Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Mercer vyrovnal tlaky, otevřel zámek bezpečnostní svorky na přílbě a otevřel průzor. Opatrně se nadechl, potom už hlouběji.

Rámův vzduch byl mrtvý a zatuchlý jako v prastarém hrobě, kde se dávno vytratila už i poslední stopa po hnilobě. Dokonce ani Mercerův obzvlášť citlivý nos, vycvičený lety zkoušení záchranných dýchacích přístrojů, testovaných v situaci před i po katastrofě, nedokázal zjistit žádné konkrétní pachy. Vzduch jemně chutnal po kovu a Mercer si náhle připomněl, že první lidé na Měsíci, když opět naplnili lunární modul vzduchem, hlásili řídícímu středisku, že cítí jakoby spálený střelný prach. Mercer si domyslel, že měsíčním prachem kontaminovaná kabina Orla určitě smrděla dost podobně jako Ráma.

Opět pevně uzavřel přílbu a vyčistil si plíce od cizího vzduchu. Neměl z něho žádný užitek, dokonce i horolezec aklimatizovaný na pobyt na vrcholku Everestu by v něm rychle zahynul. Avšak o pár kilometrů níže bude už všechno jinak.

Co by tady ještě měl podniknout? Na nic nepřicházel, vyjma vychutnávat potěšení z mírné, nezvyklé gravitace. Jenže na ni by si navykat neměli, poněvadž se budou hned zase vracet do stavu beztíže na Středu.

„Jdeme zpátky, kapitáne,“ hlásil. „Už nemáme důvod pokračovat — dokud nebudeme schopni zvládnout celou cestu.“

„Souhlasím. Budeme vám to stopovat, ale neužeňte se.“

Když skákal po schodech, tři nebo čtyři najednou, Mercer už věděl, že Calvert měl naprostou pravdu. Tohle schodiště postavili pro cestu vzhůru, nikoli dolů. Pokud se nerozhlížel a nevnímal závratně strmou stoupající křivku, výstup byl příjemný zážitek. Asi po dvou stech krocích jej však začaly ostře pobolívat lýtkové svaly a rozhodl se zpomalit. Ostatní prodělávali totéž, když se odvážil rychle ohlédnout přes rameno, byli ve svahu o hodně níž.

Výstup byl naprosto jednotvárný — jenom schod za schodem skoro do nekonečna. Když opět stáli na nejvyšší plošině, přímo pod žebříkem, sotva popadali dech, a to byli na cestě jenom deset minut. Dalších deset odpočívali a potom se pustili vzhůru do posledního kilometru.

Skok — přidržet se příčle — skok — přidržet se — skok — přidržet se… bylo to snadné, jenže se to opakovalo tak nudně, až hrozilo nebezpečí, že přestanou dbát na opatrnost. Uprostřed žebříku pět minut oddechovali: v tu dobu už je začaly bolet nejen nohy, ale i ruce. Mercer byl opět rád, že vidí jen malou část ze svislé plochy, k níž se tiskli; nebylo zas tak obtížné předstírat si, že žebřík dosahuje právě jen pár metrů za okruh jejich světel a že mu bude už brzy konec.

Skok — přidržet se příčle — skok — a pak náhle žebřík doopravdy končil. Byli nazpátek v beztížném světě okolo osy, mezi přáteli, kteří se o ně strachovali. Celý výlet netrval ani hodinu, a přesto v nich klíčil pocit, že vykonali něco hrdinského.

Bylo příliš brzy, aby se cítili spokojení sami se sebou. Ačkoli vynaložili tolik úsilí, překonali méně než jednu osminu kyklopského schodiště.

Některým ženám, na tohle přišel kapitán Norton už dávno, by se nemělo dovolovat nalodit se do rakety, stav beztíže jim prováděl s prsy takové věci, že z toho člověk mohl být zatraceně bez sebe. Už tak to bylo dost zlé, když byly v klidu, ale když je rafinovaně rozechvěly vibrace, to bylo víc, než se mohlo vyžadovat, aby snesl horkokrevnější člověk. Byl si naprosto jistý, že přinejmenším jedno vážné neštěstí v kosmu mělo na svědomí takové akutní pominutí smyslů posádky poté, co se řídící kabinou prošla dobře vyvinutá důstojnice.

