Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Hilvar se na něj zpříma podíval.

„Není o čem mluvit,“ řekl. „Už dobře před hodinou jsem informoval Seranis a všechny mé přátele, že s tebou odlétám.“

Byli už hodně vysoko, když Alvin dal robotovi poslední příkazy. Loď se zastavila. Země ležela tisíce mil pod nimi a vyplňovala celou oblohu. Vypadala velmi nehostinně a Alvin přemýšlel, kolik lodí se v minulosti takhle na chvíli zastavovalo, než nastoupily další část cesty.

Nastala delší přestávka, jako by robot kontroloval řídící zařízení a věky nepoužívané přístroje. Pak se ozval tichounký zvuk, první, který loď vydala od doby, kdy se ocitla v Alvinově vlastnictví. Byl to sotva slyšitelný bzukot, který zvyšoval oktávu po oktávě frekvenci, až nakonec za hranicí slyšitelnosti utichl. Neměli žádný pocit změny polohy nebo zrychlení, ale Alvin si najednou všiml, že na obrazovce se přesouvají hvězdy. Znovu se nad nimi objevila a proplula Země — a za chvíli opět, ale už na jiném místě. Loď se naváděla směrem do kosmu, jako jehla kompasu hledá sever. Několik minut se nebe otáčelo kolem nich, až nakonec loď znehybněla — velký náboj namířený ke hvězdám.

Uprostřed obrazovky spatřil duhově zbarvený prstenec Sedmi sluncí. Malinká Země byla stále viditelná jako temná skvrnka na hranici zlata a purpuru zapadajícího slunce. Dělo se teď něco, co překračovalo všechny Alvinovy znalosti a zkušenosti. Čekal, prsty zaťaté do opěradel křesla, a zahleděl se na Sedm sluncí, která se stále třpytila na obrazovce. Míjely sekundy.

Loď sebou škubla. Toto trhnutí nedoprovázel žádný zvuk a zdálo se, že pod jeho vlivem zrak ztratil ostrost — Země zmizela, jako by ji setřela gigantická dlaň. Ocitli se mezi čtyřma očima s vesmírem, mezi čtyřma očima s hvězdami a podobně zmenšeným sluncem.

Země byla pryč, jako kdyby nikdy neexistovala.

Nastal druhý otřes a tentokrát ho doprovázelo tiché bručení, jako kdyby teprve teď loď využívala značnou část síly generátorů. Chvíli se zdálo, že se nic neděje; pak Alvin postřehl, že zmizelo i slunce a hvězdy se pomalu plazí k zádi lodi. Mrkl za sebe a nespatřil nic. Zastřena temnotou úplně zmizela celá obloha za nimi. Když tam chvíli hleděl, všiml si hvězd, které se do té temnoty potápěly a ihned hasly jako jiskry padající do vody. Loď se hnala rychlostí větší, než je rychlost světla a Alvin si uvědomil, že se už nenacházejí ve známých oblastech Země a sluneční soustavy.

Když ten prudký, závrať působící otřes přišel potřetí, Alvinovo srdce skoro přestalo bít. Podivné zamžení zraku teď bylo nepochybné; chvíli se zdálo, že okolí je deformováno k nepoznání. Význam té deformace mu objasnil záblesk intuice. To nebyl zrakový klam, to byla skute č nost. Když procházel tenkou vrstvičkou současnosti, uviděl po mžiknutí oka změny probíhající v okolním prostoru.

V té chvíli bručení generátorů narostlo do ryku, který otřásal celou lodí — zvuk o to otřesnější, že byl prvním výkřikem protestu, jaký Alvin od své lodi slyšel. Pak všechno skončilo a bylo ticho, které až zvonilo v uších. Mohutné generátory vykonaly svůj úkol, nebudou už až do konce cesty pracovat. Hvězdy zářily před špicí lodě modrobílým světlem, aby za chvíli zmizely v ultrafialové. Ale díky kouzlům vědy nebo přírody bylo Sedm sluncí viditelnější, i když se teď jejich poloha a barvy trošku změnily. Loď k nim letěla tunelem temnoty mimo hranice času a prostoru rychlostí příliš obrovskou, než aby byla mysli člověka pochopitelná.

Bylo těžké uvěřit, že opustili sluneční soustavu rychlostí, která, pokud se nezmění, je přenese zakrátko jádrem Galaxie do ještě větší pustiny za jejími hranicemi. Ani Alvin ani Hilvar nemohli pochopit skutečnou nesmírnost cesty; velké ságy o osídlování vesmíru úplně změnily pohled člověka na vesmír a i teď, o miliony let později, starodávné tradice úplně nezemřely. Kdysi existovala loď, šeptala legenda, která obletěla vesmír mezi východem a západem slunce. Při takových rychlostech nic neznamenaly miliardy mil mezi hvězdami. Pro Alvina byla skutečná cesta jen o trochu delší a možná i méně nebezpečná než jeho první jízda z Diasparu do Lys.

