Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Stěny šedivých bunkrů klouzaly vně řídící kabiny vzhůru. Ozvalo se poslední zasyčení tryskových motorů a sotva zaslechnutelné zaskřípění.

V uplynulých dnech kapitán Norton často rozvažoval o tom, co v této chvíli pronese. Avšak nyní, když nastala, bezděky mu vytanulo na mysli první přistání člověka na Měsíci, a tak řekl téměř mechanicky, aniž by si uvědomoval ozvěnu minulosti:

„Základna Ráma. Endeavour přistála.“

Ještě před tak krátkou dobou, jako je jeden měsíc, by nikdy nebyl uvěřil, že to je vůbec možné. Než přišel rozkaz, plnila loď běžné úkoly, kontrolovala a umísťovala majáky, varující před asteroidy. Endeavour byla jedinou vesmírnou lodí ve sluneční soustavě, jež byla schopna setkat se s vetřelcem dříve, než proletí kolem Slunce a pustí se zase nazpět ke hvězdám. Jenže dokonce i tak bylo třeba obrat o palivo tři jiné lodě z Průzkumu sluneční soustavy, které se teď bezmocně vznášely ve vesmíru, dokud jim tankery pohonné hmoty nedoplní. Norton se obával, že potrvá dlouho, než s ním kapitáni Calypsa, Beaglu a Challengeru zase budou mluvit.

Dokonce i s veškerým tím palivem navíc to byla dlouhá a namáhavá honička; když ho Endeavour dostihla, byl už Ráma uvnitř oběžné dráhy Venuše. Žádná jiná loď nikdy nebude mít podobnou příležitost; byla to jedinečná výsada a neměli promarnit ani okamžik z těch několika týdnů, jež měli před sebou. Na Zemi by tisíc vědců rádo upsalo za takovou příležitost své duše ďáblu; takhle mohli všechno sledovat jenom pomocí televizního spojení, hryzat se do rtů a myslit si, o kolik lépe by tenhle úkol zvládli oni. Měli možná pravdu, jenže jiná alternativa nebyla. Neoblomné zákony nebeské mechaniky rozhodly, že Endeavour bude první a zároveň poslední ze všech kosmických lodí vytvořených člověkem, která se kdy s Rámou spojí.

Pokyny, jež Norton průběžně ze Země dostával, mohly jen málo zmírnit jeho odpovědnost. Kdyby bylo třeba udělat okamžité rozhodnutí, nikdo by mu nemohl pomoci; časové zpoždění rádiového spojení s řídícím střediskem bylo už deset minut a dále narůstalo. Často záviděl velkým mořeplavcům minulosti, před érou elektronického spojení, kteří mohli vydávat své vlastní rozkazy tajně, aniž by jim hlavní stan neustále naslouchal. Když oni udělali chybu, nikdo se to nedozvěděl.

A přece byl zároveň i rád, že některá rozhodnutí může Zemi přenechat. Teď, když dráha Endeavour splynula s Rámovou, směřovali ke Slunci jako jedno jediné těleso; za čtyřicet dní dosáhnou perihélia a minou Slunce ve vzdálenosti dvaceti miliónů kilometrů. To bylo příliš těsně, než aby to mohlo být příjemné; dávno předtím bude muset Endeavour použít zbytků svého paliva, aby se odpoutala na bezpečnější dráhu. Než opustí Rámu navždycky, budou mít na průzkum asi tři týdny času.

Pak už zůstanou problémy jenom Zemi. Endeavour bude skutečně bezmocná, požene se po dráze, jež by ji mohla jako první loď na světě zanést až ke hvězdám — přibližně za padesát tisíc roků. Nebylo zapotřebí dělat si starosti — alespoň to slibovalo řídící středisko. Endeavour nějakým způsobem, bez ohledu na náklady, doplní pohonné hmoty — i kdyby se dokonce ukázalo nutné zanechat ve vesmíru vyslané tankery, až přečerpají poslední gram paliva. Ráma stál za všechno riziko, vyjma počínání naprosto sebevražedného.

Ovšemže by to mohlo zajít i takhle daleko. Kapitán Norton si v tomto směru nedělal žádné iluze. Poprvé za sto let vstoupil do lidské činnosti prvek naprosté nejistoty. A nejistota je jednou z věcí, kterou nemohou strpět ani vědci, ani politikové. Kdyby to měla být cena za její odstranění, Endeavour i s celou její posádkou by klidně obětovali.

