Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Kapitáne,“ konečně se ozval Karl, „jste si tak naprosto jistý tím, že byste právě vy měl vést tu skupinu? Kdyby se přihodilo neštěstí, jsem rozhodně podstatně postradatelnější. A byl jsem hlouběji uvnitř Rámy než kdokoli jiný — i když jenom o padesát metrů.“

„Budiž. Jenže jsou chvíle, kdy se do čela svých šiků musí postavit sám velitel, kromě toho jsme uvážili, že tu není o nic větší riziko než při předchozí cestě. Při prvním náznaku jakýchkoli potíží vyšplhám po schodišti tak rychle, že se kvalifikuju na Lunární olympiádu.“

Očekával další námitku, ale žádná se neozvala, ačkoli Karl se stále tvářil nešťastně. Přišlo mu ho líto a jemně dodal: „A vsadím se, že mě Joe na vrcholu porazí.“

Veliký muž se trochu uvolnil a přes tvář se mu rozprostřel nucený úsměv. „Nemůžu si pomoct, Bille, přál bych si, aby s sebou vzal někoho jiného.“

„Chci jednoho muže, který už dole byl, a tak nemůžete jít oba. Co se týká pana docenta Myrona, Laura tvrdí, že má pořád ještě dvě kila přes váhu. Dokonce i kdyby si oholil ten knír, nic by mu to nepomohlo.“

„A kdo půjde jako třetí?“

„Ještě jsem se nerozhodl. Všechno záleží na Lauře.“

„Chce jít sama.“

„Kdo by nechtěl? Jenže jestli se najednou objeví na svém vlastním seznamu vhodných kandidátů až nahoře, stanu se strašně podezíravým.“

Když si poručík Mercer posbíral všechny svoje papíry a vyplul z kajuty, Norton cítil, že ho trochu bodá závist.

Téměř všichni členové posádky — asi osmdesát pět procent podle jeho minimálního dohadu — si už vypěstovali nějakou formu vzájemného přizpůsobení. Poznal lodi, kde kapitán postupoval stejně, jenže jemu takový postup neseděl. Třebaže se kázeň na palubě Endeavour zakládala z velké části na vzájemném respektu výborně trénovaných a inteligentních mužů a žen, kapitán, aby zdůraznil své postavení, potřeboval ještě něco navíc. Měl mimořádnou odpovědnost, vyžadující určitou míru izolace, dokonce i od nejbližších přátel. Jakýkoli nepatřičný vztah by mohl naprosto rozvrátit morálku, neboť potom bylo téměř nemožné vyhnout se projevům favoritismu. Z tohoto důvodu se sice ostře potlačovaly všechny kontakty překračující rozsah dvou hodnostních stupňů, avšak jediné pravidlo regulující sexuální vztahy na lodi znělo „Pokud to nedělají na chodbách a neděsí šimpanzy.“

Na palubě Endeavour byli čtyři nadšimpanzi, ačkoli striktně vzato tohle pojmenování bylo nesprávné, neboť ta část posádky nepočítající se k lidem nepocházela z rodu šimpanzů. Ve stavu beztíže byl chápavý ocas nesmírná výhoda, jenže všechny pokusy dodat jej také lidem vedl k rozpačitým výsledkům a nezdarům. Po stejně neuspokojivých výsledcích s lidoopy se Společnost pro nadšimpanzy zaměřila na říši opic.

Černouš, Plavouš, Zlatouš a Hnědouš měli rodokmeny, jejichž kořeny sahaly k nejinteligentnějším opicím Starého i Nového světa, plus syntetické geny, které v přírodě nikdy neexistovaly. Jejich odchování a vzdělání stálo asi tolik jako výcvik průměrného kosmonauta, ale vyplatilo se. Každý z nich vážil méně než třicet kilo a spotřeboval jenom poloviční množství potravy a kyslíku než člověk, avšak nahradil 2,75 člověka při úklidu, jednoduchém vaření, nošení nástrojů a při tuctech jiných rutinních prací.

Cifru 2,75 udávala Společnost, zakládala se na nesčetných časových a pohybových studiích. Údaj, ačkoli byl překvapující a často vyvracený, se zdál přesný, neboť šimpanzi byli docela šťastní, když pracovali patnáct hodin denně, a nenudili se ani při provádění těch nejpodřadnějších a nejmonotónnějších úkolů. A tak osvobozovali lidi pro práci hodnou člověka, což v kosmické lodi byla životně důležitá záležitost.

