Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Už to mám!“ náhle vpadl Dennis Solomons. „Kokonování!“

„Prosím?“

„To je metoda, vyvinutá před několika stoletími,“ pokračoval historik vědy. „Jinak se tomu také říká konzervace v inertním prostředí. Když máte něco, co chcete uchovat v dokonalém stavu, uzavřete to do plastikového obalu a dovnitř potom napumpujete nějaký inertní plyn. Původně se to používalo k ochraně vojenské výzbroje v období mezi válkami, dokonce se to kdysi aplikovalo na celé lodě. Dodnes se to často užívá v muzeích, která mají nedostatek skladovacích prostor; nikdo netuší, co se skrývá uvnitř některých sto let starých kokonů ve sklepeních Smitsonova ústavu.“

Trpělivost nepatřila mezi ctnosti Carlisla Perery; cítil bolestivé nutkání, aby mohl přijít se svou bombou a dál se už nedokázal udržet na uzdě.

„Prosím vás, pane velvyslanče! Je to všechno nesmírně zajímavé, jenže se mi zdá, že moje informace je mnohem naléhavější.“

„Pokud k tomuto bodu už nikdo nic nemá — tak prosím, doktor Perero.“

Exobiologa, na rozdíl od Conrada Taylora, Ráma nezklamal. Pravda, už neočekával, že se tam najde život — avšak dříve či později, tím si byl naprosto jist, se objeví nějaké tělesné pozůstatky tvorů, kteří ten fantastický svět vybudovali. Výzkumy sotva začaly, i když čas, který na ně měli vyměřený — než bude Endeavour nucena prchnout ze své současné dráhy směřující přímo ke Slunci — byl strašlivě krátký.

Jenže teď, jestliže jeho výpočty byly správné, kontakt mezi lidmi a Rámou bude ještě kratší, než se obávali. Neboť přehlédli jeden detail — byl totiž tak veliký, že ho až dosud nikdo nepostřehl.

„Podle našich posledních informací,“ spustil Perera, „jedna skupina je teď na cestě k Válcovému moři a kapitán Norton zatím s jinou partou buduje zásobovací tábor při základně schodiště Alfa. Až ho postaví, zamýšlí operovat vždycky alespoň dvěma průzkumnými výpravami současně. Věří, že tímto způsobem využije svých početně omezených sil s nejvyšší možnou účinností.

Je to dobrý plán, ale možná že už nebude čas, aby ho provedl. Naprosto vážně bych radil okamžitě vyhlásit pohotovost a připravit všechno k tomu, aby se Ráma dal úplně vyklidit do dvanácti hodin. Dovolte, abych to vysvětlil…

Je překvapující, jak málo lidí se pozastavilo nad rozporem, který přímo bije do očí. Ráma se nyní pohybuje už hluboko uvnitř oběžné dráhy Venuše — a přece v jeho nitru stále ještě mrzne. Avšak teplota objektu vystaveného přímému slunečnímu záření ve stejné vzdálenosti od Slunce je okolo pěti set stupňů!

Samozřejmě, je to z toho důvodu, že se Ráma ještě nestačil ohřát. Určitě promrzl na teplotu blízkou absolutní nule — na nějakých dvě stě sedmdesát stupňů — zatímco prolétal mezihvězdným prostorem. Teď, když se blíží ke Slunci, teplota jeho vnějšího pláště už téměř dosáhla bodu tání olova. Uvnitř bude ovšem chladno do té doby, dokud horko nepronikne kilometrovou skořápkou.

Ráma je jako ten nóbl moučník, navrchu horký a uvnitř naplněný zmrzlinou — nemůžu si vzpomenout, jak se mu říká…“

„Pečená Aljaška. Teď si ho oblíbili na banketech v Organizaci spojených planet, bohužel.“

„Děkuji, sire Roberte. V takové situaci se tedy nachází Ráma pro tuto chvíli, jenže to nepotrvá věčně. Teplo ze Slunce proniká dovnitř už po dlouhé týdny a očekáváme, že během několika hodin začne teplota prudce narůstat. Tohle problém nebude, v době, kdy budeme Rámu beztak muset opustit, teplota nepřesáhne stav, jaký považují v tropech za osvěžující.“

„Čeho se pak bojíme?“

„Odpovím vám jedním slovem, pane velvyslanče. Uragánů.“

Uvnitř Rámy ani teď nebylo víc než dvacet mužů a žen — šest dole na pláni, zbytek dopravoval soustavou přechodových komor a dolů po schodišti vybavení a všechny potřebné věci. Loď samotná zůstala téměř opuštěna, pouze s minimem posádky, střídající se ve službě; koloval vtip, že Endeavour teď ovládají jenom čtyři šimpanzové a Zlatouš byl povýšen do hodnosti zástupce kapitána.

