Arthur Clarke: Setkání s Rámou

A tohle je jenom začátek. Poslední uzávěr ústí do rovné chodby, dlouhé téměř půl kilometru. Vypadá docela čistě a úpravně, jako ostatně všechno co jsme až dosud viděli; každých pár metrů jsou malá vrátka, která pravděpodobně nesou osvětlení, ale teď je všechno utopené v naprosté temnotě a nevadí mi, že to říkám nahlas — děsivé a hrůzostrašné. Vedou tu také dvě rovnoběžné štěrbiny, asi centimetr široké, vyříznuté do stěn a probíhající po celé délce tunelu. Máme podezření, že v nich jezdí nějaký prostředek kyvadlové dopravy, který vynáší nahoru a dolů zařízení — anebo lidi. Ušetřilo by nám spoustu potíží, kdybychom ho dokázali uvést do provozu…

Už jsem se zmiňoval, že tunel je dlouhý půl kilometru. Dobře, že z našich seizmických sond víme, že přibližně tolik dělá i tloušťka vnějšího pláště lodi, a tak jsme jím zřejmě už téměř prošli. Nebudeme ovšem překvapeni, když na konci tunelu zase narazíme na další válcovité přechodové komory.

Ano, další. A ještě další. Zdá se, že tihle lidé všechno budují trojmo. Teď jsme v poslední přechodové komoře a očekáváme souhlas ze Země, abychom jí prošli. Vnitřek Rámy máme na dosah. Budu mnohem spokojenější, až ho přestane zahalovat tajemství.

Znáš Jerryho Kirchoffa, mého zástupce pro výzkum, který má takovou knihovnu opravdických knížek, že si nemůže dovolit odstěhovat se ze Země? Tak ten mi vyprávěl o navlas stejné situaci kdysi na počátku jedenadvacátého — ne, dvacátého století. Jeden archeolog objevil hrobku egyptského krále, první, kterou nevykradli lupiči. Jeho dělníkům trvalo celé měsíce, než se k ní prokopali, odhalovali komoru za komorou, až narazili na poslední stěnu. Potom probořili zdivo a on zvedl lucernu a prostrčil hlavu dovnitř. Zjistil, že se dívá na poklad, který beze zbytku vyplňuje celou místnost — neuvěřitelné věci, zlato a šperky…

Třeba je i tohle místo hrobka; zdá se to být čím dál pravděpodobnější. Až dosud jsme nezaslechli sebenepatrnější zvuk, sebemenší náznak života. Ale zítra budeme vědět víc.“

Kapitán Norton přepnul videorekordér na STOP. Co by měl ještě dodat, přemítal, o téhle práci, ještě než začne s osobními vzkazy jednotlivým členům svých rodin? Normálně by se do takových detailů nepouštěl, avšak okolnosti byly pramálo normální. Mohl to být poslední videogram, který svým milovaným posílá; byl povinován vysvětlit jim, co dělal.

V tu dobu, až oni spatří tenhle obraz a uslyší tahle slova, bude už uvnitř Rámy — ať už to přinese dobro, anebo zlo.

Nikdy dříve nepocítil Norton tak silně svou spřízněnost s tím dávno zemřelým egyptologem. Od chvíle, kdy Howard Carter poprvé nahlédl do Tutanchamónovy hrobky, žádný jiný člověk takový okamžik nepoznal — ačkoli tohle srovnání směšně pokulhávalo.

Tutanchamóna pak ovšem pohřbili teprve včera — a ne před celými čtyřmi tisíci lety; vždyť Ráma byl možná starší než samo lidstvo. Malá hrobka z Údolí králů by se snadno mohla ztratit v koridorech, kterými doposud prošli, a přece prostor ležící za poslední přechodovou komorou byl přinejmenším ještě miliónkrát rozlehlejší. A co se týká pokladu, který by mohl Ráma skrývat — ten přesahoval všechny meze představivosti.

Do rádiových okruhů nepromluvil nikdo už dobrých pět minut; dobře vycvičený tým se nepotřeboval dorozumívat slovy, když se přesně dohodl na postupu. Mercer mu jednoduše dával znamení, že je všechno v pořádku, a kynul směrem do otevřeného tunelu. Vypadalo to, jako by si všichni uvědomovali, že nastal historický okamžik, který se nesmí znesvětit prázdným tlacháním. Kapitánu Nortonovi to vyhovovalo, neboť v tuto chvíli stejně neměl co říct. Zapjal paprsek světlometu, spustil trysky, a jak se zvolna snášel dolů krátkou chodbou, záchranné lano se plazilo za ním. Za několik okamžiků byl uvnitř.

