Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Mozky senátorů — v Airlee i těch ostatních rozesetých po celém Lys — návrh uvážily a moc se jim nelíbil. Ale jinou možnost neviděli.

Zrno, které Alvin zasel, vzklíčilo rychleji, než se domníval.

Když doletěli do Shalmirane, hory se ještě koupaly ve stínu. Z jejich výšky velká kotlina pevnosti vypadala maličká a zdálo se nemožné, že na tom malém ebonitovém kolečku kdysi závisel osud celé Země.

Alvin postál uprostřed ruin u břehu jezera a přepadl ho nevyslovitelný žal a hluboká bolest. Otevřel přechodovou komoru a do lodi vniklo ticho tohoto místa. Hilvar, který se během celého přeletu skoro ani neozval, se tiše zeptal:

„Proč jsme se sem vrátili?“

Alvin neodpověděl, dokud se neocitli na břehu jezera. Tam se ozval:

„Chtěl jsem ti ukázat, jaká to je loď. A také jsem doufal, že už se polyp obrodil. Cítím, že jsem mu něco dlužen a chtěl jsem mu ukázat, co jsem objevil.“

„V takovém případě budeš muset počkat. Vrátil ses příliš brzo.“

Alvin to očekával, šance byla malá, neúspěch ho neznechutil. Jezerní vody byly ideálně hladké a už jimi neotřásal jednotvárný rytmus, který Je tak upoutal během první návštěvy. Poklekl na břehu jezera a zadíval se do temna studené tůně.

Tu a tam pod povrchem plavaly malé průzračné zvonky a táhly za sebou vrkoče téměř neviditelných tykadel. Alvin ponořil dlaň a vylovil jeden z nich. Najednou ho s tichým výkřikem zahodil. Stvořeníčko ho žahlo. Jednoho dne — možná za roky, možná za staletí — se ty nerozumné medúzy shromáždí do jedné bytosti a velký polyp se obrodí, když se mu vrátí vzpomínky a vědomí. Alvin byl zvědav, jak by ta bytost zareagovala na objevy, které učinil; pravda o Mistrovi by pro něj nemusela být příjemná. Kromě toho by možná nechtěl uznat všechny ty roky trpělivého čekání za zbytečně ztracené.

Byly ztracené zbytečně? I když tyto bytosti byly podvedeny, jejich dlouhé bdění bylo nakonec odměněno. Zázrakem uchránili před zapomenutím poznatky, které by jinak byly ztracené. Ted si mohou konečně odpočinout a jejich víra může odejít ve stopách milionů jiných vyznání, která se kdysi považovala za věčná.

Alvin s Hilvarem se zamyšleně vrátili do lodi a pevnost se znovu stala temnou skvrnou mezi horami. Rychle se zmenšovala, až nakonec vypadala jako černé, víčka zbavené oko, navždy zahleděné do vesmíru. Zakrátko zmizela v rozlehlém panoramatu Lys.

Alvin se nesnažil loď řídit. Stoupali, až nakonec celé Lys pod nimi vypadalo jako zelený ostrov uprostřed hnědožlutého moře. Nikdy předtím nebyl Alvin tak vysoko. Když stoupání ustalo, spatřili dole celou polokouli Země. Lys teď bylo malou smaragdovou skvrnkou na podkladě rezavé pustiny — ale daleko na linii horizontu se cosi blyštělo jako mnohobarevný klenot. A tak, poprvé, uviděl Hilvar Diaspar.

Dlouho se dívali na Zemi, která se pod nimi otáčela. Ze všech možností člověka to určitě byla ta, jejíž ztrátu si mohli dovolit nejméně. Alvin toužil ukázat svět, jak ho teď viděl, vládcům Lys a Diasparu.

„Hilvare,“ ozval se nakonec, „myslíš si, že to, co dělám, je správné?“

Hilvara, který byl zmítán přílivem pochybností, otázka zaskočila. Vždyť nic nevěděl o Alvinově setkání s Centrálním počítačem a o vlivu, kterým na něj zapůsobil. Bylo těžké odpovědět. Obdobně jako Khedron — i když jeho nepokoj byl menší- měl pocit, že se potápí. Vsával ho neúprosný vír, který Alvin, přímočaře kráčející životem, za sebou zanechával.

„Domnívám se, že máš pravdu,“ odpověděl zvolna. „Naši lidé byli dostatečně dlouho rozděleni.“ To byla pravda, ale pocit smutku Alvina neopouštěl.

„Trápí mě jeden problém,“ pokračoval Alvin zneklidněným hlasem, „a to je rozdílná délka našich životů.“

Oba věděli, co má na mysli.

