Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Dva tisíce kilometrů dlouhá cesta podél Velkého bradlového útesu mu trvala necelých pět minut. Jediným pohledem mohl překlenout celé týdny plavby prvé Endeavour. A v teleskopu zahlédl i Cooktown a ústí řeky, kde loď poté, co se téměř fatálně střetla s Velkým bradlovým útesem, vytáhli na souš, aby ji opravili.

O rok později mu návštěva havajské stanice pro výzkum vzdáleného vesmíru připravila další, dokonce ještě nezapomenutelnější zážitek. Nalodil se na křídlový člun do zálivu Kealakekua, a jak rychle proplouval podél pustých sopečných útesů, hloubka vlastního vzrušení ho překvapila a dokonce vyvedla z míry. Průvodce zavedl svou skupinu vědců, techniků a kosmonautů ke třpytivému kovovému pylonu, který nahradil předchozí pomník, zničený Velkou cunami roku 68. Po černé, kluzké lávě došli o několik metrů dál k malé pamětní desce těsně nad vodní hladinou. Lámaly se o ni drobné vlnky, ale když se Norton sehnul, aby si přečetl nápis, ani je nevnímal:

NA TOMTO MÍSTĚ

BYL ZABIT

DNE 14. ÚNORA 1779

KAPITÁN JAMES COOK

PŮVODNÍ PAMĚTNÍ DESKU ZŘÍDIL 28. SRPNA ROKU

1928 VÝBOR PRO UCTĚNÍ STO PADESÁTÉHO VÝROČÍ

COOKOVA ÚMRTÍ, NYNĚJŠÍ BYLA VYTVOŘENA

U PŘÍLEŽITOSTI TŘÍSTÉHO VÝROČÍ 14. ÚNORA 2079.

Stalo se to už před léty a sto miliónů kilometrů odsud. Avšak v takových chvílích jako teď se zdála Cookova povzbuzující přítomnost velice blízká. V jeho nejtajnějších myšlenkách mu kladl otázku: Kapitáne — co mi radíte vy? Tuhle neškodnou hru hrával při těch příležitostech, kdy mu scházel dostatek faktů ke spolehlivému rozhodnutí, a člověk se musel spolehnout na intuici. Právě tohle bylo součástí Cookova génia: vždycky se rozhodl správně — vyjma úplně na samém konci, v zálivu Kealakekua.

Zatímco kapitán mlčky hleděl do Rámovy noci, seržant trpělivě vyčkával. Už nebyla tak netknutá, neboť na dvou místech, asi čtyři kilometry daleko, bylo zřetelně vidět drobné skvrnky světel průzkumných skupin.

V případě ohrožení je můžu přivolat během hodiny, řekl si Norton. A to by jistě mělo stačit.

Obrátil se k seržantovi: „Předejte tohle sdělení: Výbor Ráma, prostřednictvím PLANETKOMU. Děkuji za radu, provádím preventivní bezpečnostní opatření. Prosím upřesněte význam slov „náhlý začátek“. S úctou Norton, kapitán, Endeavour.“

Vyčkal, dokud se seržant neztratil mezi zářícími světly tábora, a pak znovu zapjal záznam. Jenže řetěz myšlenek už se mu přetrhl a nemohl se dostat zpátky do správného rozpoložení. Dopis bude muset počkat na jindy.

Nestávalo se často, aby mu kapitán Cook přicházel na pomoc tehdy, když zanedbával službu. Náhle mu však vytanulo, jak zřídka a krátce vídávala nešťastná Elizabeth Cooková svého manžela za šestnáct let manželského života. A přesto mu porodila šest dětí — a všechny je přežila.

Jeho manželky, které od něho nikdy nebyly dál než deset minut rychlosti světla, si neměly nač stěžovat…

Za prvních „nocí“ se v Rámovi nespalo snadno. Temnota a záhady, jež skrývala, byly tísnivé a skličující, ale ještě rušivěji působilo ticho. Nepřítomnost zvuků je nepřirozený stav; všechny lidské smysly vyžadují přísun vjemů. Jestliže strádají jejich nedostatkem, mozek si vyrobí svoje vlastní náhražky.

A tak si mnoho spáčů stěžovalo na podivné zvuky — či dokonce hlasy — zjevně klamné, protože když byli vzhůru, neslyšeli nic. Šéflékařka Ernstová předepsala velice jednoduchý a účinný lék: v době, kdy měli spát, konejšila tábor tichá, nevtíravá kulisa hudby.

