Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Jenže poznávat místo, které ještě žádná jiná lidská bytost nemohla spatřit — to je dost šokující. Kapitán Norton na několik sekund vrostl do hladkého křišťálového povrchu, po němž kráčel, a pokusil se ovládnout své pocity. Jeho uspořádaný svět se převrátil nohama vzhůru a na zlomek chvíle nahlédl do závratné propasti těch záhad na samém pokraji bytí, jež s takovým úspěchem po většinu svého života opomíjel.

Potom, k jeho nesmírné úlevě, mu přišel na pomoc dobře známý pocit. Drásavý vjem déjá-vu vyvanul a namísto něj nastoupila skutečná a prokazatelná vzpomínka z mládí.

Byla to pravda — už kdysi stál mezi takovými strmě se svažujícími stěnami a sledoval je, jak ubíhají do dálky, až se zdálo, že se vpředu v nekonečně vzdáleném bodě setkávají. Ale pokrývala je pečlivě zastřižená tráva; pod nohama měl štěrk a ne hladký křišťál.

Stalo se to už před třiceti lety, v Anglii, během letních prázdnin. Zapsal se do semináře průmyslové archeologie, zejména kvůli jisté studentce (ještě si vzpomínal, jak vypadala, ale její jméno už zapomněl), seminář byl tehdy velice oblíbený mezi vědeckou a technickou inteligencí. Prolézali opuštěné uhelné šachty a přádelny bavlny, šplhali po zborcených vysokých pecích a zkorodovaných parních strojích, nevěřícně zírali s vyvalenýma očima na primitivní — a stále ještě nebezpečné — jaderné reaktory, a řídili drahocenné, turbínovými motory poháněné veterány po zrekonstruovaných silnicích.

Ne všechno, s čím se setkávali, bylo původní, v průběhu staletí lidé o mnoho přišli, neboť se jenom zřídka starali o to, aby uchovali všední, každodenní předměty. Avšak když už bylo nutné napodobeniny vytvářet, rekonstrukci prováděli s láskyplnou péčí.

A tak mladý Bill Norton viděl sám sebe, jak se valí vpřed rychlostí sto kilometrů za hodinu, která ho rozjařovala, a jako šílený hází lopaty vzácného uhlí na rošt ohniště lokomotivy, jež vypadala stará dvě stě roků, ale ve skutečnosti byla mladší než on. Třicetikilometrová dráha Great Western Railway byla ovšem zaručeně pravá, ačkoli ji museli vykopat z pěkné hloubky, aby jí navrátili její původní poslání.

Ostré zahoukání vyrazilo do svahu a rozlehlo se temnotou plnou dýmu a ozařovanou plameny. Trvalo úžasně dlouhou dobu, než zase vyrazili z tunelu do hlubokého, bezvadně rovného zářezu mezi strmými travnatými břehy. Dávno zapomenutý obrázek z mládí se téměř naprosto shodoval s tím, který měl teď před sebou.

„Co je, kapitáne?“ volal poručík Rodrigo. „Zjistil jste něco?“

Jak se Norton pomalu vracel do skutečnosti, uvnitř ho přepadla sklíčenost. Ráma byl záhadný — to ano, ale jeho záhada určitě nepřesahovala možnosti lidského chápání. Norton dostal pořádnou lekci, jenže ji nemohl tak snadno přenést na ostatní. Za žádnou cenu nesmí dovolit, aby je Ráma ohromil a zdrtil. To by znamenalo porážku — a možná, že by z toho i zešíleli.

„Ne,“ odpověděl, „tady dole nic není. Vytáhněte mě nahoru — teď se pustíme rovnou do Paříže.“

„Svolal jsem tohle zasedání Výboru,“ pronesla Jeho Excelence velvyslanec Marsu u Organizace spojených planet, „protože dr. Perera pro nás má jisté důležité sdělení. Trvá na tom, abychom okamžitě navázali spojení s kapitánem Nortonem a abychom k tomu použili bleskovou linku, kterou jsme vybudovali — jestli to tak mohu říci — jen s velkými potížemi. Výklad dr. Perery má značně technický ráz a než k němu přikročíme, domnívám se, že bude v pořádku, když si zrekapitulujeme současný stav věcí; přehled připravila dr. Priceová. Ano, ovšem — prezence. Sir Lewis Sands tu nemůže být s námi, protože předsedá nějaké konferenci, a dr. Taylor žádá, abychom ho omluvili.“

