Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Normální pohled byl zachován jen směrem přímo vpřed, paralelně s Rámovou osou. Jenom tady souhlasilo to, co člověk viděl, s logikou. Tady — alespoň po několik následujících kilometrů — vypadal Ráma jako rovný a také rovný byl… A kdesi v těch místech, za jejich přelomenými stíny a mimo nejzazší dosah paprsku, ležel ostrov dominující Válcovému moři.

„Řídící středisko Střed,“ volala rádiem Ernstová, „zaměřte prosím paprsek na New York.“

Když světelný ovál sklouzl do moře, padla na ně náhle Rámova noc. Uvědomili si nyní neviditelný sráz pod nohama a všichni o pár metrů odstoupili. Potom jako čarovnou proměnou kulis se jim znenadání před očima zjevili věže New Yorku.

Starodávný Manhattan připomínal jenom povrchně; kdesi ve hvězdách zrozená ozvěna pozemské minulosti měla vlastní jedinečnou tvářnost. Čím déle na ni dr. Ernstová upírala zraky, tím více v ní narůstala jistota, že to nemá s městem nic společného.

Opravdovský New York, podobně jako všechna ostatní lidská sídliště, nikdy nebyl dokončený, tím méně mohl být předem naplánovaný. Tohle místo mělo ovšem jakousi globální symetrii a uspořádání, třebaže natolik komplikované, že se to vymykalo lidskému mozku. Zrodilo se díky jakémusi řídícímu intelektu, který si všechno naplánoval a potom i vyrobil, podobně jako se vytvoří stroj, vymyšlený pro speciální účel. Dál se už nemůže ani rozrůstat, ani měnit.

Paprsek světlometu zvolna klouzal po vzdálených věžích a dómech a navzájem propojených koulích a křižujících se potrubích. Občas prudce vzplál světelný odraz, jak některá plocha odpálila paprsek nazpět proti nim. Když se to přihodilo poprvé, všechny zmrazilo překvapení. Vypadalo to úplně tak, jako by jim někdo z toho podivného ostrova signalizoval…

Avšak nespatřili odsud nic víc, než co už ukázaly a mnohem detailněji — fotografie pořízené ze Středu. Po několika minutách požádali, aby jim světlo vrátili, a pustili se podél okraje srázu na východ. Věrohodně teorie tvrdily, že tady určitě musí být schodiště nebo rampa, která povede dolů k Moři. A jedna z členek posádky, vášnivá mořeplavkyně, přišla se zajímavým dohadem.

„Tam, kde je moře,“ tvrdila seržantka Ruby Barnesová, „tam taky musí být doky a přístavy — a lodě. O úrovni určité kultury se dozvíte všechno, když prostudujete způsoby, jakými staví plavidla.“ Jejím kolegům tohle hledisko připadalo sice poněkud omezené, ale zato aspoň povzbuzující.

Dr. Ernstová už pomalu pátrání vzdávala a začala se připravovat k sestupu pomocí lana, když poručík Rodrigo zahlédl úzké schodiště. V temnotě pod okrajem srázu, plné stínů, se dalo snadno přehlédnout, neboť mu scházelo zábradlí či jakákoli jiná známka, že se tu nachází. A probouzelo dojem, že nevede nikam; řítilo se podél padesátimetrové kolmé stěny ostře dolů a ztrácelo se pod hladinou Moře.

Když si úsek schodiště pozorně prohlédli pomocí svých světel na přílbách, neviděli žádné předem postřehnutelné riziko, a dr. Ernstová dostala od kapitána Nortona povolení k sestupu. O chvíli později už opatrně vyzkoušela hladinu Moře.

Nohy se jí smekaly sem tam, povrch neměl skoro žádné tření. Látka vypadala úplně jako led. Byl to led.

Když do něj udeřila kladívkem, od místa úhozu se rozběhl důvěrně známý vzorek prasklin a bez problémů nasbírala tolik kousků ledu, kolik se jí zachtělo. Když zvedla vzorkovnici ke světlu, některé z nich už tály; zdálo se, že kapalina je nepatrně zakalená voda, a opatrně si k ní přičichla.

„Není to nebezpečné?“ volal dolů Rodrigo se stopou starostí v hlase.