Uvnitř čeho? Před sebou neměl nic jiného než naprostou temnotu, od paprsku světlometu se neodrazil nazpět ani sebenepatrnější zákmit světla. Očekával to, jenže doopravdy tomu nevěřil. Všechny výpočty dokazovaly, že protější stěna je vzdálená desítky kilometrů; nyní ho oči přesvědčily, že měly naprostou pravdu. Jak se zvolna snášel do temnot, pocítil náhlou potřebu znovu se ujistit, že má záchranné lano v pořádku, silnější než zakusil kdykoli předtím, dokonce i tehdy, když vůbec poprvé opustil loď a sestoupil na povrch Rámy. A tohle bylo k smíchu; když dokázal pohlédnout přes propast světelných roků a megaparseků, aniž jej přepadla závrať, proč by se měl znepokojovat několika krychlovými kilometry prázdnoty?

Stále dumal úzkostlivě o svém problému, když ho jemně zabrzdil tlumič momentu na konci lana, se sotva postřehnutelným kmitem nazpět. Rychle stočil zatím bezvýsledně sondující paprsek světlometu dolů do nicoty nazpátek, aby přezkoumal povrch toho, odkud se vynořil.

Vznášel se jakoby nad prostředkem malého kráteru, který vypadal jen jako důlek v základně mnohem větších rozměrů. Na jedné straně vyrůstal celý komplex teras a ramp — všechny dokonale geometrické a zcela zřejmě umělého původu — jež se táhly tak daleko, kam až paprsek dosahoval. Přibližně stovku metrů daleko spatřil východy z obou dalších soustav přechodových komor, naprosto stejných jako ta jejich.

A to bylo všechno. Scéna neprobouzela dojem ani exotičnosti, ani cizoty; ve skutečnosti spíš nudila, protože se velice podobala opuštěnému dolu. Norton pocítil lehké zklamání; po všem tom vynaloženém úsilí měl přece narazit na dramatické nebo dokonce nadpozemské odhalení, přesahující jakoukoli dosavadní lidskou zkušenost. Potom si uvědomil, že vidí zhruba na vzdálenost dvou set metrů. Temnota ležící za jeho zorným polem mohla skrývat mnohem více divů, než kolik si jich vůbec přál spatřit.

Podal stručnou zprávu svým úzkostlivě vyčkávajícím průvodcům a pak dodal: „Vypouštím světlici — načasovanou na dvouminutové zpoždění. Teď.“

Vší silou mrštil malý válec přímo vzhůru — anebo dolů — a jak se začal v paprsku reflektoru zmenšovat, odpočítával sekundy. Nedosáhl ještě ani čtvrt minuty a světlice mu zmizela z dohledu, když se dostal ke stovce, zastínil si oči filtrem a zamířil kameru. Odhadovat čas mu odjakživa šlo dobře, přetáhl jen o dvě sekundy, když celý svět vybuchl ve světelném záblesku. A potom už neměl žádný důvod, aby se ještě cítil zklamaný.

Ani celé milióny lumenů světelného toku by nedokázaly osvětlit ohromnou dutinu, přesto však viděl dost, aby pochopil její stavební plán a ocenil titánské měřítko. Byl na jednom konci prázdného válce přinejmenším deset kilometrů širokého a dlouhého do nekonečna. Ze svého pozorovacího místa na hlavní ose viděl na zakřivených stěnách, jež ho obklopovaly, takovou záplavu detailů, že si jich nedokázal vstřebat do paměti víc než nepatrný zlomek. K tomu, aby přehlédl tvářnost celého jednoho světa, měl jenom zášleh jediného blesku, a proto se pokusil zmrazit si jeho podobu v paměti s cílevědomým úsilím.

Všude kolem něho se zvedaly terasovitě vzhůru svahy „kráteru“, až vrostly do pevné stěny, jejíž oblouk tvořil oblohu. Ne — tenhle dojem byl falešný; tady musel odvrhnout všechno prostorové cítění navyklé ze Země i z kosmu a přeorientovat se na nový systém souřadnic.

Nenacházel se totiž v nejnižším bodu tohoto podivného světa o vnitřní i vnější straně zároveň, nýbrž v nejvyšším. Všechny směry odtud vedly dolů, nikoli vzhůru. Kdyby se vzdaloval od hlavní osy k zakřiveným stěnám, o nichž už dál nemohl uvažovat jen jako o pouhých stěnách, přitažlivost by průběžně narůstala. Kdyby dospěl až na vnitřní povrch válce, mohl by stanout zpříma v kterémkoli místě, nohama směrem ke hvězdám a hlavou do středu otáčejícího se bubnu. Byl to celkem známý princip; odstředivá síla se jako náhražka přitažlivosti používala od samého úsvitu kosmických letů. Jen použité měřítko, to omračovalo, šokovalo. Největší ze všech kosmických stanic, Pátá stacionární, měla v průměru méně než dvě stě metrů. Ještě chvilku potrvá, než přivykne takové, která je stokrát větší.