Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Krajina ve tvaru trubice, která ho obklopovala, byla posetá skvrnami světel a stínů, jež docela dobře mohly být lesy, pole, zamrzlá jezera anebo města; vzdálenost a pohasínající záře světlice znemožňovala, aby to přesně rozeznal. Úzké linie, jež mohly být dálnicemi, kanály anebo regulovanými říčními toky, utvářely sotva postřehnutelnou síť geometrických tvarů; a mnohem dál ve válci, na samém prahu viditelnosti, ležela stužka ještě hlubší temnoty. Tvořila úplný kruh, obklopující vnitřek tohoto světa, a Nortonovi se náhle vybavil mýtus o Ókeanovi, mohutném veletoku, jenž podle starých řeckých představ obtékal kolem dokola celou Zemi.

Tady však bylo moře snad ještě podivnější — nikoli kruhové, ale válcovité. Předtím, než zamrzlo za mezihvězdné noci, byly na něm také vlny, mělo příliv a odliv a proudy — a ryby?

Světlo chřadlo až vyhaslo, okamžik zjevení vyprchal. Avšak Norton věděl, že mu obrázek zůstane vrytý v paměti až do smrti. Ať už budoucnost přinese jakékoli objevy, tenhle první dojem nic nezahladí. A historie mu nikdy nebude moci upřít výsadu, že jako první člověk na světě spatřil dílo cizí civilizace.

„Potom jsme vypustili podél osy válce pět světlic načasovaných na velké zpoždění, a tak máme Rámu dobře vyfotografovaného po celé délce. Jsou zmapované všechny důležité struktury, třebaže jenom velmi málo z nich dokážeme identifikovat, dali jsme jim prozatímní jména.

Vnitřek dutiny je padesát kilometrů dlouhý a šestnáct široký. Oba konce mají tvar polokoule a dost složité geometrické uspořádání. Naše stanoviště jsme nazvali Severní polokoule a na ose jsme vybudovali první základnu.

Z vlastního Středu, pravidelně sto dvacet stupňů od sebe, sbíhají tři téměř kilometr dlouhé žebříky. Všechny končí na terase nebo kruhové plošině, jež obíhá po celém okraji polokoule. Odsud vedou tři ohromná schodiště, pokračující ve směru žebříků, která sestupují až dolů na pláň. Kdyby sis vybavila deštník jenom se třemi žebry, rovnoměrně od sebe vzdálenými, dostala bys dobrou představu, jak tenhle konec Rámy vypadá.

Každé z žeber představuje schodiště, u osy je velice strmé a potom se zvolna narovnává, jak se přibližuje dolů k pláni. Schodiště — nazvali jsme je Alfa, Beta a Gama — nejsou souvislá, ale přerušuje je pět jiných kruhových teras. Odhadujeme, že musí mít mezi dvaceti a třiceti tisíci stupni… pravděpodobně je používali jen v nouzových případech, poněvadž je nepředstavitelné, že by Rámané — anebo jak jim budeme říkat — neměli lepší způsob, jak se dostat k ose své planety.

Jižní polokoule vypadá naprosto jinak; za prvé nemá schodiště, a také ne plochý Střed. Namísto ní tady je obrovská špice — celé kilometry dlouhá — čnící přesně v ose a obklopená šesti menšími. Celé zařízení je zvláštní a podivné, vůbec si neumíme představit, co to znamená.

Padesát kilometrů dlouhou válcovitou část mezi oběma polokoulemi jsme pojmenovali Hlavní rovina. Zdá se možná bláznivé užívat slovo „rovina“ k popisu čehosi tak zakřiveného, ale přesto máme dojem, že to sedí. Až se spustíme dolů, bude nám připadat rovná — stejně jako se určitě zdá vnitřek láhve rovný mravenci, který tam leze kolem dokola.

Nejnápadnějším útvarem na Hlavní rovině je deset kilometrů široká temná stuha, obíhající kolem ní dokola, jako by vyznačovala prostředek. Vypadá jako z ledu, a tak jsme ji pokřtili na válcové moře. Přesně uprostřed leží velký oválný ostrov, asi deset kilometrů dlouhý a tři široký, pokrytý vysokými stavbami. Protože nám připomínal Starý Manhattan, pojmenovali jsme ho New York. Ačkoli si nemyslím, že je to město, podobá se mnohem víc ohromné továrně anebo chemičce.

