Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Tohle ovšem už byla hrubá taktická chyba, protože mezi členy Rady byli také tři nejzapálenější zastánci modifikované teorie stacionárního vesmíru. V skrytu duše sice souhlasili s profesorem Davidsonem, že honba za asteroidem je mrhání penězi, nicméně…

Davidson prohrál rozdílem jediného hlasu.

O tři měsíce později byla vypuštěna z Phobosu, z bližšího z marťanských měsíců, kosmická sonda překřtěná na Sítu. Doba letu činila sedm týdnů a přístroje byla zapjaté naplno až pět minut před setkáním. Současně se uvolnil roj nosičů s kamerami, aby prolétly kolem Rámy a vyfotografovaly jej ze všech stran.

První záběry, ze vzdálenosti deseti tisíc kilometrů, způsobily, že všichni lidé na světě přerušili práci. Na miliardě televizních obrazovek se objevil nepatrný hladký válec, rychle se zvětšující vteřinu za vteřinou. Od okamžiku, kdy se rozrostl na dvojnásobek, už nikdo nemohl předstírat, že Ráma je dílem přírody.

Jeho základem byl válec tak dokonale geometrického tvaru, že vypadal jako vykroužený na soustruhu — na takovém, který by měl hroty padesát kilometrů od sebe. Oba dva konce byly úplně hladké, vyjma jakýchsi malých staveb uprostřed jedné ze stran, a měřily napříč dvacet kilometrů; z dálky, která stírala vnímání skutečných rozměrů, Ráma vypadal téměř komicky, jako obyčejný domácí bojler.

Ráma se rozrůstal, až vyplnil celou obrazovku. Povrch měl jednotvárný, stejně bezbarvý jako povrch Měsíce, a zcela bez kazu, vyjma jednoho jediného místa. Uprostřed délky válce byla asi kilometr široká skvrna anebo šmouha, jako by do Rámy před dávnými časy cosi narazilo a roztříštilo se o něj.

Nebylo známky, že by náraz způsobil Rámovým otáčejícím se stěnám sebemenší úhony; avšak právě tahle skvrna měla na svědomí nepatrné kolísání jasnosti, jež vedlo ke Stentonově objevu.

Záběry ostatních kamer už nepřidaly nic nového. Ovšem sledování drah jejich nosičů v Rámově slaboučkém gravitačním poli podalo další klíčovou informaci — hmotnost válce.

Byl příliš lehký na to, aby byl celý vyplněný. Z toho nutně vyplynulo, že musí být dutý, ale to už pro nikoho neznamenalo žádné velké překvapení.

Došlo k toužebně očekávanému, dlouho obávanému setkání. Lidstvo se chystalo uvítat svou první návštěvu z hvězd.

Kapitán Norton si tyhle první televizní záběry, jež si v hlavě přehrával mnohokrát, připomněl i v posledních minutách před přistáním. Jenže byla tu jedna okolnost, kterou nemohl zprostředkovat žádný elektronický obraz — a to Rámovy ohromující rozměry.

Ani když Norton přistával na přírodních tělesech jako Měsíc nebo Mars, nikdy neměl tak silné dojmy. To byly planety a člověk očekával, že budou veliké. Ačkoli také jednou přistál na Jupiteru VIII., který byl dokonce nepatrně větší než Ráma — a připadal mu docela malý.

Rozluštit tenhle paradox nebylo obtížné. Jeho odhad zcela zkreslovala skutečnost, že tohle bylo uměle vyrobené těleso, miliónkrát těžší než cokoli, co kdy vypustil do vesmíru člověk. Ráma měl hmotnost alespoň deset miliónů tun; pro každého kosmonauta to bylo pomyšlení, ze kterého šel nejenom údiv, ale přímo hrůza. Nebylo divu, že jak válec z tvarovaného, nestárnoucího kovu vyplňoval oblohu víc a víc, Norton cítil svou bezvýznamnost a někdy na něho dokonce padla sklíčenost.

Přepadl ho také pocit nebezpečí, jaký ještě nikdy nezakusil. Při všech dřívějších přistáních věděl, co může očekávat; možnost nehody se sice nikdy nedala vyloučit, ale překvapení ano. V případě Rámy bylo překvapení jedinou jistotou.

