Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Byl by rád věděl, co se stane s Diasparem teď, když dlouhé období izolace skončilo. To nejlepší, co může město udělat, usoudil, je zničit Paměťové banky, které ho tak dlouhá léta přiváděly do extáze.

Ať byly jakkoli zázračné — snad největší triumf vědy, která je stvořila — byly výtvorem nemocné kultury, která se bála tolika věcí. Některé z těchto obav byly reálné, ale jiné, jak se nyní zdálo, tkvěly pouze v představách. Hilvar věděl něco o modelu, který se začínal objevovat při zkoumání Vanamondových myšlenek. Za několik dní ho Diaspar bude znát také — a uvidí, co všechno z jeho minulosti byl jen mýtus.

Avšak kdyby byly Paměťové banky zničeny, za tisíc let by bylo město mrtvé, protože lidé ztratili schopnost se rozmnožovat. To je dilema, které bude nutné vyřešit a Hilvarovi už jedno možné řešení blesklo hlavou. Každý technický problém má vždycky řešení a jeho lidé mistrně ovládají biologické vědy. Co se stalo, může se odestát, bude-li si to Diaspar přát.

Ale nejprve by se město muselo naučit to, co zapomnělo. Taková výchova by trvala mnoho let — možná dokonce hodně staletí. Ale to byl teprve začátek, zakrátko šok první lekce otřese Diasparem stejně hluboce, jako nynější kontakt s Lys.

Lys to otřese také. Obě kultury vyrostly — přes všechnu rozdílnost — ze stejných kořenů a sdílely tytéž iluze. Obě budou zdravější, až se ještě Jednou, klidně a pevně, podívají do minulosti, kterou lidé ztratili.

Amfiteátr, vytvořený speciálně pro tuto příležitost, obsahoval celou populaci Diasparu a byl zaplněn do posledního ze svých deseti milionů míst. Když hleděl ze svého sedadla na hlediště prohnuté do oblouku, vzpomněl si Alvin na Shalmirane. Ty dva krátery měly podobný tvar a byly téměř stejně velké.

Ale přesto byl mezi nimi zásadní rozdíl. Velká mísa Shalmirane existovala doopravdy; tento amfiteátr byl pouze fantomem, matricí elektrických nábojů dosud přechovávaných v paměti Centrálního počítače. Alvin věděl, že ve skutečnosti je stále ve svém pokoji a že lidé, kteří ho obklopují, také zůstali ve svých domech. Dokud se nepokusil pohnout z místa, byla iluze perfektní. Mohl uvěřit, že Diaspar bylo zničeno a všichni jeho občané se shromáždili zde, v této obrovské prohlubni.

Řidčeji než jednou za tisíc let života město zařídilo, aby se jeho obyvatelé mohli setkat na velkém shromáždění. Také v Lys, jak Alvin věděl, se odbývalo cosi podobného tomuto shromáždění. Tam šlo o setkání myslí, ale pojaté tak, že by mohlo být zdánlivým setkáním těl, tak zdánlivým, až se stalo skutečností.

Poznával většinu tváří kolem sebe. Více než míli od něho, o tisíc stop doleji, bylo postaveno malé pódium, na které se upírala pozornost celého města. Bylo těžké uvěřit, že něco spatří z takové vzdálenosti, ale Alvin si byl jistý, že až začne projev, uvidí a uslyší všechno tak jasně, jako každý jiný občan Diasparu.

Pódium bylo pokryté mlhou. Mlha přijala tvar těla Callitraxe, vedoucího skupiny, jejímž úkolem byla rekonstrukce minulosti z informací, které dopravil na Zemi Vanamond. Byl to úkol ohromný a téměř neuskutečnitelný a to nejenom s ohledem na čas, který také vstupoval do hry. Pouze jednou s Hilvarovou pomocí pohlédl Alvin do mysli divné bytosti, kterou společně objevili — nebo která objevila je. Vanamondovy myšlenky byly pro Alvina tak nesrozumitelné, jako tisíc hlasů křičících současně v nějaké velké jeskyni, plné ozvěn, které se odrážely od stěn. Lidé z Lys je přesto dokázali rozlišit, dokázali je zaregistrovat a interpretovat. To, co odhalili — jak zněla fáma, kterou Hilvar ani nevyvracel, ani nepotvrzoval — bylo tak divné, že to skoro nepřipomínalo historii, kterou celá lidská rasa považovala už miliardy let za svou.

