Arthur Clarke: Setkání s Rámou

SVOBODA

PRAHA

1984

Přeložil Zdeněk Volný

© by Arthur C. Clarke, 1973

Translation © Zdeněk Volný, 1984

Dříve či později k tomu dojít muselo. Třicátého června 1908 unikla Moskva zkáze o tři hodiny a čtyři tisíce kilometrů — podle kosmických měřítek o vlásek nepatrně tenoučký. Další ruské město vyvázlo ještě těsněji, dvanáctého února 1947, když druhý ohromný meteorit dvacátého století vybuchl blíže než čtyři sta kilometrů od Vladivostoku. S jeho explozí mohla soupeřit jenom nedávno vynalezená uranová bomba.

V těch dobách nemělo lidstvo žádné prostředky, jež by je mohly ochránit před těmihle nevypočitatelnými střelami, jimiž je bombardoval vesmír a které kdysi zjizvily tvář Měsíce. Meteority z let 1908 a 1947 dopadly do neobydlených pustin; jenže koncem jedenadvacátého století už se na Zemi nerozkládala končina, již by nebesa mohla bezpečně použít jako cvičný terč. Lidstvo se rozlilo od pólu k pólu. A tak, nevyhnutelně…

Ráno v 9.46 světového času 11. září výjimečně nádherného léta roku 2077 spatřila většina obyvatel Evropy, jak se na východní obloze objevila oslnivě zářící ohnivá koule. V několika sekundách se stala jasnější než sluce a jak se pohybovala napříč nebem — nejprve za naprostého ticha — zanechávala za sebou vířící sloup prachu a kouře.

Kdesi nad Rakouskem se začala rozpadat a vyvolala celou řadu tak silných tlakových vln, že více než jednomu miliónu lidí zůstal natrvalo poškozený sluch. To byli ti šťastnější.

Tisíc tun skály a kovu pohybující se rychlostí padesát kilometrů za sekundu dopadlo na rovinu severní Itálie a v několika žhnoucích okamžicích zničilo úsilí celých staletí. Města Padova a Verona byla smetena z povrchu zemského a zbytky věhlasu Benátek navždy klesly do moře, když se vody Jadranu po úderu kosmického kladiva hřímavě vzduly proti pevnině. Zahynulo šest set tisíc lidí a celkové škody přesáhly jeden bilión dolarů. Avšak ztráty, jež utrpělo celé lidstvo na umění, historii, vědě — a to navždy — , byly nevyčíslitelné. Vypadalo to jako by vypukla veliká válka a ještě téhož jitra se prohrála; a jenom málokdo se dokázal upřímně radovat ze skutečnosti, že se celý svět stal svědkem těch nejúžasnějších východů a západů slunce od dob výbuchu sopky Krakatoa, poněvadž prach zvířený explozí usedal jen zvolna.

Po počátečním šoku reagovalo lidstvo s odhodláním a v jednotě, jakou neprokázalo za žádné dřívější éry. Taková katastrofa, uvědomovalo si, se nemusí přihodit dalších tisíc roků, ale stejně dobře k ní může dojít zítra znovu. A následky by příště mohly být dokonce ještě horší.

Tak dobře: žádné příště už tedy nebude.

O sto let dříve mnohem chudší svět, se zdroji daleko omezenějšími, plýtval svým bohatstvím při pokusech zničit už odpálené rakety, jež lidstvo zcela sebevražedně namířilo samo proti sobě. Tohle úsilí nikdy sice úspěch nemělo, avšak tehdy získané zkušenosti se nezapomněly. Nyní se daly využít k mnohem vznešenějšímu účelu a v měřítku daleko větším. Žádnému meteoritu, dost velikému na to, aby způsobil katastrofu, se nepovolí, aby prolomil obranu Země.

Tak vznikl projekt VESMÍRNÁ OCHRANA. O padesát roků později — způsobem, o němž žádný z jeho tvůrců nemohl mít ani tušení — prokázal oprávněnost své existence.

Do roku 2130 radary umístěné na Marsu objevovaly nové asteroidy v počtu na tucet denně. Počítače VESMÍRNÉ OCHRANY automaticky vypočítávaly jejich oběžné dráhy a informace založily do svých ohromných pamětí, takže každých pár měsíců mohl kterýkoli astronom, jež měl zájem, nahlédnout do vršících se statistik. A ty už teď působily dost mohutným dojmem.

