Arthur Clarke: Setkání s Rámou

A tak svět na Rámu brzy zapomněl, nezapomněli však astronomové. Jejich vzrušení naopak s plynoucími měsíci narůstalo, poněvadž nový asteroid je stavěl před další a další hádanky.

Nejprve nastaly problémy s Rámovou světelnou křivkou. Žádnou totiž neměl.

Všechny známé asteroidy bez výjimky vykazovaly mírné kolísání jasnosti, narůstající a klesající s periodou několika hodin. Už déle než dvě století se vědělo, že to je nevyhnutelný výsledek jejich rotace a nepravidelného tvaru, jak se během letu převracely kolem dokola, plochy nastavované Slunci se průběžně měnily a podle toho kolísala jasnost asteroidu.

Ráma takové změny nevykazoval. Buď se neotáčel vůbec, anebo byl dokonale symetrický. Obě vysvětlení se zdála být úplně stejně nepravděpodobná.

V tomto stadiu věci zamrzly na několik měsíců, protože žádný z velkých teleskopů umístěných ve vesmíru nemohl být ušetřen své každodenní práce — zírání do nejzazších hlubin vesmíru. Kosmická astronomie, to byl nákladný koníček a minuta u velkého dalekohledu mohla docela dobře přijít na tisíc dolarů. Dr. William Stenton nikdy nebyl schopen urvat pro sebe dvousetmetrový reflektor na odvrácené straně Měsíce na celou čtvrthodinku, pokud ovšem nebyl přerušen nějaký důležitější program poruchou kondenzátoru za padesát centů. Smůla jiného astronoma přinesla štěstí jemu.

Bill Stenton nikdy nevěděl, co vlastně viděl, až do následujícího dne, kdy získal strojový čas a počítač mu jeho pozorování vyhodnotil. A dokonce i když už výsledky zářily na obrazovce, trvalo mu několik minut, než pochopil, co vlastně znamenají.

Sluneční světlo, jež Ráma odrážel, nemělo absolutně konstantní intenzitu. Objevila se docela maličká změna — sotva zjistitelná, avšak zcela nepochybná a naprosto pravidelná. Podobně jako všechny ostatní asteroidy i Ráma tedy skutečně rotoval. Ovšem zatímco normální „den“ znamenalo pro asteroid několik hodin, Rámův trval jenom čtyři minuty…

Dr. Stenton provedl několik rychlých výpočtů a zjistil, že jejich výsledkům se dá uvěřit jen stěží. Rovník téhle malé planetky se musel otáčet rychlostí větší než tisíc kilometrů za hodinu; bylo by dost nezdravé pokoušet se o přistání kdekoli jinde než přímo na pólech. Odstředivá síla na Rámově rovníku musí být dost silná, aby odhodila veškeré neupevněné předměty se zrychlením téměř jednoho g. Ráma byl podivný brach, na němž kosmické štěstí nikdy nikomu nepokvete; překvapovalo, že takové těleso vůbec dokáže držet pohromadě a že se už dávno nerozlétlo na milión kousků.

Těleso o průměru čtyřiceti kilometrů s periodou rotace jen čtyři minuty — jak to zapadá do běžných astronomických schémat? Dr. Stenton byl člověk s fantazií a se sklonem někdy příliš zbrkle vyvozovat závěry. Právě nyní dospěl k jednomu, který mu připravil několik opravdu nepříjemných minut.

Jediným druhem z nebeské zoologické zahrady, jemuž tento popis vyhovoval, byl kolapsar. Co když je Ráma mrtvé slunce — šílenou rychlostí se otáčející koule z neutronů, jejíž každý krychlový centimetr váží miliardy tun…

Vyděšenou myslí dr. Stentona tehdy náhle probleskla vzpomínka na nesmrtelné dílo klasika H.G.Wellse Hvězda. Četl je poprvé jako ještě velice malý chlapec a pomohlo v něm vznítit zájem o astronomii. Ani dvě století nesetřela kouzlo i hrůzu, která z něho šla. Nikdy nezapomene na vylíčené obrazy uragánů a přílivových vln, měst stržených do moře, když se románový návštěvník z hvězd srazil s Jupiterem a pak prolétl okolo Země při pádu ke Slunci. Pravda, hvězda, kterou starý dobrý Wells popisoval, nebyla vyhaslá, nýbrž doběla rozžhavená a většinu neplech způsobila právě žárem. Ale na tom sotva tolik záleželo, i kdyby Ráma byl už docela vychladlé těleso, odrážející pouze sluneční světlo, mohl by zabíjet stejně dobře gravitací jako ohněm.

