Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Pachatelem byl totiž jen a jen vítr, ačkoli před odchodem každý jednotlivý předmět uvázali; aby se přervaly některé provazy, musely se do nich opírat výjimečně silné poryvy větru. Uplynulo několik dní, než dokázali opět nalézt všechen svůj roztroušený majetek.

Jinak nebyly patrné žádné podstatnější změny. Teď, když se přehnala rychle pomíjející jarní bouře, navrátilo se dokonce do Rámy opět ticho. A tam pod srázem pláně bylo klidné moře, očekávající po miliónech roků první loď.

„Neměli bychom novou loď pokřtít láhví šampaňského?“

„Dokonce i kdybychom nějakou měli na palubě, nedovolil bych takové trestuhodné mrhání. Ostatně je pozdě. Už jsme ji spustili na vodu.“

„Zatím se drží na hladině. Takže jsi tu sázku vyhrál, Jime. Srovnáme to, až se vrátíme zpátky na Zemi.“

„Měla by dostat jméno. Nenapadá vás něco?“

Objekt těchto nepříliš lichotných hlasů se mezitím pohupoval u schůdků vedoucích dolů do Válcového moře. Byl to malý vor, sestavený ze šesti prázdných skladovacích kontejnerů, které přidržovala k sobě lehká kovová kostra. Sestrojit jej, smontovat dohromady v táboře Alfa a odtáhnout pomocí demontovatelných kol přes pláň víc než deset kilometrů, to po několik dní pohlcovalo veškerou energii celé posádky. Byla to oběť, která se jim měla později vynahradit.

Výše výhry stála za každé riziko. Záhadné věže New Yorku, třpytící se pět kilometrů odsud ve světle, jež nevrhalo žádné stíny, se jim vysmívaly od chvíle, kdy do Rámy vstoupili. Nikdo nepochyboval o tom, že tohle město — či co to vlastně bylo — je skutečným Rámovým srdcem. I kdyby už nedokázali vůbec nic jiného, musí aspoň dobýt New York.

„Pořád nemáme pro naši loď jméno. Kapitáne — co vy na to?“

Norton se zasmál, potom náhle zvážněl.

„Jedno bych pro vás měl. Pojmenujte ji Resolution [1] Pozn. překl.: resolution — cílevědomost, pevnost. .“

„Proč?“

„To byla jedna z Cookových lodí. Je to dobré jméno — třeba se podle něho bude řídit.“

Nastalo zamyšlené ticho, pak si seržantka Barnesová, která přímo zodpovídala za tuto akci, vyžádala tři dobrovolníky. Všichni přítomní zvedli ruku.

„Je mi líto — máme jenom čtyři záchranné vesty. Boris, Jimmy, Pieter — vy všichni už máte nějaké jachtařské zkušenosti. Vyzkoušíme si ji.“

Nikdo se nepozastavil nad tím, že celý podnik má na starosti obyčejný seržant. Ruby Barnesová měla jako jediná na palubě kapitánskou licenci, takže tím se všechno rozhodlo.

Zúčastnila se jako kapitánka závodu trimaranů přes Pacifik a nezdálo se pravděpodobné, že by těch pár kilometrů naprosto klidné vody mohlo být vážnou zkouškou její kvalifikace.

Od okamžiku, kdy poprvé upřela na Moře oči, byla rozhodnutá tuto cestu podniknout. Za celé ty tisíce let, po něž měl člověk co dělat s vodou na své vlastní planetě, žádný plavec nikdy nebyl postaven před cosi tak cizího. V posledních několika dnech jí neustále zněla v hlavě pořád stejná přihlouplá slova a nemohla se jich zbavit. „Plavit se po Válcovém moři…“ Dobře, přesně tohle taky udělá.

Její cestující se usadili na improvizovaná sedadla člunu a Ruby přidala plyn. Dvacetikilowattový motor začal bzučet, jednotlivé články řetězového pohonu redukčního soukolí splynuly v rotaci a Resolution se kolébavě vzdalovala, provázena ovacemi diváků.