„Mě to také trápí,“ přiznal Hilvar, „ale myslím si, že se tento problém časem vyřeší, až se naši lidé navzájem více poznají. Nemůžeme mít oba pravdu — náš život může být krátký, ale vás určité dlouhý. Nakonec se najde kompromis.“

Alvin se zamyslel. Byla to jediná naděje, ale příští staletí budou těžká. Znovu si připomněl Seranisina slova: „… a já i on už staletí nebudeme žít, zatím co ty stále budeš mladíkem. " Dobrá, přijímá ty podmínky. Vždyť i v Diasparu na všechna přátelství padal tentýž stín, to, zda byl vzdálený stovky nebo miliony let, znamenalo nakonec malý rozdíl.

Alvin věděl s jistotou, která postrádala jakoukoli logiku, že budoucnost rasy závisí na spojení těchto dvou kultur. V takovém případě štěstí jednotlivce není důležité. Chvíli viděl lidstvo jako něco víc než pouze živý základ své existence a bez odporu přijal oběť, jakou jeho volba požadovala.

Pod nimi se bez ustání otáčel svět. Hilvar cítil přítelovy myšlenky, a neozýval se, dokud Alvin sám nepřerušil mlčení.

„Když jsem poprvé opouštěl Diaspar,“ řekl, „nevěděl jsem, co najdu za jeho hradbami. Lys mě uspokojilo víc než cokoli předtím, ale přesto se mi na Zemi zdá teď všechno tak malé a nedůležité. Každý objev, který jsem udělal, vytvořil nové otázky a rozšířil horizonty. Uvažuji, kde je konec…“

Hilvar nikdy neviděl Alvina tak ponořeného do myšlenek a nechtěl přerušit jeho monolog. Za několik posledních minut se o příteli hodně dozvěděl,

„Robot mi řekl,“ pokračoval Alvin, „že tato loď může dosáhnout Sedmi sluncí za necelý den. Myslíš, že tam mám letět?“ „A myslíš si, že bych tě mohl zadržet?“ odpověděl klidně Hilvar.

Alvin se usmál.

„To není odpověd,“ řekl. „Kdo ví, co se ve vesmíru nachází? Dokonce i kdyby Nájezdníci vesmír opustili, tak tam mohou existovat jiné inteligentní rasy člověku nepřátelské.“

„A proč by tam měly být?“ zeptal se Hilvar. „To je jedna z otázek, nad kterou naši filozofové sklánějí hlavu už věky. Je nepravděpodobné, že by skutečně inteligentní rasa byla nepřátelská.“

„Ale Nájezdníci…?“

„Jsou záhadou, přinejmenším. Jestliže byli skuteční, tak se do této doby museli sami zničit. A pokud to skutečně neudělali…“ Hilvar ukázal na nekonečnou pustinu, která se rozprostírala dole. „Kdysi jsme měli Impérium. Cožpak teď máme něco, co bychom mohli ztratit?“

Alvin byl překvapen, že někdo může sdílet jeho úhel pohledu.

Uvažují tak všichni lidé?“ zeptal se.

Pouze menšina. Průměrná osoba si s tím hlavu neláme, ale když je tázaná, pravděpodobně odpoví, že kdyby Nájezdníci doopravdy chtěli Zemi zničit, udělali by to už před staletími. Nepředpokládám, že by se jich někdo doopravdy obával.“

„V Diasparu je situace jiná,“ řekl Alvin. „Moji lidé jsou velcí zbabělci. Bojí se vystrčit nos za hranice svého města a nevím, co se stane, až se dozví, že jsem objevil tuto kosmickou loď. Jeserac už to řekl Radě a jsem zvědavý, jak ta na to zareagovala.“

„Mohu ti to říct. Připravuje se k přijetí první delegace z Lys. Právě mě o tom informovala Scranis.“

Alvin se znovu podíval na obrazovku. Jedním pohledem mohl obhlédnout vzdálenost mezi Lys a Diasparem. I když dosáhl jednoho ze svých cílů, tak se mu to v této chvíli nezdálo příliš důležité. Byl však spokojený. Teď určitě skončí dlouhá staletí sterilní izolace.

Myšlenka, že se uskutečnilo něco, co donedávna bylo jeho hlavním úkolem, odháněla ostatní pochybnosti, které Alvina trápily. Splnil svůj úkol tady na Zemi, a to rychleji a lépe, než mohl doufat. Před ním je cesta otevřena dobrodružství, které mohlo být jeho posledním a určitě bude největší. „Poletíš se mnou, Hilvare?“ zeptal se, příliš si vědom, o co prosí.