Arthur Clarke - Mesto s hvezde

„Proč jsi nás sem přivezl?“ zeptal se Alvin robota. Cítil trochu zájmu, ale poněkud ho skličovalo, že od chvíle, kdy se narodil, mu každá zodpovězená otázka přináší jen další a další ztráty. „Odtud se vydal na cestu Mistr,“ zněla odpověď.

„Myslím, že to by mohlo být určité vysvětlení,“ řekl Hilvar. „Nepozoruješ v tom jakousi ironii osudu? Odletěl z tohoto světa v nemilosti a pohleď na ten pomník, který vztyčili na jeho počest!“

Velký kamenný sloup byl vysoký asi jako sto lidí a byl postaven na kovovém kotouči, který vyvstával nad povrch terénu. Neměl žádné ozdoby, nebyly na něm žádné nápisy. Alvin uvažoval, kolik tisíc nebo milionů let se zde museli scházet Mistrovi vyznavači, aby mu vzdali hold? A dozvěděli se vůbec někdy, že zemřel zapomenut na vzdálené Zemi? Ted to bylo jedno. Mistr i jeho věrní zůstali pohřbeni v mracích zapomnění.

„Pojďme tam,“ navrhl Hilvar. Snažil se dostat Alvina ze stísněné nálady. „Přiletěli jsme přes půl vesmíru, abychom spatřili toto místo. Proto se přinejmenším můžeme odhodlat k malé námaze a vyjít ven.“

Alvin se nucené usmál a vyšel za Hilvarem z přechodové komory. Dokonce i kdyby byl ten svět mrtvý, musí se na něm nacházet mnoho zajímavých věcí, které jim možná pomohou vyjasnit některá tajemství minulosti.

Vzduch byl zatuchlý, ale dýchatelný. Přestože bylo na obloze sedm sluncí, nebyla teplota vysoká. Teplo dodával pouze bílý terč centrálního slunce, ale zdálo se, že na cestě mlhovinami zakrývá okolní hvězdy a přitom ztrácí svoji intenzitu. Zbývající slunce byla jen barevnými terči a nehřála.

Po několika minutách prohlížení už věděli, že obelisk jim neřekne nic. Materiál, ze kterého byl zhotoven, nesl značné stopy stáří, hrany se už zaoblily a kovovou desku, na níž byl usazený, vyhladila chodidla mnoha pokolení věrných i hostů. Napadlo je, že možná jsou poslední z miliard lidských bytostí, které navštívily toto místo.

Hilvar chtěl právě navrhnout návrat do lodě a přelet k nejbližší z okolních budov, když si Alvin všiml dlouhé úzké štěrbiny v mramorové podlaze amfiteátru. Vydali se podél ní. Štěrbina se stále rozšiřovala a zakrátko už byla tak široká, že by ji těžko přeskakovali.

O něco později našli místo, kde měla začátek. Povrch arény tu byl rozdrcený a rozpraskaný a dál se táhla míle dlouhá hluboká brázda. Nebylo třeba příliš mnoho inteligence ani představivosti, aby se domysleli, jakým způsobem vznikla. Před věky — i když jistě dlouho po opuštění tohoto světa — tady spočinul velký válcovitý tvar, po nějaké době se znovu vznesl do kosmu a zanechal planetu samu sobě a jejím vzpomínkám.

Kým byli? Odkud přišli? Minuli dřívější hosty o tisíc nebo milion let — nikdy se to nedozví.

Vrátili se mlčky na svoji loď (jak maličká se zdála vedle kolosu, který tu kdysi stál!) a pomalu přeletěli nad arénou. Zamířili k nejnádhernější ze všech budov. Když přistáli před vchodem, ukázal Hilvar na něco, čeho si v témže okamžiku všiml i Alvin.

„Ty budovy nevypadají bezpečně. Podívej se na to kamení tady — je to zázrak, že ještě stojí. Kdyby na této planetě řádily bouře, už by se dávno rozpadly. Zdá se mi, že vejít dovnitř by nebyl rozumný tah,“

„Nechci tam jít, pošlu robota — dokáže se pohybovat rychleji než my a nezpůsobí žádný otřes, od něhož by mohl spadnout strop.“

Hilvar pochválil jeho opatrnost a poradil, aby Alvin před vysláním robota na průzkum přenesl systém jeho instrukcí do téměř stejně inteligentního mozku lodě tak, aby se přinejmenším dokázali vrátit na Zemi, kdyby se něco stalo jejich pilotovi.