Hilvar první vyslovil jejich myšlenky, zatímco se Sedm sluncí před nimi zjasňovalo.

„Alvine.“ poznamenal, „není možné, aby tato formace vznikla přirozeným způsobem.“ Alvin pokýval hlavou.

„Možná, že ten systém nevytvořil člověk,“ pokračoval Hilvar, „ale musela ho vytvořit inteligence. Příroda by nikdy nevytvořila tak ideální kolo z hvězd, které navíc mají stejnou jasnost. Kromě toho nevidím nic, co by připomínalo centrální slunce.“

„Jaký cíl vedl budovatele těch hvězd?“

„Och, napadá mě hodně důvodů. Možná je to signál pro cizí loď, která se blíží do našeho vesmíru, ukazatel, kde má hledat život. Možná, že označuje administrativní centrum Galaxie. Anebo možná — a zdá se mi, že to je skutečné vysvětlení — je to jednoduše největší umělecké dílo. Ale nemá smysl na toto téma spekulovat. Za několik hodin se dozvíme pravdu.“

Dozvíme se pravdu. Možná, pomyslel si Alvin, ale kolik z té pravdy pochopíme? Divné, že teď, když opustil Diaspar a dokonce i nepředstavitelnou rychlostí Zemi, znovu se vrací v myšlenkách k tajemství svého původu. Možná, že to nebylo tak divné. Od chvíle, kdy se poprvé dostal do Lys, se naučil hodně věcí, ale do této chvíle neměl čas si je utřídit.

Teď mohl pouze sedět — a čekat; jeho bezprostřední budoucnost byla v rukách zázračného stroje — určitě jednoho z předních technických výtvorů všech dob — a ten ho teď nesl do srdce vesmíru. Ať chtěl nebo ne, byla teď doba na přemýšlení a reflexe. Ale nejprve poví Hilvarovi o všem, co se s ním dělo od chvíle jejich kvapného rozloučení před dvěma dny.

Hilvar si to vyslechl bez komentářů; nežádal vysvětlení a snažil se okamžitě pochopit vše, o čem Alvin mluvil, a neprojevil známky údivu ani tehdy, když uslyšel o setkání s Centrálním počítačem a o operaci, kterou provedl v robotově mozku. Dobře věděl, že historie je plná báječných skutečností, které by se mohly hodit do Alvinova příběhu.

„Je jisté,“ řekl, když Alvin skončil své vyprávění, „že Centrální počítač musel během programování obdržet speciální instrukce týkající se tebe. Musel sis už domyslet proč.“

„Asi ano. Část odpovědi mi poskytl Khedron, když mi vysvětlil, jaké kroky, které mají za cíl zabránit blížícímu se úpadku, podnikali projektanti Diasparu.“ „Myslíš si, že ty — a ostatní Odlišní před tebou — jste částí sociálního mechanismu, který zabraňuje celkové stagnaci? Že tam, kde jsou Blázni krátkodobými korekčními činiteli, jste ty a tobě podobní činitelé dlouhodobí?“

Hilvar to formuloval lépe, než by to dokázal Alvin, ale ne tak přesně, jak to měl Alvin na mysli.

„Myslím, že skutečnost je komplikovanější. Zdá se mi, že když se budovalo město, stála proti sobě odlišná mínění těch, kteří se chtěli úplně zříci vnějšího světa, a těch, kteří chtěli udržet spolehlivé kontakty. První frakce zvítězila, ale druhá nikdy neuznala porážku. Zdá se mi, že Yarlan Zey musel být jedním z jejích vůdců, ale nebyl dostatečně silný, aby pracoval otevřeně. Udělal, co mohl, zachoval podzemní cestu a zajistil, že v dlouhých časových intervalech bude ze sálu Tvoření vycházet někdo, kdo není zatížen strachem všech obyvatel Diasparu. Uvažuji, zda…“ Alvin zmlkl a tak se zamyslel, že zapomněl na celý svět. „O čem tak přemýšlíš?“ zeptal se Hilvar. „Právě jsem si uvědomil… možná, že JÁ jsem Yarlan Zey? Je to docela možné. Mohl vpravit svoji osobnost do paměťových bank v naději, že některé jeho vtělení rozdrtí formu Diasparu dříve, než se uzavře úplně. Musím někdy zjistit, co se stalo s předchozími Odlišnými. Možná, že to objasní celou záležitost.“