Ale velkoměsta tady jsou — anebo rozhodně aspoň města. Přinejmenším šest; kdyby je postavili pro bytosti podobné lidem, vešlo by se do každého okolo padesát tisíc obyvatel. Nazvali jsme je Řím, Peking, Paříž, Moskva, Londýn, Tokio… Jsou protkaná silnicemi a čímsi, co vypadá jako soustava kolejí.

Tenhle zmrzlý, mrtvý svět určitě obsahuje dost látky na celá staletí výzkumů. Musíme prozkoumat čtyři tisíce čtverečních kilometrů, a máme na to jenom pár týdnů. Rád bych věděl, jestli se kdy vůbec dozvíme odpověď na dvě záhady, které mě pronásledují od chvíle, kdy jsme pronikli dovnitř: kdo vlastně byli — a co se jim stalo?“

Záznam končil. Členové Výboru Ráma si oddechli na Zemi i na Měsíci, potom se pustili do prohlídky map a fotografií, které měli rozprostřené před sebou. Ačkoli je studovali už po celé hodiny, hlas kapitána Nortona jim dodal takový rozměr, jaký nemůže sdělit žádný obrázek. Vždyť on tam doopravdy byl — na vlastní oči viděl v krátkých chvílích, kdy věčnou noc zalévala záře světlic, ten zvláštní a pozoruhodný svět o vnitřní i vnější straně zároveň. A byl to také muž, který povede všechny důležité výpravy.

„Doktore Perero, myslím, že byste chtěl připojit několik poznámek?“

Velvyslanec Bose krátce zauvažoval, zda by neměl dát první slovo profesoru Davidsonovi jako nejstaršímu z vědců a jedinému astronomovi. Zdálo se však, že se starý kosmolog stále ještě nachází v mírném šoku a zcela jasně nebyl ve své kůži. Po celou svou vědeckou dráhu považoval vesmír za arénu titánských bezduchých sil gravitace, magnetismu, záření; nikdy neuvěřil, že by život hrál v koncepci světa nějakou důležitou roli, a na to, že se objevil na Zemi, Marsu a na Jupiteru, pohlížel jako na náhodnou aberaci.

Najednou tu však byl důkaz, že se život nejenže nachází i mimo sluneční soustavu, ale že vyšplhal do výšin zdaleka přesahujících všechno, čeho dosáhl člověk — a dokonce přesáhl i úroveň, na niž doufejme dospěje v příštích staletích. A co víc, objevení Rámy popřelo i další dogma profesora Davidsona, jež hlásal po celá léta. Zahnán do úzkých byl ochoten váhavě připustit, že se život nachází i v některých dalších slunečních soustavách — ale představa, že by někdy dokázal překonat mezihvězdné propasti, je absurdní, jak ostatně vždycky tvrdil…

Možná neuspěli ani Rámané, jestli měl pravdu kapitán Norton, domnívající se, že se jejich svět proměnil v hrobku. Přinejmenším se však pokusili o hrdinský čin, a to v měřítku, naznačujícím jejich velikou důvěru ve výsledek. Jestliže se něco takového přihodilo jedenkrát, nepochybně se to v galaxii, obsahující sto tisíc miliónů sluncí, stalo už mnohokrát… a někdy, někde se to případně zdařilo.

Právě tohle bylo tvrzení, jež sice bez důkazů, ale zato s důraznou gestikulací kázal už celé léta dr. Carlisle Perera. Byl teď nesmírně šťastný, ačkoli zároveň nanejvýš neuspokojený. Ráma sice potvrdil jeho názory se vší okázalostí — ale on sám nikdy dovnitř nevkročí, ani ho nespatří na vlastní oči. Kdyby se mu teď zjevil sám ďábel a nabídl mu možnost okamžité teleportace, podepsal by smlouvu, aniž by se obtěžoval pohlédnout na text třeba jen jedním okem.

„Ano, pane velvyslanče, myslím, že mám pár zajímavých informací. To, co máme před sebou, je nepochybně kosmická archa. V literatuře obírající se lety do vesmíru je to stará myšlenka, vystopoval jsem ji nazpět až k anglickému fyzikovi J. D. Bernalovi, který navrhl tenhle způsob mezihvězdné kolonizace v knížce vydané roku 1929 — ano, už před dvěma sty lety. A velký ruský průkopník Ciolkovskij přednesl velice podobné návrhy dokonce ještě dříve.