Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Avšak dálkové kosmické spoje jsou drahé. S Endeavour mohl navázat spojení jenom PLANETKOM, což byla samostatná instituce, známá svým nesmlouvavým a pohotovým vymáháním plateb. Úvěrová linka přes PLANETKOM se budovala už dlouho, kdosi na tom sice kdesi pracoval, ovšem pro tuto chvíli nebraly nemilosrdné počítače existenci Výboru Ráma na vědomí.

„Tenhleten kapitán Norton,“ ozval se sir Robert Mackay, velvyslanec Země, „má přece úžasnou odpovědnost. Co je vlastně zač?“

„Na tohle můžu odpovědět,“ řekl profesor Davidson a přelétl prsty klaviaturu svého záznamníku. Zamračil se na obrazovku přeplněnou informacemi, avšak okamžitě začal podávat přehled.

„William Cien Norton, narozen 2077 v Brisbane, Oceánie. Školní docházka Sydney, Bombay, Houston. Potom pět roků v Astrogradu, specializace pohonné systémy. Důstojníkem od roku 2102. Povyšování obvyklým služebním postupem — poručík od třetí výpravy na Persefonu, vyznamenal se při patnáctém pokusu o vybudování základny na Venuši… hm… hm… záznam pochvaly… státní příslušnost dvojí, Země a Mars… jedna manželka s dítětem v Brisbane, druhá se dvěma v Port Lowellu, povolení na třetí…“

„Manželku?“ zeptal se nevinně Taylor.

„Ne, dítě, ovšemže,“ odsekl profesor, ještě než postřehl, jak se všechny tváře šklebí. Okolo stolu se rozlil tichý smích, ačkoli Pozemšťané strádající přelidněním vypadali spíš závistivě než obzvlášť rozveseleně. Ani po cílevědomém úsilí, trvajícím po celé století, Země stále ještě neuspěla ve své snaze snížit počet obyvatel pod jednu miliardu…

„… jmenován velícím důstojníkem plavidla Průzkumu sluneční soustavy Endeavour. První cesta obrátit směr pohybu Jupiterových oběžnic… hm, pěkně zapeklitá záležitost… na cestě k asteroidům, když předán rozkaz připravit se na tuto operaci… zvládl to, ačkoli byl vlastně překročen nejzazší časový limit…“

Profesor vymazal display a rozhlédl se po svých kolezích.

„Domnívám se, že jsme měli ohromné štěstí, když uvážíme, že Norton byl v tomto okamžiku jediný k mání. Mohli jsme dostat kapitána úplně tuctového.“ Pronesl to s přízvukem, jako by referoval o věhlasném postrachu vesmíru s pistolí v jedné a s lasem v druhé ruce.

„Tyhle údaje dokazují jenom tolik, že je schopný,“ namítl velvyslanec z Merkura (počet obyvatel 112 500, avšak neustále vzrůstající). „Jak se zachová ve zcela nové situaci, jako je tahle?“

Sir Lewis Sands si na Zemi odkašlal. O sekundu a půl později udělal totéž i na Měsíci.

„Ne tak úplně nové,“ připomněl Merkuřanovi, „ačkoli jsou to už tři staletí, co se to stalo naposledy. Jestliže je Ráma vymřelý nebo bez posádky — všechny náznaky až dosud nasvědčují, že tomu tak je — , Norton se nachází v situaci archeologa, který objevil pozůstatky vyhynulé kultury.“ Zdvořile se uklonil dr. Priceové, která přikývla na souhlas. „Jako příklady se obvykle uvádějí Schliemann a Trója, anebo Mouhot a Angkor Vat. Nebezpečí je minimální, třebaže nehodu samozřejmě nikdy nejde úplně vyloučit.“

„A co nástrahy a dráty natažené ke kohoutkům, o kterých pořád mluví ti lidé z Pandory?“ zeptala se dr. Priceová.

„Pandora?“ otázal se rychle velvyslanec z Merkura. „Co to je?“

„Takové potrhlé hnutí,“ vysvětlil sir Robert s tak velkými rozpaky, jaké na sobě může diplomat vůbec dát znát, „které je přesvědčené že Ráma představuje vážné potenciální nebezpečí. Skříňka, která by se neměla otevírat, víte?“ Pochyboval o tom, že Herman ví: klasické vzdělání se na Merkuru nepěstovalo.

