Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Rychlý výpad do,města, které pojmenovali Paříž, patřil už k jeho prvním předběžným plánům, a teď se musel rozhodnout. Měli dostatek potravin a vody na čtyřiadvacetihodinový pobyt; neustále budou v dohledu zajišťovacího družstva na Středu a jakákoli nehoda se na téhle hladké, mírně se zakřivující kovové pláni zdála naprosto nemožná. Jediné nebezpečí, jež se dalo předvídat, se skrývalo ve vyčerpání; až proniknou do Paříže, což zvládnou dost snadno, co potom? Než se budou muset vrátit, stačí podniknout víc, než jenom pořídit pár snímků a nasbírat možná nějaké drobné předměty?

Jenže dokonce i takový přepad by stál za to; poněvadž se Ráma hnal směrem ke Slunci, ke svému perihéliu, které bude znamenat pro Endeavour příliš veliké nebezpečí, nezbývalo mnoho času.

V každém případě alespoň část rozhodnutí nezávisela na něm. Nahoře v lodi doktorka Ernstová sledovala výstupy biotelemetrických čidel, která měl připravená k tělu. Jestli obrátí palec dolů, bude po všem.

„Lauro, co si o tom myslíš?“

„Dejte si třicetiminutový oddech a energetickou kapsli s obsahem dva tisíce kilojoulů. Pak můžete jít na věc.“

„Díky,“ vmísil se Joe Calvert. „Teď už budu moct klidně zemřít. Vždycky jsem toužil uvidět Paříž. Montmartre, už jsme na cestě.“

Byl to zvláštní přepych namísto po těch nekonečných schodech kráčet znovu po vodorovném povrchu. Směrem kupředu byl terén skutečně zcela rovný; napravo a nalevo, na samých hranicích osvětlené plochy, se právě dalo postřehnout zakřivení vzhůru. Docela dobře mohli jít velice širokým, mělkým údolím; bylo naprosto nemožné uvěřit, že se ve skutečnosti plazí uvnitř ohromného válce a že se za malou oázou světla země zvedá, aby se setkala — ne, aby se proměnila v oblohu.

Ačkoli se cítili sebevědomě a vzrušení potlačovali, po chvíli takřka hmatatelného ticha je ovzduší Rámy začalo tížit. Každé došlápnutí, každé slovo okamžitě mizelo v prázdnotě, neodrážející žádný zvuk; když urazili o něco víc než půl kilometru, poručík Calvert to nevydržel.

K jeho dovednostem patřila už zřídka se objevující vloha — ačkoli se mnozí domnívali, že je častá až dost — umění pískat. Nedal se prosit a uměl reprodukovat hlavní motivy z mnoha filmů za posledních dvě stě let. Celkem vhodně začal s Hej hou, hej hou, to trpaslíci jdou, jenže shledal, že nedokáže zapískat takové basy, za jakých mašírovali Disneyovi trpaslíci, a rychle přepjal na Most přes řeku Kwai. Pak pokračoval, více či méně chronologicky, půltuctem melodií a završil je motivem z věhlasného Napoleona Sida Krassmana, natočeného na sklonku dvacátého století.

Byl to sice snaživý pokus, jenže selhal dokonce i jako morální podpora. Ráma vyžadoval vznešenost a velikost Bacha, Beethovena, Sibelia či Tuan Suna, a ne mělkou zábavnou hudbu. Norton měl zrovna na jazyku návrh, aby si Joe šetřil dech na pozdější dobu, když si mladý důstojník uvědomil marnost svého úsilí. Od té chvíle, vyjma občasných domluv s lodí, už pochodovali mlčky. Tohle kolo vyhrál Ráma.

Hned na počátku cesty si Norton dovolil jednu odbočku. Paříž ležela před nimi, napůl cesty mezi základnou schodiště a pobřežím Válcového moře, avšak pouhý kilometr napravo od jejich směru se nacházel velice význačný a dost záhadný objekt, který pokřtili na Rovné údolí. Byl to pouhý žlab anebo příkop, čtyřicet metrů hluboký a sto široký s pozvolna se svažujícími stěnami; prozatímně jen považovali za odvodňovací příkop anebo kanál. Stejně jako schodiště měl také dva podobné protějšky, pravidelně rozmístěné podél Rámova zakřivení.

