Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Světlomet na Středu pokračoval v obhlídce planetky. Probuzené Moře se utišilo a zpod převržených ledových ker se už nevalila vřící bílá pěna. Během patnácti minut největší vřava utichla.

Avšak Ráma už nebyl tichý, probral se ze spánku, znovu a znovu se ozýval hluk drtícího se ledu, jak se jeden ledovec srážel s druhým.

Jaro se trochu opozdilo, pomyslel si Norton, ale zima už definitivně skončila.

A znovu zavanul větřík, silnější než kdykoli předtím. Ráma už varoval Nortona dost důrazně, byl čas dát se na cestu.

Když se blížil k polovině, pocítil kapitán Norton opět vděčnost k temnotě, že skrývá výhled vzhůru — a dolů. Ačkoli dobře věděl, že před ním stále ještě leží víc než deset tisíc schodů, a dovedl si před očima vybavit strmě se zvedající křivku, skutečnost, že viděl jenom její malou část, dělala obraz snesitelnější.

Byl to už jeho druhý výstup a poučil se z chyb, jichž se dopustil při prvním. Ve slabé gravitaci bylo veliké pokušení šplhat příliš rychle, každý krok byl tak snadný, že člověk jenom těžko přijímal pomalý rytmus, připomínající spíš plahočení. Jenže pokud to neudělal, po prvních několika tisících krocích se mu ozvaly ve stehnech a v lýtkách podivné bolesti. Začaly protestovat i svaly, o jejich existenci neměl ani ponětí, a bylo třeba odpočívat stále delší a delší dobu. Ke konci už trávil víc času odpočíváním než výstupem, a stejně to nestačilo. Následující dva dny ho trápily bolestivé křeče v nohách, a kdyby nebyl nazpět na lodi v prostředí stavu beztíže, byl by skoro úplně odrovnaný…

Tentokrát tedy začal téměř až bolestivě pomalu, pohyboval se jako nějaký stařík. Pláň opustil jako poslední a všichni ostatní se už roztáhli nad ním po schodišti na půl kilometru; viděl jejich světla, jak se pohybují vzhůru po neviditelném svahu.

Nezdar jeho výpravy ho bolel u srdce a stále ještě doufal, že ustupuje jenom načas. Až dospějí na Střed, mohou vyčkat, až prudké atmosférické proudění ustane. Tam by mělo být s největší pravděpodobností naprosto klidno, stejně jako ve středu cyklónů, a tak by mohli očekávanou bouři v bezpečí přečkat.

Opět došel k závěrům, vycházejícím z nebezpečně pozemských analogií. Celoplanetární meteorologie, dokonce i v podmínkách uzavřeného tělesa, byla enormně spletitá záležitost. Pozemské předpovědi nebyly stoprocentně spolehlivé ještě ani po několika stoletích výzkumů. A Ráma nepředstavoval jenom úplně novou meteorologickou soustavu, zároveň tu také probíhaly prudké změny, neboť teplota vystoupila za pár posledních hodin o několik stupňů. Nicméně po slibovaných uragánech stále ještě nebylo ani stopy, třebaže už zavanulo několik slabších nárazů větru z nejrůznějších stran.

Nyní už vystoupili pět kilometrů, jež se díky nízké a stále se zmenšující gravitaci rovnaly méně než dvěma pozemským. Na třetí plošině, vzdálené tři kilometry od osy, hodinu odpočívali. Lehce se občerstvili a namasírovali si svaly na nohách. Bylo to poslední místo, kde se ještě dalo pohodlně dýchat; podobně jako dávní himalájští horolezci si tady uložili zásoby kyslíku a teď si na poslední část výstupu nasadili dýchací přístroje.

O hodinu později dosáhli vrcholu schodiště — a počátku žebříku. Před nimi ležel poslední kilometr mířící přímo vzhůru, naštěstí v gravitačním poli o síle pouhých několika procent pozemského. Další třicetiminutový odpočinek, pečlivá kontrola kyslíku a byli připraveni na poslední kolo.

Norton se ještě jedenkrát ujistil, že jsou všichni jeho muži už před ním a udržují na žebříku dvacetimetrové rozestupy. Od teďka až do konce mají před sebou pomalý, vleklý úsek, strašlivě nudný, který musí překonat na jeden zátah. Nejlepší způsob byl vyprázdnit si hlavu od všech myšlenek a počítat příčle, jak přibývají — sto, dvě stě, tři sta, čtyři sta…

Dospěl právě k číslu dvanáct set padesát, když si náhle uvědomil, že se děje něco zlého. Světlo ozařující svislý kovový povrch ve výši jeho očí nemělo tu správnou barvu — a bylo příliš jasné.

