Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Myslím, že na vašich argumentech něco je, pane velvyslanče,“ pronesl zvolna. „Máte nějaký návrh?“

„Ano, sire. Dříve než uvážíme, jakou akci podniknout, musíme shromáždit fakta. Známe Rámovu geografii — pokud smíme užívat tenhle termín — , ale nemáme nejmenší představu o jeho možnostech. A klíč k celému problému je v tomhle: má Ráma nějaký pohonný systém? Může změnit dráhu? Velice by mě zajímal názor dr. Perery.“

„Na tohle téma jsem se už něco napřemýšlel,“ odvětil exobiolog. „Ráma musel zajisté dostat počáteční moment hybnosti pomocí nějakého startovacího zařízení, ale tím mohly být přídavné motory. Pokud má na palubě vlastní pohonnou jednotku, nenašli jsme po ní ani stopy. Docela určitě nejsou nikde na vnějším plášti žádné trysky, ani nic podobného.“

„Mohly by být ukryty.“

„Pravda, ale nezdá se, že by to mělo nějaký smysl. A kde jsou nádrže s pohonnými hmotami, zdroje energie? Trup lodi je jednolitý — ověřili jsme si to pomocí seizmických průzkumů. Výdutě na Severní polokouli považujeme všechny za soustavy přechodových komor.

A tak zbývá jižní konec Rámy, který kapitán Norton není schopen dosáhnout pro ten deset kilometrů široký pás vody. Tam na Jižním pólu jsou ty nejrozmanitější a nejpodivnější mechanismy a stavby — viděli jste je na fotografiích. Co znamenají, na to může mít každý svůj názor.

Ale já jsem si v mezích rozumné úvahy jistý tímhle: jestli má Ráma doopravdy pohonný systém, je to něco, co naprosto přesahuje naše současné znalosti. Musel by to opravdu být ten vybájený „kosmický pohon“, o kterém už lidé hovoří dvě stě roků.“

„Nevylučoval byste to?“

„Ovšemže ne. Kdybychom mohli prokázat, že Ráma má kosmický pohon — i kdybychom se nic nedozvěděli o principu, na němž pracuje — , byl by to ten nejzávažnější objev. Přinejmenším bychom věděli, že je taková věc možná.“

„Co je to kosmický pohon?“ zeptal se pozemský velvyslanec.

„Jakýkoli druh pohonu, sire Roberte, který nepracuje na raketovém principu. Třeba antigravitace — pokud je vůbec možná — , ta by krásně vyhovovala. V současné době netušíme, kde takový způsob pohonu hledat, a většina vědců pochybuje, že vůbec existuje.“

„Neexistuje,“ vmísil se profesor Davidson. „Tohle už přece dokázal Newton. Nemůžete mít akci bez reakce. Kosmické pohony, to je všechno nesmysl. Věřte mi, když vám to říkám.“

„Máte možná pravdu,“ odvětil Perera nezvykle mírně. „Ovšem pokud Ráma nemá kosmický pohon, nemá ani žádný jiný. Jednoduše řečeno, není v něm místo pro konvenční pohonný systém s ohromnými nádržemi paliva.“

„Těžko si představit, že celou takovou planetu vystřelili naráz,“ řekl Dennis Solomons. „Co by se stalo se zařízeními uvnitř? Všechno by se přece rozmlátilo. To je naprosto nevhodné.“

„No — zrychlení bude pravděpodobně velice malé. Největší problém by byla voda ve Válcovém moři. Jak ji udržet, aby…“

Pererův hlas náhle ztichl a oči se mu zahleděly do prázdna. Vypadal, jako by ho přepadly bolesti počátečního stadia epileptického záchvatu, anebo dokonce infarktu. Jeho kolegové na něj poplašeně hleděli; potom se náhle vzpamatoval, udeřil pěstí o stůl a zakřičel: „Samozřejmě! Tím se všechno vysvětluje! Sráz Jižního pobřeží — teď už to dává smysl!“

„Mně ne,“ zabručel velvyslanec z Měsíce za všechny přítomné diplomaty.

