Arthur Clarke - Setkání s Rámou

S trochou fantazie, říkal si kapitán Norton, by si mohl hrát, že je to narychlo postavené noční tábořiště na úpatí nějaké hory v zapadlé oblasti Asie nebo Ameriky. Hromada spacích pytlů, skládací židle a stolky, přenosný generátor, osvětlovací zařízení, elektrohygienické toalety a různé vědecké aparatury — nic z toho se nevymykalo pozemskému obrázku, zejména když zdejší muži a ženy pracovali bez dýchacích přístrojů.

Vybudování táboru Alfa si vyžádalo kus velice tvrdé práce, neboť všechno museli pronášet řetězem přechodových komor ručně, shodit ze Středu po schodišti dolů a potom znovu nalézt a rozbalit. Někdy, když selhaly brzdící padáky, zásilka skončila dobrý kilometr daleko na pláni. Přesto několik členů posádky požádalo o svolení, aby mohli také sjet dolů; Norton to striktně zakázal. Ovšem počítal s tím, že v případě nouze zákaz znovu uváží.

Téměř všechno vybavení zůstane zde, neboť úsilí nutné k jeho vynesení nazpět bylo nemyslitelné — bylo to skutečně nemožné. Kapitána Nortona občas přepadal iracionální stud, že zanechá tolik odpadků po lidech na tomto zvláštním, neposkvrněném místě. Až budou Rámu definitivně opouštět, byl připravený zasvětit část jejich drahocenného času k tomu, aby zanechali po sobě všechno uklizené a v pořádku. Ačkoli to bylo nepravděpodobné, za další milióny roků, až bude Ráma prolétat nějakou jinou sluneční soustavou, dostane možná další návštěvu. Přál si, aby si o Zemi odnesla dobrý dojem.

Mezitím mu však vyvstal poněkud akutnější problém. Za posledních čtyřiadvacet hodin obdržel dvě téměř úplně stejné zprávy z Marsu a ze Země. Připadalo mu to jako zvláštní shoda okolností; manželky, třebaže žily bezpečně od sebe vzdálené, každá na jiné planetě, byly schopné i pěkné provokace, možná se naoko navzájem litovaly. Dost ostře mu připomínaly, že ačkoli je teď veliký hrdina, pořád má ještě odpovědnost ke svým rodinám.

Kapitán popadl skládací židli a vyšel z okruhu světla do temnoty, obklopující tábor. Byl to jediný způsob, jak si mohl vytvořit nějaké soukromí, a mimo vřavu se mu také lépe přemýšlelo. Po zralé úvaze se otočil k organizovanému zmatku zády a začal hovořit na držák mikrofonu, který měl upevněný na krku.

„Zařadit jako soukromé, duplikáty na Mars a na Zemi. Zdravím tě, miláčku — ano, vím, že jsem prachbídný zpravodaj, ale už celý týden jsem nebyl na lodi. Kromě základního osazenstva všichni táboříme uvnitř Rámy, při základně schodiště, které jsme pokřtili Alfa.

Mám teď v terénu tři skupiny, které jsou na výzvědách na pláni, ale jsme zklamáni pomalým pokrokem, který jsme zatím udělali; všude totiž musíme pěšky. Kdybychom tak měli nějaké dopravní prostředky! Jak bych byl šťastný, kdybych si mohl opatřit několik elektrických kol… tady by se nám skvěle hodila.

Znáš mou šéflékařku Ernstovou…“

Nejistě se zarazil, Laura se setkala s jednou s jeho manželek, jenže s kterou? Nejlépe, když to vyhodí…

Vymazal poslední větu a začal znovu.

„Moje šéflékařka Ernstová vedla první skupinu a došla s ní až k Válcovému moři, patnáct kilometrů odsud. Zjistila, že ho tvoří zmrzlá voda, jak jsme očekávali, ale napít by ses jí nechtěla. Doktorka Ernstová tvrdí, že to je zředěný roztok organických látek, obsahující stopy téměř každé uhlíkaté sloučeniny, na kterou si vzpomeneš, a také fosfáty a nitráty a spoustu kovových solí. Není v něm ani nejmenší stopa života — dokonce ani mrtvé mikroorganismy. Takže o biochemii Rámanů pořád nevíme nic… i když se pravděpodobně nijak zvlášť neliší od naší.“

Něco se mu lehce dotklo vlasů, měl příliš mnoho práce, než aby se dal ostříhat, a pomyslel si, že s tím bude muset něco podniknout, než si zase nasadí na hlavu přílbu kosmického skafandru…

„Viděla jsi videogramy Paříže a dalších měst, která jsme prozkoumali na této straně Moře… Londýn, Řím, Moskvu. Nedá se uvěřit, že je postavili proto, aby se v nich žilo. Paříž vypadá jako gigantické skladiště. Londýn je soustava válců, propojená navzájem potrubími, jak je to obvyklé u čerpacích stanic. Všechno je dokonale uzavřené a nenašli jsme způsob, jak zjistit, co je uvnitř, bez výbušnin nebo laserů. Použijeme je až tehdy, kdyby nebyla žádná jiná možnost.

