Arthur Clarke - Mesto s hvezde

„A Yarlan Zey — nebo kdokoli to byl — rovněž instruoval Centrální počítač, aby speciálně sloužil Odlišným, když se objeví.“ Hilvar se zamyslel, sleduje tok Alvinových myšlenek.

„Právě. Celá ironie spočívá v tom, že jsem mohl všechny informace dostat přímo od Centrálního počítače, bez pomoci chudáka Khedrona. Řekl by mi víc, než kdykoli řekl jemu. Ale nepochybuji, že díky Khedronovi jsem ušetřil hodně času. Naučil mě to, co bych se sám nikdy nenaučil.“

„Zdá se mi, že tvoje teorie se shoduje se všemi známými fakty,“ řekl ostražitě Hilvar. „Bohužel nejdůležitější problém dále zůstává bez odpovědi — prvotní určení Diasparu. Proč se tvoji lidé snažili nebrat na vědomí existenci vnějšího světa? Cht ě l bych to vědět.“

„Právě to mám v úmyslu vysvětlit,“ řekl Alvin. „Ale nevím ani kdy, ani jak to udělám.“ Tak se přeli a snili a mezitím se hodinu po hodině Sedm sluncí vzdalovalo od sebe, aby nakonec vyplnila ten divný tunel tmy, kterým loď letěla. Potom jedno po druhém šest sluncí zmizelo za okrajem temnoty a na obrazovce zůstalo pouze centrální slunce. I když nemohlo existovat v prostoru, v kterém se teď pohybovali, přesto stále svítilo perleťovým leskem, odlišujícím je od ostatních hvězd. Jeho jasnost rostla s každou minutou. Už nebylo bodem, ale malým talířkem. A teď ten talířek začal růst…

Zazněla kratičká výstraha, chvíli v kabině vibroval zvuk připomínající zvony. Alvin zabořil prsty do opěradel křesla, i když to bylo dost zbytečné gesto.

V hluku exploze ožily mohutné generátory a hvězdy se objevily s téměř oslepivou prudkostí. Loď se vrátila do vesmíru hvězd a planet, přirozeného světa, v kterém se nemohlo nic pohybovat rychleji než světlo.

Už, se nacházeli v systému Sedmi sluncí. Velký prsten barevných globů dominoval obloze. Ale co to bylo za oblohu! Zmizely z ní všechny hvězdy, které znali, všechna známá souhvězdí. Mléčná dráha už nebyla proužkem mlhy daleko na boku nebe. Byli teď v jejím srdci a její velké kolo dělilo vesmír napůl.

Loď stále letěla ohromnou rychlostí směrem k centrálnímu slunci a šest ostatních hvězd vypadalo jako barevné bóje rozestavěné po nebi. Nedaleko nejbližší z nich bylo vidět malinké jiskřičky planet, světů, které musely být obrovské, když byly viditelné z takové dálky.

Příčina perleťového svitu centrálního slunce byla už teď zřejmá. Tu velkou hvězdu obklopovala blána plynu, která tlumila její záření a dávala světlu charakteristickou barvu. Vlastní hvězdu bylo vidět pouze z nevelké vzdálenosti a měla podivný, oku unikající tvar. Ale byla tam a čím déle na ni hleděli, tím se zdála větší.

„Tak co, Alvine?“ řekl Hilvar. „Máme tu tolik světů, že bude z čeho vybírat. Anebo doufáš, že je prozkoumáme všechny?“

„Nebude to naštěstí nutné,“ přiznal Alvin. „Když se nám kdekoli podaří navázat kontakt, určitě tam získáme informace, které potřebujeme. Logické by asi bylo začít od největší planety centrálního slunce.“ „Pokud není příliš velká. Slyšel jsem, že existují planety tak velké, že na nich člověk žít nemůže — byl by rozdrcen vlastní vahou.“

„Pochybuji, že je tady potkáme, neboť jsem si jist, že ten systém je výtvorem úplně umělým. Ostatně shora uvidíme, zda jsou tam nějaká města nebo budovy.“

Hilvar ukázal na robota.

„Náš problém je rozřešen i bez naší účasti,“ řekl. „Nezapomínejme, že náš průvodce tu už kdysi byl. Vede nás domů… a jsem zvědav, co si o tom všem myslí.“

Alvina to také zajímalo. Ale bylo možné — nebo vůbec mělo smysl — si představovat, že robot, který se vrací po tolika eonech do starobylého Mistrova domu, pociťuje něco ve smyslu lidských emocí?

