Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Po skončeném jednání přišel k Alvinovi a Hilvarovi Jeserac. Zdálo se, že se od posledního setkání s Alvinem — od posledního rozloučení ve věži Loranne v bezprostřední blízkosti pustiny — změnil. Změna nebyla tak výrazná, jak Alvin doufal, ale s podobnou metamorfózou lidí se měl setkávat v následujících dnech stále častěji. Jeserac vypadal, jako by omládl, jako kdyby ohně života nalezly v jeho žilách nové palivo a plály teď jasněji. Přes své stáří patřil k těm, kteří mohou zvednout rukavici, kterou Alvin Diasparu hodil.

„Mám pro tebe zprávy, Alvine,“ řekl. „Snad znáš senátora Gerana?“ Alvin na okamžik zrozpačitěl, potom si vzpomněl.

„Samozřejmě — byl jedním z prvních lidí, které jsem v Lys potkal. Byl v jejich delegaci?“

„Ano, poznali jsme se dost dobře. Je velmi inteligentním člověkem a rozumí lidské psychice víc, než jsem se domníval, že by kdy bylo možné — i když mi říkal, že na podmínky panující v Lys je začátečník. Během svého pobytu tady v Diasparu dal podnět k něčemu, co je velmi blízké tvému srdci. Doufá, že analyzuje impuls, který nám nedovoluje opustit město a věří, že když odhalí jeho mechanismus, bude ho umět zrušit. Dvacet našich už s ním spolupracuje.“

„I ty jsi jedním z nich?“

„Ano,“ řekl Jeserac a lehce se začervenal, což Alvin do té doby neviděl. „Není to snadné a určitě to není příjemné — ale cíl je lákavý.“

„A co vlastně Gerane dělá?“

„Působí na nás přes Ságy. Režíroval jich hodně a zkoumá naše reakce, když je prožíváme. Nikdy jsem si nemyslel, že se v mém věku znovu vrátím k zábavám dětství.“

„Co jsou to Ságy? “ zeptal se Hilvar.

Vymyšlené světy snů,“ vysvětlil Alvin. „Alespoň většina z nich je vymyšlená, i když některé se pravděpodobně opírají o historická fakta. V paměťových buňkách jsou jich zaregistrované miliony, můžeš si vybrat, jaký druh dobrodružství nebo prožitků chceš, a když si vpravíš do mozku odpovídající impulsy, bude se ti zdát, že je prožíváš doopravdy.“

Obrátil se k Jeseracovi. „Jaké Ságy vám připravil Gerane?“ Většina z nich se váže, jak se určitě domýšlíš, k opuštění Diasparu. Některými nás přenáší zpátky do našich nejranějších vtělení, tak blízko časů založení města, jak jen je to možné. Gerane se domnívá, že čím více se přiblíží chvíli spuštění impulsu, tím jednodušeji ho odstraní.“ Ta zpráva dodala Alvinovi pocit sebejistoty a potěšila ho. Jeho úspěch by byl poloviční, kdyby otevřel brány města — a pak zjistil, že jimi nikdo neprojde…

„Opravdu se chcete zbavit strachu, který vám nedovoluje opustit Diaspar? “ zeptal se Alvin důrazně.

„Ne,“ odpověděl bez váhání Jeserac. „Jsem zděšený tou představou, ale uvědomuji si, že jsme se naprosto mýlili, když jsme soudili, že Diaspar je pupkem světa, a logika mi říká, že je nutné s touto chybou něco udělat. Vnitřně stále ještě nejsem schopen město opustit a možná, že už takovým navždy zůstanu. Gerane chce vzít některé z nás do Lys — toužím mu v tom experimentu pomoci — i když na druhé straně doufám, že se nepovede.“

Alvin pohlédl na starého učitele s novým respektem. Už nezlehčoval moc sugesce ani nepodceňoval síly, které mohou přinutit člověka jednat proti logice. Nemohl si pomoci a musel srovnávat Jeseracovu tichou odvahu s Khedronovým panickým útěkem do budoucnosti — ačkoli teď už lépe chápal lidskou povahu a nechtěl odsuzovat Šaška za to, co udělal.

Byl si jist, že Gerane dosáhne toho, co si umínil. Jeserac je už možná příliš starý na to, aby změnil způsob života jakkoli by si přál začít nanovo. To nevadí, podaří se to jiným, za kvalifikovaného vedení psychologů z Lys. A jakmile jich jednou několik unikne z miliardy let starých pořádků, už bude jen otázkou času, kdy je budou následovat ostatní.