Kapitán Norton neměl ani čas, aby zkontroloval, kam až dospěli, ani aby varoval své muže. Všechno se seběhlo rychleji než v jedné jediné sekundě.

V tichém výtrysku světla vtrhl do Rámy rozbřesk.

Světlo bylo tak ostré, že Norton musel plnou minutu držet pevně sevřená víčka. Potom se je odvážil otevřít a hleděl široce rozevřenýma očima do stěny pár centimetrů před sebou. Několikrát zamrkal a vyčkal, dokud se mu nevyhrnuly bezděčné slzy, a potom se zvolna otočil, aby uzřel rozednění.

Snesl ten pohled jenom pár vteřin, potom ho to přinutilo, aby oči opět zavřel. Nebyla to záře, co se nedalo snést — na světlo už pomalu přivykal — , ale ohromující Rámovo panoráma, které teď poprvé spatřil v jeho úplnosti.

Norton sice přesně věděl, co má očekávat, nicméně pohled ho přesto omráčil. Přepadl ho záchvat neovadatelného chvění, ruce se mu sevřely okolo příčlí žebříku tak silně, jako se tonoucí chytá záchranného kruhu. Svaly na předloktí mu začaly tuhnout, a stejně tak i nohy — už unavené celými hodinami výstupu — měl pocit, že pod ním povolí. Kdyby tu nebyla tak malá gravitace, snad by se byl zřítil.

Potom však zvítězil jeho trénink a Norton si poskytl první pomoc proti panice. S očima stále ještě zavřenýma a se snahou zapomenout na monstrózní podívanou okolo sebe dlouze a zhluboka nabral dech, naplnil si plíce kyslíkem a promýval si tělo od jedů z únavy.

Teď se už cítil mnohem lépe, avšak neotevřel oči, dokud se nezmohl ještě k něčemu. Sebral všechnu sílu vůle a přinutil se otevřít pravou ruku — musel jí přitom domlouvat jako neposlušnému dítěti — , ale už ji dokázal posunout dolů k pasu, rozepjal bezpečnostní pás od opasku a jeho přezku zachytil za nejbližší příčel. Teď, ať se přihodí cokoli, už nemůže spadnout.

Norton se ještě několikrát zhluboka nadechl; pak — oči stále držel zavřené — zapjal rádiové spojení. Zvolal: „Tady kapitán. Jste všichni v pořádku?“ A doufal, že jeho hlas zazněl klidně a rozhodně.

Jak mu odpovídali — i když jakoby váhavě a rozechvěně — a jak si odškrtával v duchu jejich jména jedno po druhém, rychle se mu navracelo sebeovládání a sebedůvěra. Všichni jeho muži byli živi a zdrávi a očekávali od něho, že je povede. Už zase byl kapitánem.

„Držte oči zavřené tak dlouho, dokud si nebudete naprosto jistí, že to snesete,“ říkal hlasitě. „Pohled je — omračující. Jestli komukoliv připadá, že to je na něj moc, ať pokračuje ve výstupu a nerozhlíží se. Uvědomte si, že už brzy budeme ve stavu beztíže, tam se nikdo nemůže zřítit.“

Sotva bylo nutné upozorňovat vycvičené kosmonauty na tak elementární skutečnost, jenže i Norton si to musel připomínat každých pár vteřin. Pomyšlení na stav beztíže bylo něco na způsob talismanu, který ho ochraňoval před nebezpečím. Ať si mu vlastní oči namlouvaly cokoli, Ráma už ho nemohl svrhnout o osm kilometrů níž na pláň a zničit.

Stalo se pro něho zásadní záležitostí sebeúcty a hrdosti, aby opět otevřel oči a rozhlédl se po světě, který ho obklopoval. Nejprve však musel tělo ovládnout.

Uvolnil ze žebříku obě ruce a zahákl se levou paží za příčel. Svíral a rozevíral pěsti a vyčkával, až mu křeče ve svalech povolí; potom, když se už cítil celkem v pořádku, otevřel oči a zvolna se obrátil, aby se Rámovi vzepřel.