Ráma mlčel jako hrob — a možná že jím i byl. Žádné rádiové signály na jakékoli frekvenci; žádné vibrace, které by dokázaly seizmografy zachytit, s výjimkou mikrozáchvěvů, působených nepochybně narůstajícím slunečním teplem; žádné elektrické proudy; žádná radioaktivita. Byl tichý téměř zlověstně, člověk by si dokonce řekl, že i na asteroidu bude hlučněji.

A co jsme čekali? zeptal se Norton sám sebe. Uvítací výbor? Stále si nebyl jist, jestli má pociťovat zklamání, anebo úlevu. Veškerá iniciativa závisela na něm.

Nařídil vyčkat čtyřiadvacet hodin, potom opustit loď a zahájit průzkum. Tenhle první den nikdo spánku moc nedal, dokonce i ti členové posádky, kteří nebyli ve službě, trávili čas sledováním bezvýsledně pracujících přístrojů, anebo prostě jen vyhlíželi průzory ven na tvrdě geometrickou krajinu. Nese tenhle svět život? Znovu a znovu si kladli otázku. Je mrtvý? Anebo jenom usnul?

Na první výstup z lodi vzal s sebou Norton jediného společníka — druhého důstojníka Karla Mercera, houževnatého a vynalézavého odborníka na zjišťování životních podmínek. Neměl v úmyslu vzdálit se na dohled z lodi, a kdyby přesto měli potíže, bylo nepravděpodobné, že by byli ve větší skupině bezpečnější. Opatrnost však samozřejmě velela, aby dva jiné členy posádky, oblečené do kosmických skafandrů, postavil za dveře přechodové komory.

Těch pár gramů váhy, jež jim dávala Rámova rotace a jeho gravitační pole, jim ani nepomáhalo, ani nebylo na obtíž; stejně museli zcela spoléhat na své reaktivní motorky. Hned jak to bude možné, pomyslel si Norton, natáhne mezi lodí a bunkry systém vodících lan, takže se budou moci pohybovat, aniž by promarňovali pohonné hmoty.

Nejbližší bunkr se tyčil pouhých deset metrů od přechodové komory a Nortona zajímalo ze všeho nejdříve, zda při přistání nepoškodili loď. Trup Endeavour narazil na zakřivenou stěnu silou několika tun, avšak tlak byl rovnoměrně rozdělený. Když se ujistil, že je všechno v pořádku, začal klouzat okolo kruhové stavby a pokoušel se určit, k jakému slouží účelu.

Norton uletěl jen pár metrů, když narazil na zlom v hladké, zcela nepochybně kovové stěně. Nejprve si pomyslel, že má před sebou nějakou zvláštní dekoraci, neboť se zdálo že to nemůže sloužit k rozumnému účelu. Šest radiálních rýh, anebo snad štěrbin, se hladce zařezávalo do kovu a v nich leželo šest tyčí, připomínajících příčle kola bez obruče, s malým nábojem uprostřed. Avšak poněvadž kolo bylo zapuštěno do stěny, neexistoval způsob, jak by se jím dalo otočit.

Potom s narůstajícím vzrušením postřehl, že na koncích příčlí jsou prohlubně hlubší, krásně vytvarované, aby je mohla uchopit ruka (pařát, chapadlo?). Kdyby se člověk postavil takhle, opřel se o zeď a pořádně zabral za příčel, ano…

Kolo vyklouzlo ze stěny jako po másle. Ke svému naprostému ohromení — neboť skutečně nepochyboval o tom, že všechny pohyblivé součástky byly vakuově svařovány už před celými věky — zjistil, že je svírá za příčle. Vypadal jako kapitán některé z dávných rychlých plachetnic, stojící u kormidla své lodi.

Byl rád, že filtr na přílbě, zabraňující oslnění, nedovolil Mercerovi, aby postřehl výraz jeho tváře.

Byl zděšený, a také se zlobil sám na sebe; právě možná udělal svou první chybu. Co když se už uvnitř Rámy rozdrnčelo poplachové zařízení a jeho bezmyšlenkovité počínání už uvedlo do pohybu nějaký nesmiřitelný mechanismus?

Avšak Endeavour žádnou změnu nehlásila, její čidla stále nezjišťovala nic jiného kromě nepatrného tepelného chvění a vlastních pohybů lodi.