Byl nedočkavý, jaký vliv bude mít úplné prolomení bariéry na Lys i Diaspar. Bylo by třeba vzít nějakým způsobem nejlepší věci z obou prostředí a spojit je do nové, zdravé kultury. Byl to šílený úkol a k jeho konání bude potřebná veškerá moudrost a trpělivost, které lidstvo dokáže dosáhnout.

Na některé problémy, týkající se nastávajících změn, už narazili. Návštěvníci z Lys odmítli, ovšem zdvořile, bydlet v domech, které jim město poskytlo. Museli si zařídit vlastní dočasné ubytování v Parku, v prostředí, které jim připomínalo Lys. Hilvar byl jedinou výjimkou, a ačkoli nerad bydlel v domě s pevně neurčenými stěnami a efemérním nábytkem, statečně přijal Alvinovo pohostinství, uklidněn slibem, že tu nezůstanou dlouho. Hilvar se nikdy v životě necítil osamělý, ale v Diaspar poznal, co to osamělost je. Město bylo pro něj víc cizí než Lys pro Alvina a byl sklíčen a ohromen jeho nekonečnou složitostí a myriádami cizinců, kteří, jak se zdálo, zaplňovali každičký centimetr prostoru kolem něj. V Lys znal každého, byť jen zběžně, ať už se s ním setkal nebo ne. I kdyby žil tisíc životů, nemohl by nikdy znát každého v Diasparu, a i když si uvědomoval, že je to iracionální pocit, trochu ho to deprimovalo. Pouze věrnost Alvinovi ho tu držela, ve světě, který s tím jeho nemá nic společného.

Často se pokoušel analyzovat své pocity vůči Alvinovi. Věděl, že jejich přátelství pramení z téhož zdroje, který inspiruje jeho soucit s malými zápasícími tvory. Nad tím by užasli všichni, kdo považovali Alvina za umíněného, tvrdohlavého a egocentrického člověka, který nepotřebuje ničí náklonnost a není ani schopen ji vracet.

Hilvar věděl víc, vycítil to instinktivně hned na počátku.

Alvin byl průzkumník a všichni průzkumníci hledají něco, co ztratili. Zřídkakdy to najdou a ještě vzácnější je, když jim dosažení cíle přináší větší štěstí než jeho hledání.

Hilvar nevěděl, co Alvin hledá. Byl poháněn silami, které dali před dávnými dobami do pohybu muži génia, kteří naplánovali Diaspar s tak perverzní dokonalostí — nebo muži ještě geniálnější, kteří jim oponovali. Jako každá lidská bytost byl Alvin do určité míry stroj, jeho činy byly předurčeny dědičností. To nic neměnilo na jeho potřebě porozumění a soucitu ani ho to nečinilo imunním vůči pocitu osamělosti a frustrace. Pro své vlastní lidi byl tak nepochopitelný, že někdy zapomínali, že je ještě stále jedním z nich. Musel přijít cizinec z úplně jiného prostředí, aby v něm viděl lidskou bytost.

Za pár dní od příchodu do Diasparu potkal Hilvar víc lidí než za celý svůj život. Setkal se s nimi, ale nepoznal prakticky nikoho. Z důvodu tak velkého množství lidí si obyvatelé města ponechávali jistou rezervovanost, kterou bylo těžké proniknout. Jediné soukromí, které znali, bylo soukromí myšlenek, a lpěli na něm i tehdy, když se účastnili všech těch nesčetných společenských událostí, které se v Diasparu konaly. Hilvar je litoval, ačkoli věděl, že oni o jeho soucit nestojí. Neuvědomovali si, o co přicházejí, nemohli porozumět hřejivému pocitu společenství lidí, pocitu sounáležitosti, která v telepatické společnosti všechny spojovala. Avšak ačkoli byli natolik zdvořilí, aby se to pokusili skrýt, bylo zřejmé, že většina lidí, se kterými mluvil, se na něj dívala soucitně, jako na někoho, kdo vede neuvěřitelně nudný a jednotvárný život.

Eristona a Etanii, Alvinovy poručníky, pustil Hilvar rychle z hlavy jako sice laskavé, ale naprosto bezradné nuly. Mátlo ho, když slyšel, že se Alvin o nich zmiňuje jako o otci a matce — to byla slova, která si v Lys ještě zachovávala dávný biologický význam. Musel stále namáhat svoji obrazotvornost, aby si zapamatoval, že zákony života a smrti byly tvůrci Diasparu zrušeny, a byly chvíle, kdy se Hilvarovi zdálo, že přes všechen ruch kolem je město napůl prázdné, protože tu nejsou děti.