Endeavour se teď vznášela méně než tisíc metrů nad severním pólem válce, v samém středu zvolna se otáčejícího disku. Tento konec zvolili proto, že byl na světle; jak Ráma rotoval, přes kovovou pláň se převalovaly stíny nízkých, záhadných staveb u osy. Severní strana Rámy byla obrovskými slunečními hodinami, odměřujícími rychlý běh jeho čtyřminutového dne.

Přistání kosmické lodi o váze pěti tisíc tun uprostřed rotujícího kotouče bylo to poslední s čím si dělal kapitán Norton starosti. Ničím se nelišilo od problému umístit loď na osu velké kosmické stanice; boční trysky už dodaly Endeavour potřebnou rotaci a Norton mohl důvěřovat poručíkovi Joeovi Calvertovi, že s ní dosedne tak jemně, jako by přistával se sněhovou vločkou, ať už s pomocí palubního počítače, anebo bez ní.

„Za tři minuty,“ řekl Joe, aniž pozvedl oči od displeje, „budeme vědět, jestli je z antihmoty.“

Jak si připomněl jednu z nejhrůzostrašnějších teorií o Rámově původu, Norton se zašklebil. Kdyby byla tahle nepravděpodobná spekulace pravdivá, v několika sekundách by došlo k největšímu výbuchu od časů, kdy se utvořila sluneční soustava. Stručně, úplná anihilace deseti tisíc tun by obdařila planety druhým Sluncem.

Nicméně scénář výpravy pamatoval i na tuto nepatrnou možnost; Endeavour z bezpečné vzdálenosti tisíce kilometrů vystříkla na Rámu z jedné ze svých trysek. Když rozpínající se mrak dospěl k cíli, nestalo se vůbec nic — zatímco reakce hmoty s antihmotou, i kdyby do ní vstoupilo jenom pár miligramů, by vyvolala úžasný ohňostroj.

Norton stejně jako všichni velitelé kosmických lodí byl muž opatrný. Dlouho a pozorně si prohlížel severní stranu Rámy a vybíral si místo k přistání. Po dlouhém rozmýšlení se rozhodl vyhnout se bodu, jenž se přímo nabízel — přesně ve středu, přímo na samotné ose. Jasně vyznačený kruhový disk, sto metrů v průměru, byl soustředný s pólem a Norton se domníval, že je to určitě vnější uzávěr ohromné přechodové komory. Bytosti, které tuhle dutou planetu postavily, musely mít nějaký způsob, jak zalétat dovnitř se svými loďmi. Bylo to dost logické místo pro hlavní vchod a Norton si pomyslil, že by nebylo moudré ucpat přední dveře svou vlastní lodí.

Takové rozhodnutí ovšem přinášelo s sebou jiné problémy. I kdyby Endeavour přistála jenom několik metrů od osy, Rámova rychlá rotace by ji začala odsouvat směrem pryč od pólu. Odstředivá síla by byla z počátku jenom velice slabá, působila by však neustále a neúprosně, Kapitánu Nortonovi se nelíbilo pomyšlení, že by jeho loď klouzala přes polární rovinu a nabírala tak minutu za minutou větší rychlost, až by dospěla na samý okraj disku a Ráma by ji odhodil do vesmíru tisícikilometrovou rychlostí.

Bylo možné, že by tomu Rámovo nepatrné gravitační pole — asi jedna tisícina pozemského — třeba zabránilo. Přidržovalo by Endeavour k planině silou několika tun, a kdyby byl povrch dostatečně drsný, loď by se skutečně u pólu udržela. Avšak kapitán Norton neměl v úmyslu srovnávat neznámou velikost síly tření se zcela jistou silou odstředivou.

Naštěstí konstruktéři Rámy sami poskytli řešení. Rovnoměrně rozmístěné okolo pólu stály tři nízké stavby, každá přibližně deset metrů v průměru, tvarem připomínající bunkry. Kdyby Endeavour přistála mezi dvěma z nich, odstředivá síla by ji o ně zastavila a loď by držela tak pevně na místě, jako by ji dobíhající vlna přilepila k přístavní hrázi.

„Dosedneme za patnáct sekund,“ řekl Joe. Jak kapitán Norton seděl za zdvojeným řízením a doufal, že se ho nebude muset ani dotknout, pronikavě si uvědomoval všechno, co se mu v té chvíli sbíhalo v hlavě. Bylo to rozhodně nejzávažnější přistání od prvního kontaktu s Měsícem před půldruhým stoletím.