„Pandora — paranoia,“ posměšně odfrkl Conrad Taylor. „Ale ovšem, takové věci jsou sice myslitelné, jenže proč by na nás měla jakákoli inteligentní civilizace chystat dětinské úskoky?“

„No dobře, i když vyloučíme něco tak odporného,“ pokračoval sir Robert, „stále ještě tu je mnohem zlověstnější možnost, že Ráma je aktivní, obydlený. Potom nastává stejná situace jako při střetnutí dvou kultur — na velice odlišných úrovních techniky. Pizarro a Inkové. Peary a Japonci. Evropa a Afrika. Takřka bezvýhradně byly následky vždy katastrofální — pro jednu nebo dokonce pro obě strany. To nemá být doporučení, abychom zaujali určité stanovisko: poukazuji pouze na precedens.“

„Děkuji, sire Roberte,“ odvětil dr. Bose. Je to trochu otrava, pomyslil si, mít hned dva siry v jednom maličkém výboru; v poslední době byl rytířský stav okrasou, jíž uniklo jenom málo Angličanů. „Jsem si jist, že jsme všichni pomysleli na tyhle děsivé možnosti. Avšak jestli tvorové uvnitř Rámy přicházejí — hm — ve zlém, bude doopravdy nějaký rozdíl v tom, co podnikneme?“

„Mohli by nás prostě přejít, kdybychom od nich dali ruce pryč.“

„Cože — po tom, co procestovali miliardy kilometrů a tisíce let?“

Spor dosáhl zápalné teploty a dál už hořel vlastním žárem. Dr. Bose se zvrátil zpátky do křesla, pronesl toho velice málo a dál už jenom vyčkával, na čem se shodnou.

Dopadlo to tak, jak předvídal. Všichni souhlasili s tím, že jestli už kapitán Norton otevřel první dveře, je nemyslitelné, že by neměl otevřít ty druhé.

Kdyby si manželky někdy porovnaly jeho videogramy, pomyslil si kapitán Norton spíš obveseleně než se skutečným zájmem, vyplynula by mu z toho spousta práce navíc. Takhle mohl vyrobit dlouhý základ a ten zdvojit, připojit k němu stručné jmenovité vzkazy, pár něžných slůvek a dva téměř stejné texty odvysílat zároveň na Mars i na Zemi.

Bylo ovšem vysoce nepravděpodobné, že by jeho manželky něco takového provedly, dokonce i se zlevněnou sazbou pro rodiny kosmonautů by to přišlo pěkně draho. Ostatně nebyl pro to ani žádný důvod, jeho rodiny žily ve výtečných vzájemných vztazích a vyměňovaly si obvyklá blahopřání k narozeninám a výročím. Ačkoli v podstatě to bylo asi proto tak dobré, že se dívky nikdy nesetkaly a pravděpodobně ani nesetkají. Myrna se narodila na Marsu, a tak si nemohla zvyknout na značnou zemskou přitažlivost. A Caroline, ta nenáviděla i pouhých pětadvacet minut nejdelší cesty, jaká byla na Zemi vůbec možná.

„Promiň, že jsem se s vysíláním o den opozdil,“ řekl kapitán, když se konečně přiblížil k jádru sdělení, „ale strávil jsem posledních třicet hodin mimo loď, ať už tomu věříš nebo ne…

Nelekej se, všechno se daří perfektně, máme to pevně v rukou. Trvalo nám to dva dny, ale prošli jsme skoro celým komplexem přechodové komory. Mohli jsme to provést za pár hodin, kdybychom věděli tolik, co teďka. Ale nechtěli jsme nic riskovat, vyslali jsme napřed dálkově ovládané kamery a tucetkrát přezkušovali všechny uzávěry, abychom se ujistili, že za námi nezapadnou, jakmile projdeme dovnitř…

Každý uzávěr je jednoduchý otáčivý válec s otvorem na jedné straně. Vejdeš jím, válec se otočí o sto osmdesát stupňů — a štěrbina přesně dolehne k následujícím dveřím, takže můžeš vystoupit ven. Tedy vyplout, v našem případě.

Rámané skutečně vsadili na jistotu. Objevili jsme tři takové válcové uzávěry, jeden za druhým, ještě ve vnější části lodního trupu hned pod vstupním bunkrem. Nedovedu si představit, že by vůbec selhal jeden jediný, leda, že by ho snad někdo vyhodil do povětří výbušninou, ale i kdyby to provedl, byl by v záloze druhý a potom třetí…