Kapitán Norton však zjišťoval, že pro tuto noc je lék nevhodný. Napínal uši do tmy a přitom věděl, čemu naslouchá. Třebaže ho čas od času pohladil po tvářích slaboučký vánek, neozýval se žádný zvuk, který by se snad dal považovat za v dálce se zvedající vichr. Ani průzkumné skupiny nehlásili nic neobvyklého.

Konečně, okolo půlnoci lodního času, usnul. Ve službě zůstával vždycky jenom jeden muž u komunikačního zařízení, pro případ naléhavé zprávy. Žádná další bezpečnostní opatření se nezdála zapotřebí.

Žádný uragán by nemohl vydat takový zvuk, jaký ho probudil, a s ním celý tábor, v jediném okamžiku. Zdálo se, jako by se propadlo samo nebe, nebo že Ráma praskl a je rvaný na kusy. Nejprve se ozval trhavý zvuk, potom dlouhotrvající série tříštění a praskání, jako by se zřítil milión skleněných staveb. Trvalo to pár minut, ačkoli jim to připadalo jako celé hodiny; hluk se sice ozýval dál, ale když se Norton dostal do spojovacího střediska, už se zřejmě vzdaloval.

„Řídící středisko! Co se stalo?“

„Okamžik, kapitáne. Je to někde až za Mořem. Pokoušíme se posvítit si na to.“

Osm kilometrů nad jejich hlavami, na Rámově ose, začal se paprsek světlometu stáčet přes pláň. Dospěl až k okraji Moře, potom po něm postupoval a prohlížel si Rámův svět. Zastavil se, když urazil čtvrtinu kruhu po povrchu válce.

Nahoře na nebi — vlastně na tom, co mozek vytrvale za oblohu označoval — se dělo něco mimořádného. Nejprve se Nortonovi zdálo, že se Moře vaří. Už nebylo nehybné a zmrzlé v sevření věčné zimy; jeho ohromnou část, celé kilometry v průměru, uchvátil vířivý pohyb. A změnilo barvu, po ledě se sunul široký bílý pás.

Náhle jako otevírající se dveře se začala zvedat vzhůru snad čtvrtkilometrová deska. Vztyčovala se pozvolna a majestátně k obloze, jiskřící a zářící v paprsku světlometu. Potom sklouzla nazpátek a zmizela pod hladinou. Z místa, kde se ponořila, se zvedla vlna pěnící vody a vyrazila do všech stran.

Až do teďka kapitánu Nortonovi úplně nedošlo, co se to vlastně děje. Začaly se trhat ledy. Po všechny tyto dny a týdny Moře tálo, jenže dole v hlubinách. Bylo těžké se soustředit pro rachot a burácení praskajícího ledu, stále vyplňující prostor a odrážející se kruhem po obloze, ale přesto se snažil přijít na důvod tak dramatické křeče. Když přece na Zemi taje jezero nebo řeka, nic podobného se neděje…

Ale ovšem! Vždyť je to jasné, co se právě stalo. Jak sluneční teplo prosakovalo Rámovým trupem, Moře roztávalo odspodu. A když se led promění ve vodu, má menší objem…

Takže moře pod horní ledovou vrstvou klesalo a nechalo ji bez podpory. Napětí den po dni narůstalo, teď se právě ledový krunýř obklopující Rámův rovník zhroutil jako most, který ztratí hlavní pilíř. Roztříštil se na stovky plovoucích ostrůvků, jež do sebe budou narážet a strkat tak dlouho, dokud neroztají. Norton náhle pocítil chlad u srdce, když si připomněl plán jet do New Yorku na saních…

Bouře rychle polevovala, střetnutí mezi ledem a vodou dospělo k dočasnému příměří. Během několika hodin, jak bude teplota nadále stoupat, voda zvítězí a poslední stopy po ledu zmizí. Avšak v dlouhodobé perspektivě se nakonec stejně stane vítězem led, poněvadž Ráma proletí kolem Slunce a opět se vydá do mezihvězdné noci.

Norton si uvědomil, že musí opět začít dýchat; potom zavolal skupinu, která byla nejblíž u Moře. K jeho úlevě poručík Rodrigo odpověděl okamžitě. Ne, voda k nim nedosáhla. Žádná cunami se nepřelila přes okraj vysokého břehu. „Tak už víme,“ dodal velice klidně „proč tady sráz je.“ Norton potichu souhlasil; ale stěží to vysvětluje, pomyslel si, proč je sráz na jižním pobřeží desetkrát vyšší…