Tři údolí byla téměř deset kilometrů dlouhá a znenadání končila těsně předtím, než dospěla k Moři — což bylo podivné, jestli byla určena k tomu, aby dodávala vodu. A na opačné straně Válcového moře se celý vzorek opakoval; tři příkopy delší než deset kilometrů se táhly až do oblastí Jižního pólu.

Na konec Rovného údolí dorazili po pouhých patnácti minutách pohodlné chůze a na okamžik zůstali stát s pohledy zamyšleně upřenými do jeho hloubi. Dokonale hladké stěny se svažovaly dolů pod úhlem šedesáti stupňů, nebyly na nich ani schůdky, ani stupy. Dno vyplňovala rovná tabule bílé hmoty, velice připomínající led. Vzorek by jistě vyřešil mnoho sporů a Norton si usmyslil, že jej získá.

S Calvertem a Rodrigem v roli kotvy, kteří rozvinovali zajišťovací lano, se pomalu spouštěl po příkrém svahu dolů. Když dosáhl dna, očekával, že ucítí pod nohama důvěrně známou kluzkost ledu, jenže se zmýlil. Tření bylo příliš veliké; mohl se bezpečně postavit. Hmota byla něco na způsob skla nebo průhledného křišťálu; když se jí dotkl konečky prstů, byla chladná, tvrdá a nepoddajná.

Norton se otočil zády k reflektorům, zastínil si oči a pokusil se proniknout zrakem do křišťálových hlubin, stejně jako když se člověk pokouší prohlédnout ledem zamrzlého jezera. Nespatřil však nic; nebyl úspěšnější dokonce ani tehdy, když to zkusil soustředěným paprskem lampy na přílbě. Látka byla průsvitná, jenže ne průhledná. Pokud to byla zmrzlá kapalina, měla bod tání mnohem vyšší než voda.

Jemně na ni poklepl kladívkem z geologické výzbroje; nástroj odskočil nazpět s tupým nemelodickým cinknutím. Udeřil silněji se stejným výsledkem, už se připravoval napřít veškerou sílu, když ho náhlé vnuknutí přimělo, aby od toho upustil.

Zdálo se krajně nepravděpodobné, že by dokázal kus materiálu uštípnout, ale co když ano? Vypadal by jako vandal, který roztřískal ohromnou skleněnou okenní tabuli. Později bude vhodnější příležitost, získal alespoň cenný poznatek. Teď se zdálo ještě méně pravděpodobné než kdykoli předtím, že to je kanál; byl to prostě zvláštní náhle začínající a končící příkop, který však mířil odnikud nikam. A pokud někdy vedl nějakou tekutinu, kde potom byly skvrny, krusta zaschlé usazeniny, kterou by člověk očekával? Všechno bylo lesklé a čisté, jako by to tvůrci opustili teprve včera…

Znovu stál tváří v tvář ústřední Rámově záhadě, a tentokrát se už nedala obejít. Kapitán Norton byl člověk s normální představivostí, ale nikdy by nedosáhl svého současného postavení, kdyby podléhal divokým výtryskům fantazie. A přece teď, poprvé, podlehl dojmu jakési předtuchy. Věci nebyly takové, jak vypadaly; bylo to velice, velice podivné místo, zároveň zbrusu nové — a přitom staré milióny roků.

V hlubokém zamyšlení se zvolna pustil podél malého údolí, zatímco jeho společníci, neustále přidržující lano, které měl uvázané kolem pasu, ho následovali po okraji. Neočekával, že udělá nějaké další objevy, ale chtěl ponechat volný průběh svému prapodivnému duševnímu stavu. Neboť jej tížilo něco jiného, co nemělo nic společného s Rámovou nevysvětlitelnou zachovalostí.

Neušel ani tucet metrů, když ho to zasáhlo naplno jako úder blesku. Poznával tohle místo. Už tady kdysi byl. Takový zážitek je zneklidňující i na Zemi nebo na nějaké jiné důvěrně známé planetě, i když není zas tak řídký. Dříve či později se s ním setká většina lidí a obvykle jej pustí z hlavy, protože jej považují za vzpomínku na starou fotografii, za čistě náhodnou shodu okolností — nebo, pokud mají mystické sklony, za jakýsi druh telepatického přenosu z jiného mozku, anebo dokonce za výjev ze své vlastní budoucnosti.