Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Závislý pouze sám na sobě byl připraven k nové bitvě o podmanění ohromných prostor Galaxie. Setkal se jako rovný s rovným s rasami ze světů, od kterých se kdysi odvrátil, a začal hrát důležitou roli v dějinách vesmíru. Dokázal to. Právě z té doby, možná nejrozsáhlejší v dějinách lidstva, pochází legendy o Impériu. Bylo to Impérium mnoha ras, ale nakonec se na všechno zapomnělo v dramatu, v kterém nalezlo svůj konec.

Impérium trvalo minimálně miliardu let. Muselo prožívat krize, možná, že i války, ale všechno to zaniklo v pochodu velkých ras mířících k dospělosti.

„Můžeme být hrdí,“ pokračoval Callitrax, „na roli, jakou v té historii naši předkové odehráli. Když dosáhli výšin kultury, neztratili nic ze své iniciativy.

Tady se pohybujeme sice spíš v oblasti dohadů než dokázaných fakt, ale zdá se být jisté, že experimenty, které jednak přispěly ke zkáze Impéria, jednak k vrcholu jeho slávy, byly inspirovány člověkem a byly prováděny pod jeho vedením.

Filozofie těchto experimentů byla pravděpodobně následující:

Kontakt s představiteli jiných ras ukázal člověku, jak závisí přijímání obrazu světa danou rasou na jejím fyzickém tvaru a na smyslových orgánech, kterými je vybavena. Bylo dokázáno, že jestli je vůbec možné pochopit vesmír takový, jaký ve skutečnosti je, tak to může zvládnout pouze mysl úplně zbavená fyzických orgánů — čisté vědomí. Toto přesvědčení bylo obecně řečeno v mnoha starodávných náboženských vírách, které se rozvinuly na Zemi, a je udivující, že idea, která neměla žádné racionální základy, se nakonec stala jedním z největších cílů vědy.

V přirozeném vesmíru nikdy neexistovala inteligence zbavená těla. Impérium si umínilo takovou vytvořit. Tak jako mnoho jiných věcí, zapomněli jsme už nauky, které to umožňovaly. Vědci Impéria ovládli síly přírody. Zkoumali všechna tajemství času a prostoru. Tak, jako jsou naše myšlenky vedlejším produktem nezvykle komplikovaného systému mozkových buněk spojených mezi sebou sítí neuronů, tak se oni snažili vytvořit mozek, jehož buňky by nebyly materiální, ale tvořila by je matrice položená na samotný prostor. Takový mozek, jestli je ho obecně možné nazývat mozkem, by se živil energií elektromagnetického pole nebo ještě mohutnějšími silami a byl by úplně zbaven nadvlády hmoty. Mohl by fungovat s daleko větší rychlostí než jakákoliv inteligence na organickém základě, mohl by přetrvávat tak dlouho, jak dlouho zůstane ve vesmíru alespoň energie, a jeho možnosti by byly neomezené. Jednou vytvořený by stále rozvíjel svoji moc, jejíž konečné rozměry nebyli schopni předpovědět ani jeho tvůrci.

Člověk navrhl vytvoření takových bytostí ve velké míře jako následek zkušeností získaných během vlastní regenerace. Byla to největší výzva předhozená inteligenci obývající vesmír a po staletích diskusí byla přijata. K realizaci tohoto úkolu se spojily všechny rasy Galaxie.

Přeměna snů ve skutečnost trvala více než milion let. Civilizace se rodily a upadaly, několikrát byly zničeny staleté produkty světů, ale na cíl se nikdy nezapomnělo. Možná, že někdy poznáme úplnou historii tohoto největšího úsilí v dějinách. Dnes víme, že vedlo ke katastrofě, která div nezničila celou Galaxii.

Vanamondova mysl se brání zkoumání tohoto období. Existuje úzký úsek času, který je pro něj zablokovaný, ale zdá se nám, že jenom díky jeho vlastnímu strachu. Na počátku této éry vidíme Impérium na vrcholu moci a slávy; očekává s netrpělivostí blížící se úspěch. Na konci, sotva o několik tisíc let později, je už Impérium roztříštěné a hvězdy svítí slaběji, jako by vyčerpaly svoji energii. Nad Galaxií se rozprostřel rubáš strachu, k němuž se váže název „Šílená mysl“.

Není těžké domyslet si, co se v té krátké době stalo. Byla vytvořena čistá inteligence, ale byla buď šílená, nebo, což je nejpravděpodobnější a vyplývá to z jistých předpokladů, neúprosně nepřátelská vůči hmotě. Po staletí pustošila vesmír, dokud se nedostala pod kontrolu sil, jejichž podstatu nedokážeme odhadnout. Ať už použilo Impérium v té kritické situaci jakoukoliv zbraň, vyčerpala zásobu energie hvězd; ze vzpomínek na tento konflikt se vyklubaly některé, i když ne všechny, legendy o Nájezdnících. Ale k tomu se ještě vrátím.

