Arthur Clarke: Setkání s Rámou

„No tak, kapitáne — otočíte tím?“

Norton si ještě jednou připomněl své vlastní instrukce. „Postupujte podle vlastního uvážení, ale neodkládejte opatrnost.“ Kdyby si dával každý krok schválit řídícím střediskem, nikam by se nedostal.

„Jakou jsi stanovil diagnózu, Karle?“ zeptal se Mercera.

„Je to nepochybně ruční ovládání přechodové komory — pravděpodobně nouzový únikový systém pro případ poškození motorů. Neumím si představit žádnou techniku, ať už jakkoli vyspělou, která by postupovala s takovou obezřelostí.“

„A bude pojištěný proti havárii,“ řekl si Norton.

„Dá se použít jen tehdy, když z toho systému nebude hrozit žádné nebezpečí…“

Uchopil dva protější příčle rumpálu, zapřel se nohama a zkusil, jak se kolo zachová. Ani se nepohnulo.

„Podej mi ruku,“ požádal Mercera. Oba uchopili po jednom příčli; ačkoli se opřeli ze všech sil, nepodařilo se jimi otočit ani o kousíček.

Ovšem nebyl důvod předpokládat, že se hodiny a šrouby budou na Rámovi otáčet stejným směrem jako na Zemi…

„Zkusme to na opačnou stranu,“ navrhl Mercer.

Tentokrát nepocítili odpor. Kolo se snadno otočilo o celý kruh. Potom, velice hladce, začalo zvedat svůj náklad.

Půl metru od nich se dala do pohybu zakřivená stěna bunkru jako zvolna se otevírající skořápka škeble. Pár prachových částeček, hnaných bublinami unikajícího vzduchu, vylétlo ven jako oslnivé diamanty, když je zachytila sluneční záře.

Cesta do nitra Rámy ležela před nimi.

Byla to vážná chyba, často si říkával dr. Bose, umístit hlavní sídlo Organizace spojených planet na Měsíc. Země nevyhnutelně projevovala sklony mít při jednání navrch — stejně tak, jako dominovala krajině mimo kupoli. Pokud ji už tady vybudovat museli, měli to nejspíš udělat na odvrácené straně, kde hypnotizující disk nikdy svoje paprsky nerozléval…

Ovšem teď už bylo na změnu příliš pozdě a v každém případě se nenabízela žádná reálná alternativa. Ať už se to koloniím líbilo nebo ne, Země bude sluneční soustavě panovat ještě po celá příští staletí v oblasti kultury i ekonomiky.

Dr. Bose se narodil na Zemi a odstěhoval se na Mars až ve třiceti, takže mu připadalo, že by mohl pohlížet na politickou situaci celkem bez vášní. Teď už mu bylo jasné, že se na mateřskou planetu nikdy nevrátí, ačkoli to bylo pouhých pět hodin letu raketoplánem. Ve svých sto patnácti se sice těšil dokonalému zdraví, ale už by se nedokázal vyrovnat s návratem do původních podmínek a opět přivyknout trojnásobně silnější gravitaci, než v jaké spokojeně žil po většinu života. Jeho vyhnanství z rodného světa mělo trvat až do konce; protože nepatřil k sentimentálním lidem, nikdy ho to neskličovalo neúměrně.

Co ho skličovalo občas, byla skutečnost, že měl rok co rok dělat pořád se stejnými známými tvářemi. Zázraky medicíny, ty byly všechny naprosto v pořádku, a docela určitě si nepřál, aby se ručičky na hodinách vracely nazpátek — avšak okolo tohoto konferenčního stolku posedávali lidí, s nimiž pracoval déle než polovinu století. Věděl už předem, co přesně řeknou a jak budou hlasovat o kterékoli projednávané otázce. A tak si přál, aby jednoho krásného dne někdo z nich provedl něco naprosto neočekávaného — nebo dokonce úplně bláznivého.

A oni pravděpodobně pociťovali přesně to samé k němu…

Výbor Ráma byl stále ještě tak malý, že se dal zvládnout, ačkoli tohle se bezpochyby už brzy napraví. Jeho všech šest kolegů — zástupců z Merkuru, Země, Měsíce, Ganymeda, Titanu a Tritonu u OSP — bylo osobně přítomno. Museli být; rozloha sluneční soustavy nedovolovala diplomatická jednání pomocí elektroniky. Někteří starší politikové, zvyklí na možnost dorozumívat se okamžitě, kterou Země dlouho poskytovala vyvoleným, se nikdy nesmířili se skutečností, že rádiové vlny potřebují celé minuty anebo dokonce hodiny, aby překonaly propast mezi planetami. „Copak s tím vy vědci neumíte něco udělat?“ slýchávalo se občas, jak si trpce stěžují, když je někdo upozornil, že konverzace tváří v tvář je mezi Zemí a některým z jejích vzdálenějších dítek nemožná. Přijatelné bylo jenom jeden a půl sekundové zpoždění vzhledem k Měsíci — a to ještě tak-tak, se všemi politickými a psychologickými následky, které to mělo na svědomí. Pro tenhle fakt z oboru astronomie navždycky zůstane Měsíc — ale jenom Měsíc — pouhým předměstím Země.

