Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Kdybyste chtěli přelétnout z jedné sluneční soustavy do druhé, máte bohatý výběr. Za předpokladu, že rychlost světla je absolutní mez — a tohle stále ještě není definitivně prokázáno, přes všechna opačná tvrzení, která jste mohli zaslechnout“ — teď se ozvalo rozhořčené odfrknutí, ačkoli formálně profesor Davidson neprotestoval — „můžete podniknout rychlý let v malém člunu, anebo pomalou cestu v ohromném.“

Zdá se, že žádné technické překážky nebrání tomu, aby kosmická loď nemohla dosáhnout devadesáti procent anebo i většího podílu z rychlosti světla. To by znamenalo cestovat od jedné sousední hvězdy ke druhé pět až deset let — snad únavnou pouť, jednotvárnou a nudnou, ale nikoli neproveditelnou, zejména pro tvory, jejichž délka života se možná měří na celá staletí. Člověk si dokáže představit, že by cestoval takovou dobu, dokonce i v lodích, ne o mnoho větších, než jsou naše.

Jenže třeba jsou takové rychlosti nemožné s dostatečně velkým užitečným zatížením; uvědomte si, že musíte vézt palivo potřebné k zabrzdění, dokonce i kdybyste nepočítali s návratem. Takže cesta se hned stane náročnější na čas — deset tisíc, sto tisíc roků…

Bernal a další uvažovali, že by se to dalo provést pomocí ovladatelných malých planetek o průměru několika kilometrů, nesoucích tisíce pasažérů; cesty by trvaly celé generace. Přirozeně, soustava by musela být dokonale uzavřená a recyklizovat veškerou potravu, vzduch a všechno, co je nutné k životu. Přesně tak, jak se to děje i na Zemi — jen v poněkud větším měřítku.

Někteří spisovatelé uvažovali, že by se takové kosmické stanice měly vybudovat v podobě koncentrických koulí, jiní navrhovali duté válce otáčející se tak, aby odstředivá síla dodávala umělou gravitaci — tedy přesně to, co jsme nalezli v případě Rámy…“

Profesor Davidson už dál nedokázal snášet jeho rozvleklé a nepřesné žvanění. „Žádná odstředivá síla. To je přelud techniků. Existuje jenom inercie.“

„Máte naprostou pravdu, ovšem,“ připustil Perera, „ačkoli tomu stěží uvěří člověk, který právě létá na kolotoči. Zdá se, že je zbytečné přísně se držet matematiky…“

„Slyšte, slyšte!“ vložil se podrážděně dr. Bose. „Všichni dobře víme, kam míříte, anebo to tušíme. Prosím, abyste nám neničil iluze.“

„No dobře, chtěl jsem jenom zdůraznit, že na Rámovi není nic principiálně nového, ačkoli jeho velikost ohromuje. Lidé uvažují o takových věcech už celých dvě stě let.

Teď bych se rád věnoval jiné otázce. Jak přesně dlouho cestuje Ráma vesmírem?

Už jsme velice precizně určili jeho dráhu a rychlost. Za předpokladu, že nezměnil směr letu, umíme vystopovat jeho pozici nazpět po milióny roků. Očekávali jsme, že přiletí ve směru od nejbližší hvězdy — jenže v tomhle případě to je úplně jinak.

Uplynulo už víc než dvě stě tisíc roků, co Ráma prolétl okolo nějaké hvězdy, a právě tu považujeme za nepravidelně proměnnou — za jedno z nejnevhodnějších sluncí, jaké si umíte představit pro obydlenou sluneční soustavu. Jeho jasnost se pohybuje od jedné do více než padesáti, všechny jeho planety se každých pár let střídavě upečou a zase zmrznou.“

„Připomínka,“ vmísila se dr. Priceová. „Všechno se možná dá vysvětlit takhle: třeba to kdysi bylo normální slunce a nestabilním se teprve stalo. Proto si Rámané museli najít nové.“

Dr. Perera starou archeoložku obdivoval, takže s ní zacházel shovívavě. Jenže byl by rád věděl, co by řekla ona, kdyby začal poukazovat na něco tak naprosto zřejmého v jejím vlastním oboru…

„Uvažovali jsme o tom,“ řekl jemně. „Ale jestli jsou naše současné teorie o vývoji hvězd správné, tahle hvězda nikdy nemohla mít planety, na nichž by vznikl život. Takže Ráma křižuje vesmírem přinejmenším dvě stě tisíc roků a snad i víc než milión.

