, že otevření komory není nebezpečné, ale Hilvar mu trpělivě vysvětloval takové pojmy jako bakterie, houby, viry a mikroby. Spor trval už dobrých pár minut, když náhle zpozorovali zvláštní fakt. Obrazovka, která ještě před chvílí ukazovala les, ztmavla.

„Vypnul jsi ji?“ zeptal se Hilvar, jako obvykle předcházeje o zlomek sekundy tutéž Alvinovu otázku.

„Ne,“ řekl Alvin a po zádech mu přeběhl mráz, když si uvědomil jediné vysvětlení.

„To ty jsi ji vypnul?“ zeptal se robota.

„Ne,“ padla odpověd.

S výdechem úlevy Alvin zahnal myšlenku, že by robot mohl začít pracovat na vlastní pěst a že by měli na krku vzpouru strojů.

„Tak proč je obrazovka tmavá?“ zeptal se.

„Byly zacloněny výhledové receptory.“

„Nerozumím,“ řekl Alvin, v tu chvíli zapomínaje, že robot může reagovat pouze na jasně zadané rozkazy a otázky. Rychle se opravil.

„Co cloní receptory? “

„Nevím.“

Sklony robota k nemluvnosti mohly být časem stejně iritující jako užvaněnost u lidí. Než se Alvin zmohl na další dotaz, zapojil se do akce Hilvar. „Řekni mu, aby pomalu zvedal loď,“ požádal a v hlase mu zazněl naléhavý tón.

Alvin zopakoval příkaz. Nepocítili žádný pohyb. Pak se na obrazovku pomalu vrátil obraz, ale byl ještě chvíli zamlžený a neostrý. Ale přesto ukazoval dost, aby okamžitě skončil spor o přistávání.

Rovina už nebyla rovná. Bezprostředně pod nimi se zformovala velká vypouklina — vypouklina rozťatá v místě, odkud se loď násilím vyrvala ven. Nad štěrbinou se pomalu vlnila ohromná pseudotykadla, jako kdyby se snažila zachytit oběť, která se před chvílí uvolnila z jejich objetí. Zatímco na tu příšeru polekaně hleděli, Alvin spatřil na okamžik ošklivý otvor obklopený jakýmisi chapadly, která stahovala všechno, co se ocitlo v jejich dosahu, dolů do široce rozevřené pasti. Když znovu nezachytila kořist, obluda pomalu zalezla pod zem — a teprve tehdy si Alvin uvědomil, že ta rovina je ve skutečnosti tenkou vrstvou pěny, která se vznášela na povrchu nehybného moře.

„Co byla ta — v ě c?" vykoktal.

„Abych ti odpověděl, musel bych sejít až k ní a důkladně ji prozkoumat, “ řekl Hilvar podle pravdy. „Mohla to být jakási forma primitivního zvířete — dokonce možná příbuzného s naším přítelem ze Shalmirane. Určitě to nebyla bytost inteligentní, to by se nesnažila sežrat kosmickou loď“

I když už jim nic nehrozilo, Alvin se pořád nemohl vzpamatovat.

Uvažoval, co se ještě skrývá pod tím nevinně vyhlížejícím trávníkem, který tak lákal proběhnout se po jeho pružném povrchu.

Mohli bychom tady strávit hodně času,“ zamyslel se Hilvar, jasně fascinovaný tím, co viděl. „V těchto podmínkách musela evoluce dojít k velmi zajímavým výsledkům. Nejenom evoluce, ale i degenerace, protože vyšší formy zdegenerovaly, když byla planeta ponechána svému osudu. Od té doby se tu už asi ustálila rovnováha — snad už nechceš odletět?“ Obraz krajiny pod nimi se začal měnit a Hilvarův hlas zněl téměř žalostně.