Osobně byli také přítomni tři ze specialistů, kteří byli do Výboru kooptováni. Profesor Davidson, astronom, byl starý známý; dneska výjimečně nedával na odiv svou popudlivost, tvořící jádro jeho osobnosti. Dr. Bose nic netušil o tvrdém boji, předcházejícím vypuštění první sondy k Rámovi; avšak profesorovi kolegové mu na to nedají zapomenout.

Dr. Thelma Priceová byla známá ze svých četných vystoupení na televizní obrazovce, nicméně jméno si udělala už před padesáti lety za překotného rozvoje archeologie, který následoval po vysušení obrovského podmořského muzea — Středozemního moře.

Dr. Bose se stále ještě pamatoval na své tehdejší vzrušení, když ztracené poklady Řeků, Římanů a celého tuctu dalších národů opět spatřily světlo světa. Tohle byl jeden z mála případů, kdy zalitoval, že žije na Marsu.

Dalším, kdo sem nepochybně patřil, byl Carlisle Perera, exobiolog, a zrovna tak Dennis Solomons, historik vědy. O trochu méně potěšila dr. Boseho přítomnost Conrada Taylora, proslulého antropologa, který si udělal reputaci pozoruhodným zkombinováním vědeckého přístupu a erotomanie ve své studii o rituálech pubertální mládeže v Beverley Hills na sklonku dvacátého století.

Nikoho by ani nenapadlo diskutovat o právu sira Lewise Sandse stát Výboru v čele. Člověk, jehož vědomosti se daly srovnávat jen s jeho dokonalou uhlazeností, sir Lewis, podle pověsti prý ztrácel svou rozšafnost a klidnou mysl jen tehdy, jestliže jej prohlašovali za Arnolda Toynbeea své doby.

Velký historik nebyl přítomen osobně; tvrdošíjně odmítal opustit Zemi dokonce i na tak krátké jednání. Jeho stereopodoba, nerozeznatelná od skutečnosti, zcela nepochybně zabírala křeslo po pravici dr. Boseho; aby se iluze naplnila dokonale, kdosi před něho postavil sklenici vody. Dr. Bose měl za to, že tenhle druh technické tour de force je pouhý nepotřebný trik, překvapovalo však, kolik nepopiratelně velikých mužů dětinsky potěšilo, když mohli být na dvou místech současně. Čas od času měl tenhle elektronický zázrak na svědomí komické katastrofy: dr. Bose se zúčastnil diplomatické recepce, na níž se kdosi pokoušel projít stereogramem — a trošku pozdě zjistil, že to je opravdický člověk. Snad ještě legračnější bylo sledovat, jak si obrázky zkoušejí potřásat rukama.

Jeho Excelence velvyslanec Marsu u Organizace spojených planet sehnal zatoulané myšlenky do jednoho stádečka, odkašlal si a pravil: „Vážení, prohlašuji jednání Výboru za zahájené. Domnívám se, že mám pravdu, když prohlásím, že tohle je shromáždění výjimečných osobností, svolaných, aby se zabývaly výjimečnou situací. Podle instrukcí, které nám poskytl generální tajemník, máme zhodnotit situaci a jestliže to bude zapotřebí, poskytnout radu kapitánu Nortonovi.“

Tohle byl úplný vrchol zjednodušování a všichni to věděli. Dokud by se skutečně neocitl v nouzi, kapitán Norton by určitě přímý styk s Výborem nenavázal, pokud o jeho existenci vůbec kdy zaslechl. Neboť Výbor byl dočasně ustavený útvar Organizace spojených planet pro vědu, podléhající prostřednictvím svého ředitele generálnímu tajemníkovi OSP. Byla pravda, že kosmický průzkum patřil OSP, avšak pod operační, nikoli vědeckou složku. Teoreticky by to nemělo znamenat podstatný rozdíl; neexistoval důvod, proč by Výbor Ráma — anebo kdokoli jiný spjatý s touhle záležitostí — neměl zavolat kapitánu Nortonovi a poskytnout mu užitečnou radu.