O své teorii se kdysi zmínil šéflékařce Lauře Ernstové, aniž by prozradil, kdo inspiroval jeho úvahy. Ani to nebylo zapotřebí, znali jeden druhého až příliš dobře. Kdysi dávno na Zemi, ve chvíli, kdy je oba přepadl tíživý pocit opuštěnosti, se spolu vyspali. Už se to nejspíš nikdy nebude opakovat — ale může si tím být člověk úplně jistý — , protože se toho pro ně pro oba hodně změnilo. A přece kdykoli lékařka se svou pěknou postavou váhavě vstupovala do kapitánovy kajuty, pocítil zasutou ozvěnu staré vášně. Věděla o jeho pocitech, a oba z toho měli potěšení.

„Bille,“ spustila, „vyšetřila jsem naše horolezce a tady máš moje závěry. Karl a Joe jsou ve formě — všechny ukazatele normální, odpovídající výkonu, který odvedli. Ale na Willovi se projevují známky vyčerpání a úbytek sil — nechci tě unavovat podrobnostmi. Nevěřím, že provádí všechna předepsaná cvičení, a není sám. S centrifugou se fiksluje, když nic jiného, bude se jim točit hlava. Prosím tě, domluv jim.“

„Ano, paní doktorko. Ale mám pro ně omluvu. Ti chlapi dřou velice tvrdě.“

„Mozky a prsty, to určitě. Ale ne tělesně, nevykonávají skutečnou práci v kilogrammetrech. A právě s tímhle se budeme potýkat, až se vydáme na průzkum Rámy.“

„Myslíš, že to zvládneme?“

„Ano, jestliže budeme postupovat opatrně. Vypracovali jsme s Karlem velice nenáročný plán, založený na domněnce, že se pod Druhou plošinou budeme moci obejít bez dýchacích přístrojů. Jistě, je to neuvěřitelné štěstí a mění to celý obraz týlového zajištění výzkumu. Pořád ještě nemůžu přivyknout myšlence na prostředí s kyslíkem… Takže potřebujeme zajistit jenom dodávky potravin a vody a ochranných obleků a máme vystaráno. Dolů to bude snadné, zdá se, že po tom velice pohodlném zábradlí budeme moci sjet větší část cesty.“

„Utvořil jsem zvláštní skupinu, která pracuje na projektu saní s padákovou brzdou. I kdyby byly příliš riskantní pro členy posádky, můžeme je použít pro zásoby a materiál.“

„Fajn, takhle se dá cesta zkrátit na deset minut, jinak bude trvat asi hodinu. Těžší je odhadnout výstup; chtěla bych na něj vyměřit šest hodin včetně dvou hodinových přestávek. Později, až získáme nějaké zkušenosti — a trochu nám zesílí svaly — budeme ho možná schopni podstatně zkrátit.“

„A co psychologické faktory?“

„Těžko hádat, v tak nezvyklém prostředí. Největší problémy může natropit tma.“

Postavím na Střed světlomety. Kromě svých vlastních lamp bude každá sestupující skupina pod dohledem jednoho z nich.“

„Dobře — to by mělo hodně pomoci.“

„Další bod: máme vsadit na jistotu a máme vyslat skupinu jenom do poloviny schodiště — a hned zpátky — , anebo mají hned na první pokus urazit celou cestu?“

„Kdybychom měli dost času, byla bych opatrná. Jenže je ho málo a nevidím žádné nebezpečí v tom, když uděláme celou cestu najednou — a dole se trochu rozhlédneme kolem sebe.“

„Díky, Lauro — to je všechno, co jsem chtěl vědět. Propracovat detaily přenechám zástupci pro výzkum. A naženu všechny do centrifugy — dvacet minut denně se zatížením půl g. S tím jsi spokojená?“

„Ne. Dole v Rámovi je žádná celá šest desetin g a chci nějaký koeficient bezpečnosti. Stanovme tři čtvrtiny…“

„Fuj!“

„…deset minut…“

„S tím souhlasím…“

„…dvakrát denně.“

„Lauro, ty jsi pořádně tvrdá ženská. Ale budiž. Přednesu jim ty noviny před obědem. Mělo by jim to trochu zkazit chuť.“

Bylo to poprvé, co kapitán Norton spatřil Karla Mercera trochu vyvedeného z míry. Věnoval sice patnáct minut debatě o problémech materiálového zajištění výzkumu a uchoval si svůj kvalifikovaný přístup k předmětu, ale zcela jasně se čímsi trápil. Kapitán sice měl svoje tušení, avšak trpělivě vyčkával, dokud to z něho nevylétlo.