Tahle poslední absence ho dost potěšila. Antropolog rychle ztratil zájem o Rámu, když se ukázalo, že na něm sotva najde pole působnosti. Stejně jako mnozí jiní se cítil hořce zklamán odhalením, že malá pohyblivá planetka je bez života; nebude mít příležitost napsat senzační knížky a vědecké recenze o rámanských rituálech a vzorcích chování. Kdežto ti druzí by mohli vykopat kostry a provést klasifikaci artefaktů; takový stav věcí se Conradu Taylorovi nelíbil. Jediný objev, který by v něm opět roznítil vášeň, by snad bylo nějaké výrazné umělecké dílo, jako proslulé fresky v Théře a v Pompejích.

Thelma Priceová, archeoložka, pohlížela na všechno z právě opačné strany. Dávala přednost vykopávkám a zříceninám zbaveným obyvatel, kteří by mohli vnášet zmatek do vědeckého výzkumu, prostého jakýchkoli vášní. Ideální místo bylo ono Středozemní moře — ale jen dokud se tam nezačali hrnout architekti, urbanisté a experti na tvářnost krajiny. A Ráma by byl dokonalý, až na drobný detail, který byl ovšem k vzteku — že se nachází sto miliónů kilometrů od ní a že ho nikdy nebude moci navštívit osobně.

„Jak všichni víte,“ spustila, „kapitán Norton dokončil svůj téměř třicetikilometrový pochod, aniž se setkal s jakýmikoli potížemi. Prozkoumal pozoruhodný příkop, do vašich map zanesený jako Rovné údolí; jeho účel je nám stále ještě naprosto neznámý, je však nepochybně důležitý, poněvadž příkop probíhá po celé délce Rámy — přerušuje jej pouze Válcové moře — a jsou tu dvě další, úplně stejná zařízení po sto dvaceti stupních od sebe na kruhovém obvodu satelitu.

Potom se skupina obrátila vlevo — respektive na východ, pokud jste si už zvykli na značení světových stran — až dospěli do Paříže. Jak vidíte z těchto fotografií, pořízených kamerou připojenou k teleskopu na Středu, je to soubor několika set budov, mezi nimiž vedou široké ulice.

A teď tyto fotografie udělala skupina kapitána Nortona, když dospěla na místo. Jestli je Paříž město, potom tedy velice zvláštní. Ani jedna jediná budova nemá okna, a dokonce ani dveře! Všechno to jsou jednoduché pravoúhlé stavby, vysoké jedna jako druhá třicet pět metrů. A vypadají, že vyrůstají rovnou ze země — nejsou tu nikde švy nebo spáry — podívejte na připojení — mezi stěnou a zemí je úplně hladký přechod.

Sama se domnívám, že tohle místo není obytný prostor, ale skladiště nebo sklad zásob. Abych svoji teorii podpořila, ukáži vám tuhle fotku…

Tyto úzké štěrbiny či rýhy, široké asi pět centimetrů, vedou po všech ulicích a ke každé z budov míří jedna — přímo do stěny. Nápadně to připomíná pouliční dopravu na počátku dvacátého století; štěrbiny nepochybně tvoří součást jakéhosi dopravního systému.

Nikdy jsem nepovažovala za potřebné, aby veřejná doprava vedla přímo do všech domů. Po ekonomické stránce by to bylo absurdní — lidé vždycky ujdou těch pár set metrů. Ovšem jestli se ty budovy používají jako skladiště nějakých těžkých součástek, pak by to dostalo smysl.“

„Můžu se na něco zeptat?“ řekl velvyslanec Země.

„Ovšem, sire Roberte.“

„Kapitánu Nortonovi se nepodařilo dostat ani do jediné budovy?“

„Ne. Kdybyste poslouchali jeho zprávu, řekli byste, že ho to úplně vyvedlo z míry. Nejprve uvažoval, že se dá do budov vstoupit jenom z podzemí, potom objevil drážky dopravního systému a názor změnil.“

„Pokusil se proniknout dovnitř násilím?“

„Nenašel způsob, jak — bez výbušnin nebo těžkého zařízení. A nechtěl to udělat, dokud neselžou ostatní prostředky.“