„Odlétáme,“ řekl Alvin. „Viděl jsem už svět bez života a svět až příliš živý a nevím, který se mi nelíbil víc.“

Ve výši pěti tisíc stop nad povrchem je planeta naposledy překvapila. Potkali flotilu ohromných rostlinných balonů, unášených větrem. Z každé napůl průzračné blány visely svazky větví a vytvářely cosi, co připomínalo les obrácený vzhůru nohama. Vypadalo to, že se některé rostliny snaží utéct od krutého konfliktu probíhajícího na povrchu a naučily se létat vzduchem. Díky adaptaci dokázaly shromáždit a uchovávat v měchýřích množství vzduchu, které jim stačilo, aby se mohly vznést do relativně klidné vrstvy atmosféry.

A přesto se nedalo říci, že právě tady nalezly bezpečí. V jejich splývavých lodyhách a listech se rojila papouškovitá stvoření, která trávila život vysoko nad povrchem globu a pokračovala na osamělých vzdušných ostrovech ve všeobecné bitvě o přežití. Rostliny se pravděpodobně musely čas od času kontaktovat s povrchem planety. Alvin si všiml, jak jeden z velkých balonů pukl a padal k povrchu. Prasklý obal rozvinul jako padák. Byl by rád věděl, zda to byla náhoda nebo část životního cyklu těch udivujících bytostí.

Během přeletu k následující planetě si Hilvar trochu pospal. Z nějakého důvodu, který jim robot neuměl vysvětlit, se loď v porovnám s rychlostí, kterou vyvinula na cestě ze Země k Sedmi sluncím, pohybovala teď velmi zvolna. Dosažení světa, který Alvin vybral jako třetí zastávku, jim trvalo téměř dvě hodiny a Alvin se divil, že obyčejná meziplanetární cesta může trvat tak dlouho.

Vzbudil Hilvara, když se dostali do planetární atmosféry.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se a ukázal na obrazovku.

Pod nimi ubíhala ponurá černá a šedá krajina. Nenesla ani stopy rostlinstva nebo jiného bezprostředního projevu existence života. Ale viděli nepřímé důkazy. Nízké pahorky a mělké doliny pokrývaly tečky ideálně zformovaných polokoulí. Některé tvořily komplikované symetrické vzory.

Předcházející planeta je naučila opatrnosti. Po důkladném rozvážení všech možností zůstali vysoko v atmosféře a na průzkum poslali robota. Jeho očima sledovali, jak se přibližuje k jedné z polokoulí a zastavuje se ve vzdálenosti pěti stop od jejího ideálně hladkého povrchu.

Nezaregistrovali na ní nic, co by mohlo sloužit jako vchod anebo co by objasňovalo význam budovy. Polokoule, před níž se robot vznášel, byla dost velká a na výšku měřila asi sto stop, ale v dohledu byly polokoule ještě větší. Pokud to byla obytná budova, tak neměla ani okna, ani dveře.

Po chvíli váhání dal Alvin robotovi příkaz, aby se přiblížil ke kopuli a dotkl se jí. K jeho naprostému překvapení robot příkaz nesplnil. To byla vzpoura — nebo to tak alespoň na první pohled vyhlíželo.

„Proč neděláš to, co jsem ti přikázal?“ zeptal se Alvin, když setřásl úžas.

„Je to zakázáno,“ uslyšel odpověď.

„Kým zakázáno?“

„Nevím.“ „Odkud tedy… ne, smaž to. Je to tvůj vnitřní zákaz?“

„Ne “

To eliminovalo jednu z možností. Budovatelé těch kopulí mohli být přece rasou, která stvořila robota a vložila toto tabu do originálního kompletu instrukcí stroje.

„Kdy jsi obdržel ten rozkaz?“ zeptal se Alvin.

„Obdržel jsem ho po přistání.“

Alvin pohlédl na Hilvara. V očích mu zaplála jiskřička nové naděje.

„Tady je inteligence! Nepociťuješ její přítomnost? “

„Ne,“ zavrtěl hlavou Hilvar. „Toto město se mi zdá stejně tak mrtvé jako svět, který jsme navštívili na samém počátku.“