Teď je vychladlý, je v něm tma a je očividně mrtvý, a domnívám se, že vím proč. Rámané možná neměli na vybranou — třeba doopravdy letí pryč od jakési katastrofy — ale přepočítali se.

Žádný uzavřený ekologický systém nemůže pracovat se stoprocentní účinností. Vždycky vznikne odpad, ztráty — degradace životního prostředí a nárůst znečištění. Než se opotřebuje a kontaminuje celá planeta, může to trvat miliardy roků — ale nakonec k tomu dojde. Oceány vyschnou, ovzduší unikne…

Podle našich měřítek je Ráma ohromný — i když jako planeta pořád maličký. Mé výpočty, založené na unikání látek trupem, a některé rozumné odhady o rychlosti biologických přeměn naznačují, že jeho ekologická soustava mohla přežívat jen asi tisíc roků. Nanejvýš ještě připustím deset tisíc…

Dostačovalo by to, při Rámově cestovní rychlosti, pro přelet od jedné hvězdy ke druhé mezi stěsnanými slunci v srdci Galaxie. Tady však ne, v roztroušené populaci jejích spirálních ramen. Ráma je loď, která vyčerpala své zdroje dříve, než dosáhla cíle. Loď bez posádky, plující mezi hvězdami.

Je jenom jediná vážná námitka proti téhle teorii, a sám ji vznesu dříve, než to udělá někdo jiný. Rámova dráha směřuje tak přesně do sluneční soustavy, že náhodná shoda okolností se zdá vyloučená, řekl bych však, že míří skutečně až příliš blízko ke Slunci, než aby to bylo příjemné; Endeavour se bude muset odpoutat dávno před perihéliem, aby se vyhnula přehřátí.

Nebudu předstírat, že jsem z toho chytrý. Snad stále ještě v nějaké podobě pracuje automatická navigace, která kormidluje Rámu vždy k nejbližší vhodné hvězdě i celé věky nato, co umřeli ti, kteří jej vybudovali.

A oni jsou mrtví; na to vsadím svou reputaci. Všechny vzorky, které jsme zevnitř odebrali, jsou absolutně sterilní — nenalezli jsme jeden jediný mikroorganismus. Pokud jste zaslechli žvásty o odloženém oživení, klidně je ignorujte. Existují zásadní důvody, proč se hibernační technika může uplatnit jenom po dobu několika málo století — a my máme co dělat s rozpětím tisíckrát delším.

Takže se pandoristé a jejich přívrženci nemají čeho obávat. Pokud se týká mě, je mi to líto. Bylo by nádherné, kdybychom se setkali s jinými inteligentními tvory.

Ale i tak jsme aspoň odpověděli na prastarou otázku. Nejsme sami. Hvězdy pro nás už nikdy nebudou mít tutéž podobu, jakou mívaly dříve.“

Kapitán Norton sváděl boj s velkým pokušením — avšak jako velitele jej jeho hlavní povinnost vázala k lodi. Kdyby se úvodnímu průzkumu stalo neštěstí, mohl by přijít na pomoc.

Takže zanechal na místě svého druhého důstojníka, poručíka Mercera, o výběru nemusel dlouho přemítat. Norton ochotně připustil, že se Karl pro výpravu hodí lépe.

Jako odborník na zajišťování životních podmínek napsal Mercer o svém oboru několik základních příruček. Sám na sobě vyzkoušel nesčetné množství nejrůznějších druhů přístrojů, často v kritických situacích, a dokázal úžasně ovládat své biologické funkce. Uměl v okamžení snížit svou tepovou frekvenci o padesát procent a spotřebu kyslíku zredukovat takřka na nulu až po dobu deseti minut. Tyhle prospěšné drobné triky mu už několikrát zachránily život.

Přes jeho veškeré schopnosti a inteligenci mu téměř naprosto scházela obrazotvornost. I ty nejnebezpečnější experimenty a výpravy mu připadaly jako práce, která se prostě musí udělat. Nikdy však nepodstupoval zbytečné riziko a vůbec už nestál o to, co se všeobecně pokládá za odvahu.