Od té doby, co centrální počítač uvolnil bloky, které nedovolovaly robotovi mluvit, nikdy neprojevil žádné známky citů a emocí. Odpovídal na Alvinovy otázky a poslouchal rozkazy, ale jeho skutečná osobnost se zdála nepostižitelná. A že nějakou osobnost má, o tom byl Alvin přesvědčen, jinak by nemohl cítit ten zvláštní pocit viny, který ho trápil, když si vzpomněl, co mu provedl — a jeho nyní spícímu společníkovi.

Robot stále věřil všemu, co ho Mistr naučil, a i když ho pak viděl, jak falšuje zázraky a lže svým následovníkům, neměla tato fakta vliv na jeho věrnost. Byl schopný, jako mnoho lidí před ním, smířit se s dvěma protichůdnými soubory údajů.

Vracel se teď se svými nesmrtelnými vzpomínkami do místa, ze kterého pocházel. V lesku centrálního slunce téměř neviditelná se skrývala bledá jiskra světla, kterou obíhají ještě bledší jiskřičky ještě menších světů. Jejich velká cesta končí, za chvíli se dozví, zda nebyla marná.

Planeta, ke které letěli, byla teď vzdálena sotva několik milionů mil. Celý povrch té mnohobarevné koule se koupal v záři věčného dne, protože z jedné strany ji osvětlovalo centrální slunce a z druhé strany jedna po druhé zbylé hvězdy formace. Alvin konečně pochopil význam slov umírajícího Mistra: „Je nádherné pozorovat barevné stíny na planetách v ěč ného sv ě tla. "

Byli už tak blízko, že skrze lehounkou mlhu atmosféry rozeznávali obrysy pevnin a oceánů. V jejich tvarech bylo cosi nezvyklého a teprve po chvíli si uvědomili, odkud ten pocit pramení: linie oddělující pevninu od vody byly podivně pravidelné. Kontinenty této planety nebyly dílem přírody — ale zformování tohoto světa určitě nebylo příliš velkým problémem pro ty, kteří vybudovali jeho slunce.

„To nejsou oceány!“ vykřikl náhle Hilvar. „Podívej, jsou tam vidět nějaké stopy!“

Teprve když se ještě víc přiblížili k planetě, postřehl Alvin, co mu ukazoval Hilvar. Uviděl sotva znatelná pásma a čáry táhnoucí se podél břehů po povrchu toho, co zpočátku považovali za moře. Tento pohled mu způsobil obrovské zklamání, protože Alvin dobře věděl, co ty linie znamenají. Viděl je už na pustině pod Diasparem. A teď mu prozradily, že let byl zbytečný.

„Planeta je stejně suchá jako Země,“ řekl zachmuřeně. „Ty skvrny jsou vrstvy soli v místech, odkud se vypařilo moře.“

„Nikdy by to nepřipustili,“ přikývl Hilvar. „Zdá se mi, že jsme se přese všechno zpozdili.“

Rozčarování bylo tak velké, že se Alvin raději neozýval a pouze mlčky hleděl na ten smutný svět. Planeta se pod nimi točila majestátně pomalu a její povrch jim letěl vstříc. Už viděli budovy — malinké bílé skořápky rozeseté po celém povrchu.

Kdysi to bylo centrum vesmíru. Ted tu panovalo ticho, vzduch byl pustý a neviděli roje tančících bodů, které by dokazovaly, že tam existuje život.

Loď se pohybovala nad nehybným mořem kamení, které tu a tam vytvářelo velké vlny podobné oblakům. Snad chtěla země konkurovat obloze.

Náhle se loď zastavila, jako by robot konečně nalezl zdroj, odkud plynuly jeho vzpomínky. Pod nimi, ze středu ohromného mramorového amfiteátru, mířil do nebe sloup ze sněhobílého kamene. Alvin chvíli čekal a když loď stále zůstala nehybná, vydal rozkaz k přistání u paty sloupu.

Až do této chvíle měl Alvin ještě naději, že na planetě najde život. Tato poslední naděje se rozplynula, když otevřel přechodovou komoru. Nikdy předtím, dokonce ani v ruinách Shalmirane, neslyšel tak dokonalé ticho. Na Zemi se stále rozléhá hluk hlasů, pulsuje tam život nebo je alespoň slyšet šum větru. Tady nebyly a už nikdy nebudou žádné takové zvuky.