„Podívejte se na tenhle podélný průřez Rámou,“ pokračoval Perera vzrušeně a rozložil svoje mapy. „Máte před sebou mapy? Válcové moře je sevřené dvěma sráznými břehy, které uvnitř Rámy opisují uzavřený kruh. Ten severní je vysoký jenom padesát metrů. Naproti tomu jižní má téměř půl kilometru. Proč tak veliký rozdíl? Nikdo nebyl schopný vymyslet nějaký rozumný důvod.

Ale předpokládejme, že Ráma má vlastní pohon — a akceleruje tak, že severní konec míří vpřed. Voda v Moři bude mít tendenci pohybovat se nazpátek, hladina na jihu se bude zvedat — snad o stovky metrů. A proto takový břeh. Podívejme se na to…“

Perera začal něco zuřivě čmárat. Po úžasně krátké době — nemohlo to být víc než dvacet sekund — triumfálně vzhlédl.

„Jestliže známe výšku břehů, můžeme vypočítat, jaké maximální zrychlení je Ráma schopen vyvinout. Kdyby to bylo víc než dvě procenta pozemské gravitace, Moře by se přelilo přes Jižní kontinent.“

„Padesátina g? To není příliš mnoho.“

„Je — na hmotu deseti miliónů megatun. A víc ani pro mezihvězdné manévrování nepotřebujete.“

„Děkuji pěkně, dr. Perero,“ řekl velvyslanec z Merkura. „Dal jste nám mnoho látky k přemýšlení. Pane předsedo — můžeme kapitánu Nortonovi zdůraznit, jak je důležité, aby věnoval pozornost oblasti Jižního pólu?“

„Dělá, jak nejlíp umí. Ovšem Moře je překážka. Norton se snaží postavit něco na způsob voru — aby tak mohli doplout aspoň do New Yorku.“

„Jižní pól je možná dokonce ještě důležitější. Mimochodem, chtěl bych k této záležitosti obrátit pozornost Valného shromáždění. Dostanu váš souhlas?“

Nikdo nic nenamítal, dokonce ani dr. Taylor. Avšak právě když se členové Výboru chystali vypnout z obvodu, zvedl ruku sir Lewis.

Starý historik hovořil velmi zřídka; a když tak učinil, každý mu pak naslouchal.

„Předpokládejme, že zjistíme, že Ráma je aktivní — a má takové možnosti. Existuje staré vojenské úsloví, že možnost ještě neznamená záměr.“

„Jak dlouho bychom měli čekat, abychom zjistili, jaké má záměry?“ zeptal se Merkurčan. „Až je potom odhalíme, bude možná pozdě.“

„Už teď je pozdě. Nemáme nic, čím bychom Rámu mohli nějak ovlivnit. Skutečně pochybuji, že něco takového existuje.“

„To nemůžeme připustit, sire Lewisi. Máme spoustu věcí, které by se daly podniknout — kdyby se to ukázalo nutné. Ale je zoufale málo času. Ráma je kosmické vejce, zahřívané slunečním žárem. Může se každou chvíli proklubat.“

Předseda výboru pohlédl na velvyslance z Merkura s upřímným údivem. Za jeho diplomatické kariéry ho jen zřídka něco tak překvapilo.

Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že Merkuřan je schopný tak poetického vyjadřování.

Kdykoli ho někdo z jeho posádky oslovil „veliteli“, anebo, což bylo ještě horší, „pane Nortone,“ vždycky se dělo něco vážného. Nemohl si vzpomenout, že by se někdy předtím na něho takovým způsobem obrátil Boris Rodrigo, takže to bylo něco obzvlášť vážného. Vždyť za normálních okolností byl poručík Rodrigo člověk velice vážný a střízlivý.

„Co máš za problém, Borisi?“ zeptal se Norton, když se za ním zavřely dveře kajuty.

„Žádám o povolení, veliteli, použít bleskové spojení pro předání zprávy přímo na Zemi.“

Bylo to neobvyklé, ačkoli ne bezprecedenční. Běžné relace šly přes nejbližší planetární retranslační stanici — v této chvíli měli spojení přes Merkur — , a třebaže se doba nutná k přenosu signálu počítala na minuty, často uplynulo pět nebo šest hodin, než zpráva dorazila na stůl osoby, jíž byla adresována. Devadesát devět procent ztraceného času, to ještě bylo celkem dobré; avšak v případě naléhavé potřeby se při kapitánově dobré vůli mohly používat rychlejší a také mnohem dražší kanály.