Callitrax začal hovořit. Alvinovi se zdálo, jako všem ostatním v Diasparu, že jeho jasný, precizní hlas přichází z místa jen pár centimetrů vzdáleného. Pak způsobem, který lze těžko definovat (tak jako geometrie snu popírá logiku, avšak v mysli spáče nevyvolává překvapení), stál Alvin vedle Callitraxe, zatímco současně zaujímal své místo vysoko na svahu amfiteátru. Tento paradox ho nezmátl, jednoduše ho přijal bez otázek, tak jako přijímal všechny ostatní příklady brilantního ovládání času a prostoru, které mu umožnila věda.

Callitrax krátce shrnul dosud platné dějiny lidstva. Mluvil o neznámých lidech civilizace Úsvitu, po kterých nezůstalo nic kromě slavných názvů vybledlých legend o Impériu. Od samého počátku člověk toužil po hvězdách — a nakonec jich dosáhl. Miliony let zkoumal Galaxii, vládl jedné soustavě za druhou. Pak z temnoty na okraji vesmíru udeřili Nájezdníci a vyrvali mu všechno, co dobyl.

Návrat do sluneční soustavy byl hořký a jistě trval mnoho staletí. Z legendárních bitev, které zuřily v okolí Shalmirane, se sotva zachránila sama Země. Když skončily, člověk zůstal pouze se svými vzpomínkami a se světem, na kterém se narodil. Od té doby šlo všechno dlouhou cestou úpadku. Jaká ironie, rasa, která chtěla vládnout vesmíru, se rozdělila na dvě izolované kultury — Lys a Diaspar — oázy života uprostřed pustiny, která je dělila stejně jako mezihvězdný prostor.

Callitrax se odmlčel; Alvinovi, zrovna tak jako všem ostatním na velkém shromáždění, se zdálo, že historie hledí právě na něho, očima, které viděly věci neuvěřitelné.

„Tolik,“ řekl Callitrax, „pokud jde o pověsti, kterým jsme až dosud věřili. Ted vám musím říci, že jsou nepravdivé — nepravdivé ve všech podrobnostech- tak nepravdivé, že te ď dokonce nejsme ani schopni se smí ř it s pravdou. "

Počkal, až shromáždění plně pochopí význam jeho slov. Pak pomalu a zřetelně vysvětlil obyvatelům Lys a Diasparu znalosti, které vědci načerpali z Vanamondovy mysli.

Nebylo pravda, že člověk dosáhl hvězd. Celé jeho malé impérium bylo ohraničené orbitou Pluta a Persefony, protože mezihvězdný prostor byl pro něj nepřekročitelnou bariérou. Celá lidská civilizace se hemžila pořad jen kolem Slunce a byla ještě příliš mladá, když ji zasáhly hvězdy.

Šok musel být otřesný. I přes ustavičné neúspěchy člověk nikdy nepochyboval, že si jednoho dne podmaní prostory kosmu. Také věřil, že jestli obývají Vesmír jemu rovní, tak v něm nejsou rasy, které by ho jakkoli převyšovaly. A najednou se dozvěděl, že obě přesvědčení jsou mylná a že mezi hvězdami existují mozky mnohem rozvinutější než jeho. Mnoho staletí zkoumal člověk Galaxii. Nejdříve v lodích jiných ras, pak v plavidlech, která byla vybudována díky zapůjčeným znalostem. Všude se setkával s kulturami, které dokázal pochopit, ale nedokázal se jim přizpůsobit, a občas potkával rozum, který nedokázal pochopit vůbec.

Byl to strašný úder lidskému sebevědomí, ale přispěl k rozvoji rasy. Smutnější, ale nekonečně moudřejší se vrátil člověk do sluneční soustavy, aby rozvíjel znalosti, které získal. Přijal výzvu a zvolna realizoval svůj plán, který dával naději na budoucnost.

Dříve platil největší zájem člověka fyzickým vědám. Ted se s ještě větším zápalem obrátil ke genetice a zkoumání mysli. Bez ohledu na výdaje se pozvedl k hranicím evoluce.

Tento velký experiment pohlcoval miliony let veškerou energii rasy. Všechna ta námaha, všechny oběti se staly pouze hrstí slov v Callitraxově příběhu. Přinesly člověku největší vítězství. Zvítězil díky nim nad nemocemi, mohl žít věčně a ovládnout telepatii, všechny síly podřídil své vůli.