Pro první výzkumné výpravy Norton ustanovil několik základních pravidel; to nejdůležitější z nich platilo už od dob samých počátků lidských letů do vesmíru. Každá skupina, rozhodl Norton, musí mít jednoho muže, který už předtím získal určité zkušenosti. Ale ne víc než jednoho. Tento způsob by měl poskytnout příležitost všem, aby se učili co nejrychleji.

A tak první družstvo, mířící k Válcovému moři, ačkoli je vedla šéflékařka Laura Ernstová, mělo svého veterána s jedinou předchozí zkušeností v podobě poručíka Borise Rodriga, který se sotva stačil vrátit z Paříže. Třetí člen, seržant Pieter Rousseau, patřil k zabezpečovacím týmům na Středu. Byl odborník v oboru přístrojů na průzkum kosmu, avšak na této výpravě se bude muset spokojit se svýma vlastníma očima a malým dalekohledem.

Od základny schodiště Alfa po břeh Válcového moře bylo o něco méně než patnáct kilometrů — díky nižší Rámově gravitaci osm v přepočtu na pozemská měřítka. Laura Ernstová, která musela dokázat, že se řídila podle svých vlastních výcvikových požadavků, nasadila ostré tempo. Zastavili se jen uprostřed cesty na třicet minut a celou zvládli bez jakýchkoli rušivých příhod za tři hodiny.

Postupovat Rámou kupředu v paprsku světlometu, temnotou pohlcující veškeré zvuky, bylo dost jednotvárné. Jak se kaluž světla s nimi posouvala vpřed, pomalu se protahovala v dlouhou, úzkou elipsu; zužování paprsku bylo také jedinou viditelnou známkou nějakého postupu. Kdyby jim pozorovatelé nahoře na Středu nepodávali průběžná hlášení o uražené vzdálenosti, sami by nedokázali odhadnout, zda ušli jeden kilometr, pět anebo deset. Trmáceli se nocí starou celé milióny roků, po kovovém povrchu bez jediného švu.

Ale potom, daleko vpředu, na samých hranicích nyní již slábnoucího paprsku, se objevilo něco nového. Normálně na Zemi by tam byl horizont; když dorazili blíž, spatřili, že pláň, po níž jdou, náhle končí. Blížili se k okraji Moře.

„Posledních sto metrů,“ řeklo řídící středisko na Středu. „Bude lepší, když zpomalíte.“

Sotva to bylo opravdu nutné, a přesto zpomalili zcela mimoděk. Z pláně klesal na úroveň moře strmý padesátimetrový sráz — pokud to ovšem skutečně bylo moře a ne zas další plocha záhadné křišťálové látky. Přestože se Norton snažil všem vštípit, jak je nebezpečné zde uvažovat v zaběhaných schématech, jen málo členů posádky pochybovalo o tom, že Válcové moře je tvořeno ledem. Ale z jakého důvodu je sráz na jižním pobřeží vysoký pět set metrů, namísto padesáti jako tady?

Bylo by, jako by se blížili na samý konec světa; světelný ovál, přímo před nimi ostře seříznutý, se zkracoval a zkracoval. Zato se jejich monstrózní a pokřivené stíny objevily daleko vpředu na zakřiveném plátně Moře, zvětšující a přehánějící každý jejich pohyb. Stíny je sice provázely na jejich cestě s každým krokem, poněvadž pochodovali s paprskem světlometu v zádech, jenže teď, když se zlomily přes okraj srázu, už jim ani nepřipadalo, že patří jim. Docela dobře už to mohla být stvoření z Válcového moře, vyčkávající, aby s vetřelci do své říše naložila tak, jak zaslouží.

Protože stáli teď na vrcholu padesátimetrového srázu, poprvé mohli docenit velikost Rámova zakřivení. Jenže ještě nikdo nikdy nespatřil zamrzlé jezero vyduté do podoby povrchu válce; bylo to tak zneklidňující, že se oči ze všech sil pokoušely najít nějaké jiné vysvětlení. Doktorce Ernstové, která kdysi napsala práci o optických klamech, to připadalo, jako by nejprve skutečně hleděla na vodorovný stáčející se mořský záliv, a ne na hladinu, která se zvedá k nebi. Vyžadovalo značné úsilí vůle, připustit tak fantastickou skutečnost.