Na rozdíl od opic, svých nejbližších příbuzných, šimpanzi na Endeavour byli učenliví, poslušní a ne všeteční. Protože vznikli klonováním, byli bezpohlavní, což eliminovalo nepříjemné problémy okolo jejich chování. Jako výtečně vycepovaní vegetariáni, čistotní a bez zápachu, by byli předurčeni stát se dokonalými domácími mazlíčky, až na to, že si je snad vůbec nikdo nemohl dovolit.

Navzdory všem výhodám přinášeli s sebou šimpanzi na palubu také určité problémy. Mívali vyhrazené své vlastní oddělení — nevyhnutelně nazývané „Opičí dům“. Jejich malá jídelna byla vždy bez poskvrny, vybavená televizorem, různými hrami a stroji na programované učení. Aby se zabránilo neštěstím, měli přísně zakázáno vstupovat na technická pracoviště; všechny takové vchody byly kódovány pomocí červené barvy a šimpanzi měli vloženou psychickou zábranu, jež jim znemožňovala, aby takovou vizuální bariéru překonali.

Byly tu však také problémy s domluvou. Přestože měli IQ na úrovni šedesáti a rozuměli několika stům slov, neuměli mluvit. Ukázalo se totiž nemožné implantovat ať už lidoopům anebo opicím fungující hlasivky, a proto se museli vyjadřovat jenom pomocí heslovitého jazyka.

Základní hesla byla jasná a dala se snadno naučit, takže běžným výrazům rozuměli na palubě všichni. Avšak jediný člověk, který uměl mluvit plynulou šimpanzštinou, byl jejich opatrovatel — velitel zásobovacího úseku McAndrews.

Jako otřepaný vtípek se říkalo, že seržant Ravi McAndrews vypadá úplně jako šimpanz — což jim zle křivdilo, neboť díky svým krátkým, vybarveným kožíškům a plavným pohybům to byla velice hezká zvířata. Byli také roztomilí a každý na palubě měl svého oblíbence, kapitán Norton toho s přiléhavým jménem Zlatouš.

Ovšem vřelý vztah, který si člověk tak snadno k šimpanzům vytvářel, přinášel s sebou problém, často užívaný jako silný argument proti jejich upotřebení v kosmu. Poněvadž byli vycvičeni pouze pro rutinní, nekvalifikované úkoly, v případech ohrožení se stávali víc než neužitečnými. Mohli se stát nebezpečnými nejen sami sobě, ale také pro své lidské společníky. Zejména se ukázalo nemožné naučit je používat kosmické obleky, pojmy k tomu potřebné zdaleka přesahovaly jejich duševní možnosti.

Nikdo o tom rád nehovořil, ale všichni věděli, co by se muselo stát, kdyby se poškodil trup, anebo přišel rozkaz k opuštění lodi. Přihodilo se to jen jedenkrát; opatrovatel šimpanzů tehdy dodržel instrukce víc než přesně. Nalezli jej společně s jeho svěřenci, spáchal sebevraždu stejným jedem. Od té doby připadla euthanasie do kompetence šéflékaře, o němž se soudilo, že by měl být méně emocionálně angažovaný.

Norton byl velice vděčný, že aspoň tahle odpovědnost neleží na kapitánových bedrech. Znal totiž řadu mužů, které by zabil s mnohem menšími výčitkami svědomí než Zlatouše.

V čistém, chladném Rámově ovzduší byl paprsek reflektoru naprosto neviditelný. Tři kilometry pod Středem ležel stometrový světelný ovál přes celý jeden díl kolosálního schodiště. Zářící oáza se temnotou, která ji obklopovala, zvolna sunula směrem k zakřivené pláni, rozkládající se ještě o pět kilometrů níž; a uprostřed oázy se pohybovalo trio postav připomínajících mravence, jež před sebou vrhaly dlouhé stíny.

Sestup proběhl přesně tak, jak doufali a očekávali, bez sebemenší příhody. Na první plošině si krátce odpočinuli a ještě než začali klouzat na druhou, Norton se pár set metrů prošel podél jejího nízkého, zakřiveného okraje. Na druhé plošině odložili dýchací přístroje a velice si libovali ten nezvyklý přepych, že mohou dýchat bez technických pomůcek. Teď se mohli pohodlně pustit na průzkum, osvobozeni od největšího nebezpečí, jemuž musí člověk ve vesmíru čelit, a zapomenout na všechny starosti s netěsnícími skafandry či se zásobami kyslíku.