A co se týká Říma nebo Moskvy…“

„Promiňte, kapitáne. Blesková zpráva ze Země.“

Co už si počít? ptal se Norton sám sebe. Copak člověk nemůže mít ani pár minut, aby řekl pár slov rodině?

Převzal od seržanta zprávu a rychle ji přelétl, jenom aby se ujistil, že to není nic naléhavého. Potom si ji přečetl znovu, už pomaleji.

Co to k čertu je, ten Výbor Ráma? A jak to, že o něm nikdy neslyšel? Věděl, že se s ním pokoušejí navázat kontakt nejrůznější sdružení, společnosti a zájmové skupiny — některé seriózní, jiné úplně potrhlé. Řídící středisko, které ho před nimi chránilo, odvádělo dobrou práci a nepropustilo nic, co by nebylo skutečně důležité.

Vítr o rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu — pravděpodobně náhlý začátek — no dobře, to bylo něco, co stálo za zamyšlení. Jenže za téhle úplně klidné a tiché noci se to těžko dalo brát vážně; a bylo by směšné prchat odsud jako vyděšená myš, když teď konečně zahájili pořádný výzkum.

Kapitán Norton zvedl ruku, aby si odhrnul vlasy, které mu bůhví proč znovu spadly do očí. Vtom strnul, uprostřed pohybu.

Během poslední hodiny několikrát pocítil náznaky větru. Byly tak lehoučké, že je dočista ignoroval, koneckonců byl kapitánem kosmické lodě, a ne plachetní. Proudění vzduchu ho až dosud po profesionální stránce ani v nejmenším nezajímalo. Jak by si v takové situaci počínal dávný kapitán předchozí Endeavour?

Tuto otázku si Norton kladl pokaždé, když se v posledních několika letech dostal do kritické situace. Bylo to jeho tajemství, které nikomu nesvěřil. A podobně jako většina důležitých věcí v životě, i tohle vzniklo čirou náhodou.

Už byl několik měsíců kapitánem Endeavour, když si uvědomil, že je pojmenována po jedné z nejvěhlasnějších lodí v dějinách. V průběhu posledních čtyř set let bylo sice spuštěno na vodu tucet Endeavour a dvě vyslány do vesmíru, avšak jejich společným předkem byla třistasedmdesátitunová uhelná loď typu Whitby, na níž kapitán James Cook z královského námořnictva obeplul svět v letech 1768 až 1771.

S mírným zájmem, který se však rychle proměnil ve zvědavost — skoro stravující posedlost — , Norton se pustil do čtení všeho, co o Cookovi našel. Teď byl pravděpodobně špičkovou světovou autoritou na tohoto největšího cestovatele všech dob a znal celé pasáže jeho Cesty kolem světa zpaměti…

Stále mu připadalo neuvěřitelné, že jediný muž mohl vykonat tolik, a s tak primitivním vybavením. Avšak Cook nebyl jenom vynikající mořeplavec, ale také vědec a — v dobách brutálními prostředky vynucované kázně — humanista. Se svými muži zacházel s tehdy neobvyklou dobrotou a laskavostí, co však už bylo zcela neslýchané, že se naprosto stejným způsobem choval k často nepřátelským divochům na nových územích, jež objevil.

Norton měl tajný sen, o němž věděl, že se mu nikdy neuskuteční, vydat se po stopách alespoň jedné z Cookových cest kolem světa. Podařil se mu jenom krátký, i když okázalý začátek, který by velikého kapitána určitě ohromil, a to když kdysi přeletěl po oběžné dráze vedoucí přes pól přímo nad Velkým bradlovým útesem. Bylo to za časného a čistého jitra a z výšky čtyři sta kilometrů měl úžasný výhled na smrtelně nebezpečnou korálovou stěnu, vyznačenou proužkem bílé pěny podél queenslandského pobřeží.