Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Uchopil pevně příčel a pomocí rukou se obrátil o sto osmdesát stupňů. Okamžitě ho oslepila světla jeho průvodců. Vysoko a vysoko nad nimi — teď už to skutečně bylo nad — spatřil slabší záři podél okraje příkrého srázu. Proti ní vystupovaly siluety postav kapitána Nortona a zajišťovacího družstva, které ho dychtivě pozorovaly. Vypadaly maličké a strašně vzdálené. Zamával jim, aby je znovu ujistil, že je v pořádku.

Uvolnil sevření a dovolil Rámově stále ještě slaboučké pseudogravitaci, aby ho uchopila. Pád od jednoho příčle k následujícímu vyžadoval víc než dvě sekundy, na Zemi by se za stejnou dobu člověk propadl o třicet metrů.

Rychlost pádu byla palčivě pomalá, a tak trochu urychloval sestup tím, že se odrážel rukama, klouzal najednou přes celé tucty příčlí a brzdil nohama, kdykoli se mu zdálo, že se pohybuje příliš rychle.

Další zastávku si udělal na sedmistém příčli a sklonil paprsek reflektoru na přílbě dolů; jak si spočítal, začátek schodiště ležel už jenom padesát metrů pod ním.

O několik minut později stáli na jeho prvním schodu. Byl to zvláštní zážitek, postavit se po celých měsících zpříma na pevný povrch a cítit, jak se o něj nohy opírají. Pořád sice vážil méně než deset kilogramů, ale i tak to stačilo, aby získal pocit stability. Když Mercer zavřel oči, mohl dokonce uvěřit, že se pod ním zase rozkládá skutečná země.

Výčnělek či plošina, z níž schodiště klesalo dolů, byla asi deset metrů široká a po obou stranách se v křivce zvedala vzhůru, až se ztratila v temnotě. Mercer věděl, že opisuje uzavřený kruh a že kdyby po něm urazil pět kilometrů, dostal by se znovu na začátek a jenom by obeplul kus Rámy.

Nepatrná gravitace v těchto místech samozřejmě skutečnou chůzi znemožňovala, člověk mohl jenom dlouhými kroky poskakovat. A právě tady se skrývalo nebezpečí.

Schodiště, řítící se střemhlav do temnot z dosahu jejích světel, vyvolávalo klamný dojem, že sestup bude snadný. Životně důležité bude, aby se přidržovali dlouhého zábradlí, umístěného po obou stranách. Příliš smělé vykročení by mohlo neopatrného cestovatele vystřelit dlouhým obloukem do prostoru. Propadl by se asi jen o sto metrů, takový náraz by byl neškodný, jenže následky skoku ne — neboť Rámova rotace by mezitím posunula schodiště doleva. A tak by se padající tělo zřítilo po ladné křivce, která by je v dlouhém oblouku srazila na pláň téměř o sedm kilometrů níž.

Tohle, řekl si Mercer, byla jízda po pekelném toboganu; dokonce i v této tíži by v závěru dosáhl rychlosti několika set kilometrů za hodinu. Snad by bylo možné ubrzdit takový střemhlavý sestup pomocí dostatečně velkého tření, jestli ano, mohl by to dokonce být nejvhodnější a nejpohodlnější způsob, jakým by se dalo na Rámův vnitřní povrch dospět. Jenže napřed by bylo nutné, aby to velice opatrně vyzkoušeli.

„Kapitáne,“ hlásil Mercer, „se sestupem po žebříku jsme neměli žádné potíže. Jestli budete souhlasit, rád bych pokračoval až na další plošinu. Chtěl bych odhadnout rychlost našeho sestupu po schodišti.“

Norton odvětil bez váhání.

„Pokračuj.“ Nepotřeboval dodávat: „Dávej si pozor.“

Mercerovi netrvalo dlouho, aby vyzkoumal to základní. Bylo nemožné, alespoň v gravitaci, která dosahovala jedné dvacetiny pozemské, sestupovat po schodišti normálním způsobem. Každý takový pokus by skončil snovým pohybem jako ve zpomaleném filmu, který je nesnesitelně úmorný; praktikovat šlo jedině takový způsob, při němž se schody prostě ignorovaly a člověk se spustil dolů po zábradlí.

Calvert dospěl ke stejnému závěru.