Každé těleso o hmotnosti hvězdy, jež by proniklo do sluneční soustavy, by zcela rozmetalo oběžné dráhy planet. Země se smí odklonit ke Slunci — anebo naopak ke hvězdám — jenom o pár miliónů kilometrů, neboť jinak by se jemná klimatická rovnováha zhroutila. Antarktická ledovcová špička by roztála a zaplavila všechny nízko položené oblasti: anebo by naopak oceány zamrzly a celý svět sevřela věčná tma. Stačilo by Zemi jenom trošku postrčit tím či oním směrem…

Ale potom z dr. Stentona nervové napětí opadlo a úlevně si vydechl. Tohle všechno byl nesmysl; měl by se sám před sebou stydět.

Ráma přece s největší pravděpodobností nemůže být koncentrovaná hmota. Žádná hmota dostatečně veliká, aby odpovídala objemem Slunci, by nemohla proniknout tak hluboko do sluneční soustavy, aniž by způsobila poruchy, jež by ji prozradily už dávno předem. Její vliv by se okamžitě byl projevil na oběžných drahách všech planet; vždyť takhle, koneckonců, byly objeveny Neptun, Pluto a Persefona. Ne, bylo naprosto nemožné, aby se sem nepozorovaně vplížilo těleso tak veliké jak vyhaslé Slunce.

Na jednu stranu to byla škoda. Setkání s vyhaslou hvězdou by mohlo být docela vzrušující.

A Ráma se zatím blížil…

Mimořádná schůze Poradního sboru pro otázky vesmíru byla krátká a bouřlivá. Ani ve dvacátém druhém století se ještě nepřišlo na způsob, jak zabránit starším a konzervativním vědcům, aby obsazovali klíčová místa ve vědeckých orgánech. Dá se dokonce pochybovat o tom, jestli se tenhle problém vůbec kdy zvládne.

Celou situaci ještě zhoršovalo, že současným předsedou PSOV byl profesor (ve výslužbě) Olaf Davidson, špičkový astrofyzik. Profesora Davidsona objekty menší než celé galaxie příliš nezajímaly a své předsudky se nikdy ani nesnažil skrývat. Třebaže musel připustit, že jeho věda stojí z devadesáti procent na pozorováních realizovaných přístroji umístěnými ve vesmíru, byl z toho pramálo šťastný. Družice, vypuštěné jenom a jenom proto, aby dokázaly některou z jeho nejhýčkanějších teorií, neméně než třikrát v průběhu jeho vynikající vědecké kariéry potvrdily právě tu opačnou.

Problém, který měla Rada před sebou, byl celkem jasný. Nebylo pochyb, že Ráma je těleso krajně neobvyklé — je ovšem taky důležité? Za několik měsíců zmizí navždycky, takže nezbývá mnoho času, aby se něco podniklo. Příležitost nyní promarněná se už nikdy nevrátí.

S vynaložením dost horentních nákladů se mohla adaptovat a vyslat po rychlé trajektorii naproti Rámovi kosmická sonda, která se měla už brzy vypustit z Marsu do oblastí za Neptunem. Nebyla naděje že by na něm mohla přistát; sonda by udělala rekord v rychlosti minutí se dvou těles, neboť součet rychlostí by dosáhl dvou set tisíc kilometrů za hodinu. Rámu by intenzívně pozorovala jenom několik minut — a doopravdy zblízka méně než jednu sekundu. Avšak správným přístrojům by to mělo stačit, aby poskytly odpovědi na mnoho otázek.

Ačkoli měl profesor Davidson k neptunovské sondě velmi nepřátelský vztah, byla už jednou schválena, jenže profesor neviděl žádný důvod k vyhazování nových peněz spolu s těmi už odepsanými. Výmluvně pohovořil o bláznivých nápadech honit se za asteroidy a o naléhavé potřebě nového, vysoce citlivého interferometu, který by se postavil na Měsíci, aby jednou provždy dokázal znovu oživenou teorii velkého třesku jako počátku vesmíru.