„Věř mi, Borisi,“ odpověděla, „kdyby se tu nacházely nějaké patogeny, které unikly mým detektorům, naše životní pojistky by byly splatné už před týdnem.“

Jenže na Borisově upozornění něco bylo. Přes všechny testy, které provedli, se tu skrývalo velmi nepatrné nebezpečí, že by látka mohla být jedovatá, anebo způsobovat nějakou neznámou chorobu. Za normálních okolností by dr. Ernstová nepodstupovala dokonce ani tak zanedbatelné riziko. Ovšem teď čas tlačil a sázka v banku byla ohromná. I kdyby se ukázalo nutné zavřít Endeavour do karantény, stále ještě by to byla velice malá cena za náklad poznatků.

„Je to voda, ale vůbec nemám chuť se napít — smrdí jako shnilé chaluhy. Nevím, jestli to vydržím, než ji doneseme do laboratoře.“

„Je led dost bezpečný, aby se po něm dalo chodit?“

„Ano, je pevný jako skála.“

„Potom se můžeme pustit do New Yorku.“

„Myslíš, Pietře? Už jsi někdy zkoušel ujít po ledě čtyři kilometry?“

„No, chápu, co máš na mysli. Představ si, jak by se tvářil zásobovací úsek, kdybychom po nich chtěli brusle! Ale jenom málo z nás by se na ně umělo postavit, i kdybychom nějaké na palubě měli.“

„A je tu jiný problém,“ vmísil se Boris Rodrigo. „Uvědomujete si, že teplota už vystoupila nad nulu? Led dávno začal tát. Kolik kosmonautů dokáže uplavat čtyři kilometry? Z našich určitě ani jeden…“

Dr. Ernstová se k nim opět připojila nahoře na okraji srázu a triumfálně zvedla malou vzorkovnici.

„Byla to dlouhá cesta pro trochu špinavé vody, ale ta nám možná poví o Rámovi víc, než všechno, co jsem až dosud objevili. A teď pojďme domů.“

Obrátili se ke vzdáleným světlům Středu, pohybovali se lehkými, hopkavými, dlouhými kroky, které se ukázaly v prostředí s menší gravitací jako nejpohodlnější způsob chůze. Často se ohlíželi, přitahováni neodhalenou záhadou ostrova tam uprostřed zmrzlého Moře.

A najednou se dr. Ernstové zdálo, že pocítila na krku jemný závan vánku. Neopakoval se a brzy na něj úplně zapomněla.

„Jak dobře víte, dr. Perero,“ pronesl velvyslanec Bose tónem tiché rezignace, „málokdo z nás sdílí vaše znalosti z oboru matematické meteorologie. Slitujte se proto, prosím, nad naší nevědomostí.“

„S radostí,“ odpověděl exobiolog, aniž by ho to sebeméně uvedlo do rozpaků. „Nejlépe vám to vysvětlím, když vylíčím, co se uvnitř Rámy stane — a to velice brzy.

Teplota co nevidět vylétne nahoru, jak tepelné vlnění ze Slunce pronikne dovnitř. Podle posledních informací, které jsem obdržel, už je nad nulou. Válcové moře brzy začne tát; a na rozdíl od zamrzlých vod na Zemi, bude se rozpouštět ode dna vzhůru. To možná vyvolá některé zvláštní jevy, ale mě mnohem víc zajímá atmosféra.

Když se ohřeje, vzduch se bude uvnitř Rámy rozpínat — a bude se snažit vystoupit vzhůru k hlavní ose. A to je ten problém. Při zemi, ačkoli se zdá, že stojí, vzduch ve skutečnosti rotuje stejně jako Ráma — víc než osm set kilometrů za hodinu. Jak bude stoupat vzhůru k ose, bude se snažit udržet si svou rychlost — a to je samozřejmě nemožné. Výsledkem budou ničivé vichry a turbulence, jejich rychlost odhaduji mezi dvěma a třemi sty kilometry za hodinu.

Mimochodem, velice podobný jev probíhá i na Zemi. Ohřátý vzduch na rovníku — který má rychlost pozemské rotace šestnáct set kilometrů za hodinu — způsobuje úplně stejný problém, jak stoupá vzhůru a proudí na sever a na jih.“

„Áá, pasát! Vzpomínám si na to ze zeměpisu.“

„Přesně tak, sire Roberte. Ráma bude mít pasát, a to pořádný. Doufám, že potrvá jenom pár hodin a potom se znovu obnoví rovnovážný stav. Na tu dobu bych ovšem Kapitánu Nortonovi doporučil, aby Rámu evakuoval — a to okamžitě. Tak to je ta zpráva, kterou navrhuji odeslat.“