„Tohle schodiště postavili proto, aby se po něm kráčelo vzhůru, ne dolů!“ řekl nahlas. „Po schodech můžeš jít jenom tehdy, když se pohybuješ proti gravitaci, ale v našem směru je jenom na obtíž. Nebude to možná důstojné, ale myslím, že se nejlépe dostaneme dolů, když sklouzneme po zábradlí.“

„To je směšné,“ protestoval seržant Myron. „Nevěřím, že to tak Rámané dělali.“

„Pochybuju, že schodiště vůbec kdy použili — stojí zřejmě jenom pro případ nouze. Určitě měli nějaký dopravní systém, který je vynášel vzhůru. Lanovou dráhu, třeba. To by vysvětlovalo ty dlouhé štěrbiny, probíhající dolů celým Středem.“

„Ze začátku jsem předpokládal, že to je odvodňovací systém — ale možná to bude obojí. Chtěl bych jen vědět, jestli tu taky prší?“

„Pravděpodobně ano,“ řekl Mercer. „Myslím, že Joe má pravdu, k čertu s důstojností. Jdeme na to.“

Zábradlí — asi doopravdy zamýšlené pro něco podobného rukám — byla hladká, rovná kovová tyč podpíraná metr vysokými sloupky daleko od sebe. Velitel se na ni obkročmo vyhoupl, opatrně přezkoušel, jestli má v rukou dost síly, aby se ubrzdil, a začal klouzat dolů.

Velmi klidně, pozvolna nabíral rychlost a klesal do tmy v kaluži světla z reflektoru na své přílbě. Když urazil okolo padesáti metrů, zavolal ostatní, aby ho následovali.

Žádný z nich by to nepřipustil, ale všichni se cítili zase jako kluci, klouzající se po zábradlí na schodech. Dříve než za dvě minuty sestoupili o kilometr, pohodlně a bezpečně. Kdykoli jim připadalo, že sjíždějí příliš rychle, jen pevněji stiskli zábradlí a zbrzdili se natolik, kolik potřebovali.

„Doufám, že jste se dobře pobavili,“ volal kapitán Norton, když vystoupili na druhou plošinu. „Vyšplhat nazpátek, to už tak snadné nebude.“

„Právě si to chci vyzkoušet,“ odvětil Mercer, který zkoušel chodit sem a tam a nasával pocit vzrůstající tíže. „Tady už je jedna desetina g — určitě jste postřehli ten rozdíl.“

Došel — anebo přesněji snesl se — až k okraji plošiny a posvítil svým reflektorem na přílbě dolů na další úsek schodiště. Kam až paprsek dosahoval, zdálo se naprosto stejné jako nahoře — ačkoli důkladné prostudování fotografií ukázalo, že jeho stupně se současně s narůstající tíží snižují. Schodiště zcela nepochybně projektovali tak, aby námaha nutná k výstupu byla v každém místě jeho dlouhé, rozmáchlé křivky víceméně příjemná.

Mercer vzhlédl vzhůru ke Středu s přechodovými komorami, nyní téměř dva kilometry nad ním. Lehký světelný opar vykrajující nepatrné siluety postav se zdál strašně vzdálený. Poprvé byl rád, že nemůže spatřit ohromné schodiště v celé jeho délce. Přes své pevné nervy a nedostatek obrazotvornosti si nebyl tak úplně jist, jak by se zachoval, kdyby měl možnost spařit sám sebe, jak šplhá podobný nějakému hmyzu po vnitřku svislého talíře, vysokého víc než šestnáct kilometrů — a celá horní polovina se zvedá nad ním. Až do této chvíle považoval tmu za cosi, co je člověku na obtíž; teď ji téměř vítal.

„Teplota nezměněná,“ hlásil kapitánu Nortonovi. „Pořád těsně pod nulou. Ale tlak vzduchu vystoupil, jak jsme očekávali — asi na tři sta milibarů. Dokonce i s takhle malým obsahem kyslíku je skoro dýchatelný; ještě níže s tím nebudou vůbec žádné problémy. Ohromně to výzkumy zjednoduší. To je objev — první planeta, po které se projdeme bez dýchacího přístroje! A vůbec — teď se nadechnu.“

Kapitán Norton se na Středu začal ošívat, trochu nesvůj. Avšak ze všech lidí právě Mercer věděl nejlépe, do čeho se pouští. Takových zkoušek jenom pro vlastní uspokojení měl už za sebou plno.