Šílenou mysl nebylo možné zničit, protože byla nesmrtelná. Byla odstraněna na okraj Galaxie a tam uvězněna, uchýlila se ke způsobu života, který nejsme s to pochopit. Řešením se pro ni stala divná umělá hvězda, nazývaná Černé slunce, a tam zůstává dodnes. Až Černé slunce zemře, bude znovu volná. Kolik času nás ještě dělí od onoho dne, určit neumíme. Callitrax ztichl, jako by se ztratil ve vlastních myšlenkách a neuvědomoval si fakt, že na něj hledí oči celého světa. V tichu, které nastalo, se Alvin rozhlédl po tvářích davu, který ho obklopoval, snažil se z nich vyčíst, jak byly přijaty nové objevy a zprávy o novém ohrožení, které teď musí nahradit mýtus o Nájezdnících. Tváře obyvatel Diasparu ztuhly většinou ve výrazu nedůvěry; stále nechtěli opustit svoji falešnou minulost a nedokázali akceptovat ještě podivnější skutečnosti, které měly zaujmout její místo.

Callitrax začal znovu mluvit a tichým kultivovaným hlasem popisoval poslední dny Impéria. Když poslouchal jeho slova, uvědomil si Alvin náhle, že to byla doba, ve které by chtěl žít. Byl to čas dobrodružství a nádherné, nezkrotitelné odvahy — odvahy, která vyrvala vítězství z čelistí porážky.

„I když byla Galaxie zpustošena Šílenou myslí,“ pokračoval Callitrax, „potenciál Impéria byl dál ohromný a jeho duch nebyl zlomen. S odvahou, kterou můžeme pouze obdivovat, byl podniknut nový velký experiment a hledána chyba, která vedla ke katastrofě. Mnoho ras bylo proti, samozřejmě, těmto pracem prorokovaly další neúspěch, ale nedalo se na ně. Experiment pokračoval a díky znalostem, získaným tak tragickým způsobem, se to tentokrát povedlo.

Nová rasa, která se narodila, disponovala potenciálním intelektem, který si nebylo možné ani představit. Ale přesto to byl intelekt úplně infantilní; nevíme, zda to spočívalo v předpokladech tvůrců, ale zdá se pravděpodobné, že věděli, že to bude nevyhnutelné. Bude potřebí milionů let, než dosáhne zralosti a nebylo možné udělat nic, aby se tento proces urychlil. První z těch myslí byl právě Vanamond; kdesi v Galaxii musejí existovat ještě jiné, ale domníváme se, že jich nebylo stvořeno mnoho, protože Vanamond nikdy nepotkal žádnou sobě podobnou bytost.

Stvoření čistých myslí bylo největším výsledkem galaktické civilizace; člověk v tomto podniku hrál důležitou, možná klíčovou roli. Chybí tu jakékoli zmínky o samotné Zemi, protože její historie je jen tenkou nitkou v ohromném gobelínu. Naše planeta, vždycky trpící nedostatkem nejžádanějších dobrodružství, se stávala nevyhnutelně stále konzervativnější a nakonec se postavila proti vědcům, kteří stvořili Vanamonda. Nemělo to bezpochyby nejmenší vliv na poslední akt celé historie.

Úkol, který si Impérium vytyčilo, byl splněn; lidé těch dob hleděli kolem sebe na hvězdy, které ve své zoufalé válce o přežití zdevastovali, a rozhodli se. Ponechají vesmír Vanamondovi.

A tu narážíme na tajemství — tajemství, které asi nikdy nevyjasníme, protože Vanamond nám nedokáže pomoci. Víme jen, že Impérium navázalo kontakt s čímsi velmi divným a velmi velkým, co signalizovalo svou přítomnost odněkud zpoza zakřivení kosmu, z druhého konce prostoru. Co to bylo, se můžeme pouze domýšlet, ale volání odtamtud muselo obsahovat velké a úžasné sliby. Nedlouho potom se naši předkové a spojenecké rasy vydali na cestu, na kterou se za nimi vydat nemůžeme. Vanamondovo myšlení se zdá ohraničené naší Galaxií, ale pozorovali jsme jeho prostřednictvím počátky toho velkého a tajemného dobrodružství. Tady je obraz, který jsme zrekonstruovali; prohlédněte si teď minulost vzdálenou miliardy let…