Od objevu Cerese, největšího z těchto maličkých planetek, hned prvého dne devatenáctého století, trvalo více než sto dvacet roků, než se dala dohromady první tisícovka asteroidů. Stovky se jich nalezly a ztratily a znovu objevily; vyskytovaly se v celých rojích, takže je jeden podrážděný astronom pokřtil na „nebeskou verbež“. Narážel na známou skutečnost, že paměti VESMÍRNÉ OCHRANY nyní už obsahovaly půl miliónu záznamů.

Jenom pět gigantů — Ceres, Pallas, Junon, Eunomia a Vesta — mělo v průměru víc než dvě stě kilometrů; převážnou většinou to byly pouze bludné balvany, které by dobře zapadly do menšího parčíku. Skoro všechny se pohybovaly na oběžných drahách až za Marsem; jenom pár z nich, ty, které se přibližovaly Slunci natolik, že představovaly možné nebezpečí pro Zemi, se stalo předmětem zájmu VESMÍRNÉ OCHRANY. A ani jeden z tisíce těchto asteroidů neproletí za celou budoucí historii sluneční soustavy kolem Země blíž než na jeden milión kilometrů.

Objekt uvedený nejprve v katalogu pod číslem 31/439, podle ročníku a pořadového čísla jeho objevení, byl zjištěn ještě za oběžnou dráhou Jupitera. Na téhle jeho poloze nebylo nic nezvyklého; mnoho asteroidů se dostávalo až za Saturn, a pak se zase obracely ke svému vzdálenému vládci, ke Slunci. A Thule II., nejvzdálenější z nich, zalétal tak blízko k Uranu, že to docela dobře mohl být ztracený měsíc téhle planety.

Jenže radarový kontakt na tak velkou vzdálenost neměl obdoby; 31/439 měl zcela zjevně mimořádné rozměry. Počítače podle síly odrazu vydedukovaly, že má v průměru alespoň čtyřicet kilometrů — takový gigant už nebyl objevený sto let. Že jej mohli tak dlouho přehlížet, to se zdálo až neuvěřitelné.

Potom vypočítali jeho oběžnou dráhu a záhada se vyřešila — ovšem jen tím, že na její místo nastoupila ještě větší. 31/439 neletěl po normální dráze asteroidů, po elipse, kterou opisovaly s přesností hodinových ručiček každých pár roků. Byl to osamělý přivandrovalec z hvězd, který navštívil sluneční soustavu poprvé a naposledy, neboť se pohyboval takovou rychlostí, že gravitační pole Slunce ho zachytit nemohlo. Přežene se přes oběžné dráhy Jupitera, Marsu, Země, Venuše a Merkura, bude přitom neustále nabírat rychlost a až proletí okolo Slunce, namíří si to zase pryč, do neznáma.

Až v téhle fázi začaly počítače signalizovat: „Hej, vy tam! Máme pro vás něco zajímavého!“, a tak 31/439 na sebe poprvé upoutal pozornost lidských bytostí. V hlavním stanu VESMÍRNÉ OCHRANY propukl krátký závan vzrušení a mezihvězdného tuláka rychle poctili tím, že namísto pouhého čísla dostal své jméno. Řeckou a římskou mytologii vyčerpali astronomové už dávno, teď se prokousávali panteonem hinduistickým. A tak byl 31/439 pokřtěn na Rámu.

Po několik dní dělaly sdělovací prostředky okolo návštěvníka spoustu povyku, jenže je zle handicapoval nedostatek informací. O Rámovi se věděly pouze dvě skutečnosti — jeho neobvyklá dráha a přibližný rozměr. Ale dokonce i ten byl pouze kvalifikovaným odhadem, založeným na síle radarového odrazu. V teleskopu se Ráma stále jevil jako hvězdička patnácté velikosti — příliš drobná, než aby vůbec měla viditelný disk. Avšak Ráma pronikal k srdci sluneční soustavy, měsíc za měsícem, stával se větší a jasnější; než se ztratí navždycky, orbitální observatoře budou moci shromáždit přesnější informace o jeho tvaru a velikosti. Ještě na to zbývala spousta času a možná, že se nějaká loď při plnění svých běžných úkolů dostane k němu natolik blízko, že pořídí pěkné fotografie. Skutečné setkání bylo nanejvýš nepravděpodobné; náklady na energii, která by umožnila přímý fyzický kontakt s objektem, křižujícím oběžné dráhy planet rychlostí větší než sto tisíc kilometrů za hodinu, by byly neúnosné.