Po nedlouhém čase se přesvědčili, že tento svět jim nemá co nabídnout. Očima robota společně sledovali míle prázdných, prachem pokrytých chodeb a průchodů, které se míhaly na obrazovce, jak robot prozkoumával tyto prázdné labyrinty. Všechny budovy byly navrženy inteligentními bytostmi a respektovaly určité zákony a formy. Po chvíli dokonce většina architektonických prvků a designu vyvolávala překvapení a duše byla jakoby hypnotizována prostým opakováním, neschopna vstřebat jiné pocity. Zdálo se, že tyto budovy nebyly příliš obydlené a bytosti, které v nich žily, byly velké asi jako lidé. Vlastně mohli být právě lidmi, ovšem oba pozorovatelé byli překvapeni množstvím pokojů a příslušenství, které byly zřejmě dostupné pouze létajícím bytostem, ale to neznamenalo, že budovatelé města byli okřídlení. Mohli využívat osobní antigravitační přístroje, které se kdysi volně používaly a po kterých nezůstalo v Diasparu ani stopy.

„Alvine,“ řekl Hilvar, „prohlídkou těch budov můžeme strávit třeba milion let. Vypadá to, že je neopustili jen tak nahonem. Všechno, co v nich bylo cenné, odnesli. Ztrácíme zbytečně čas.“

„Co tedy navrhuješ?“

„Jsme povinni mrknout se na pár dalších oblastí planety a zjistit, jestli jsou také opuštěné — a domnívám se, že ano. Pak abychom měli udělat podobnou rychlou prohlídku jiných planet tohoto systému a přistávat pouze tehdy, když se nám budou zdát úplně jiné nebo když zjistíme na jejich povrchu něco neobvyklého. To je všechno, co stihneme udělat, pokud tady nechceme strávit zbytek života.“

Hilvar měl pravdu. Snažili se přece navázat kontakty s inteligencí a ne provádět archeologické výzkumy. Ten první úkol je možné vykonat během několika dní, pokud je ovšem vzhledem k okolnostem splnitelný. Ten druhý by potřeboval staletí práce armády lidí a robotů.

O dvě hodiny později planetu opustili a udělali to s úlevou. Alvin měl pocit, že i kdyby kypěla životem, tak tento svět nekonečných budov by byl velmi nehostinný. Nenalezli ani stopy parků, žádných otevřených prostranství, kde by mohla existovat vegetace. Byl to úplně sterilní svět a bylo obtížné představit si psychiku bytostí, které ho kdysi obývaly. Alvin se rozhodl, že pokud bude následující planeta vypadat stejně, tak se vzdá jejího průzkumu.

Nebyla stejná, ve skutečnosti bylo těžké představit si větší kontrast.

Planeta se nacházela blíž slunci a dokonce i z kosmu vypadala žhavě. Byla částečně zastíněna nízko plujícími oblaky. To svědčilo o tom, že oplývá vodou, ale přesto oceány nepostřehli. Nenašli také ani stopy po civilizaci. Dvakrát obletěli planetu a neviděli na jejím povrchu žádný umělý výtvor. Celý globus od pólů k rovníku pokrýval koberec jedovaté zeleně.

Myslím, že tu musíme být opatrní,“ prohlásil Hilvar. „Ten svět žije — a nelíbí se mi barva rostlinstva. Nejlepší bude, když zůstaneme na palubě lodi a nebudeme ani otvírat přechodovou komoru.“

Ani kvůli vyslání robota?“

Ani kvůli tomu. Zapomněl jsi, co je to nemoc, a i když moji lidé vědí, jak si s ní poradit, jsme od domova daleko a mohou tady číhat nebezpečí, která nedokážeme předvídat. Zdá se mi, že je to svět, který zešílel. Kdysi byl možná jednou velkou zahradou nebo parkem, ale byl zanedbáván, vlády nad ním se znovu ujala příroda. Kdyby byla planeta obydlená, muselo by to tu vypadat jinak.“

Alvin nepochyboval o správnosti Hilvarových slov. V té biologické anarchii bylo cosi ďábelského, něco nepřátelského pořádku a regulérnosti, o které se opíralo jak Lys, tak Diaspar. Miliony let tady neustále šílela bitva a bylo lepší vyhnout se tomu, co ji přežilo.

Spustili se opatrně nad rozlehlou rovinu, tak jednolitou, až to vypadalo podezřele. Rovina sousedila s výše položeným terénem úplně porostlým stromy, jejichž výšku bylo možno si pouze domýšlet, protože rostly tak blízko u sebe a byly tak opletené lesním porostem, že téměř nebylo vidět kmeny. Mezi korunami stromů létalo hodně okřídlených tvorů, ale pohybovali se tak rychle, že bylo nemožné zjistit, zda jsou to ptáci nebo hmyz — nebo ani jedno, ani druhé.