Ruby doufala, že s tímhle nákladem vyvine patnáct kilometrů za hodinu, ale spokojila by se i s rychlostí přes deset. Změřila si na břehu půlkilometrovou trať a cestu tam a zpátky urazila za pět a půl minuty. Když vzala v úvahu čas potřebný k otočení, vypočítala si rychlost na dvanáct kilometrů za hodinu, a to ji přímo blažilo.

Bez motoru, jen silami tří energických veslařů pomáhajících jejímu zkušenějšímu pádlu, by mohla Ruby vyvinout čtvrtinu takové rychlosti. To znamenalo, že i kdyby se motor porouchal, dostali by se zpátky ke břehu za dvě hodiny. Vysoce výkonné energetické články měly dost energie k tomu, aby s nimi objeli celého Rámu; pro jistotu však vezla Ruby ještě dva náhradní. A nyní, když se mlha už úplně zvedla dokonce i tak opatrný námořník jako Ruby se připravovala vydat se na moře bez kompasu.

Když vystoupila na břeh, svižně zasalutovala.

„Resolution úspěšně skončila svou první plavbu, sire. Čekám na vaše další rozkazy.“

„Výborně… admirále. Kdy budete připraveni k vyplutí?“

„Jakmile bude náklad uložen na palubu a velitel přístavu nám dá povolení!“

„Vyrazíte tedy za úsvitu.“

„Provedu, sire.“

Pět kilometrů vody se na mapě ani nezdá být tolik, jenže je to dočista jiné, když se člověk nachází přímo uprostřed. Plavili se sotva deset minut a padesátimetrový sráz břehu Severního kontinentu se už zdál překvapivě vzdálený. Byla to záhada, protože New York jim nepřipadal blíž než předtím…

Avšak většinu doby věnovali břehům jen malou pozornost, byli příliš upoutání zázračným Mořem. Už nedělali nervózní vtípky, které provázely začátek plavby, nový zážitek byl příliš ohromující.

Nortona napadlo, že ho Ráma vždycky ohromil nějakým překvapením, když si myslel, že si na něho zvykl. Jak Resolution s vrčením mířila stále vpřed, zdálo se, že je uvězněná na dně gigantické vlny — vlny, která se po obou stranách zakřivovala vzhůru, dokud nemířila kolmo — a potom dokonce převisle, až se oba boky setkaly v oblouku z kapaliny šestnáct kilometrů nad jejich hlavami. Navzdory všemu, co jim říkal rozum a logika, žádný z cestovatelů se dlouho nemohl zbavit dojmu, že se všechny ty milióny tun vody každým okamžikem zřítí z oblohy dolů.

A přece jejich hlavním pocitem byla veselost. Měli sice dojem nebezpečí, ale přitom žádné reálné nebezpečí nehrozilo — pokud jim ovšem Moře samo nepřipraví nějaká další překvapení.

Určitá možnost tu byla, neboť jak Mercer uhodl, voda se životem jen hemžila. Každá polévková lžíce obsahovala tisíce kulovitých jednobuněčných mikroorganismů, podobných prvotním formám planktonu, jaké existovaly v pozemských oceánech.

A přece vykazovaly záhadné odlišnosti; postrádaly jádro, stejně jako jiné základní vybavení dokonce i těch nejprimitivnějších pozemských forem života. Ačkoli Laura Ernstová — nyní v rozdvojené podobě jako výzkumná pracovnice i lodní lékařka — prokázala s konečnou platností, že produkují kyslík, bylo jich stále příliš málo, než aby je mohli považovat za tvůrce příspěvku do Rámova ovzduší. To by jich musely být miliardy, a ne pouhé tisíce.

Potom však odhalila, že se jejich počet rychle zmenšuje, v prvních hodinách Rámova rozbřesku byl určitě značný. Vypadalo to, jako by nastala prudká exploze života, opakující ranou historii Země v bilionkrát rychlejší časové posloupnosti. Nyní se už třeba vyčerpala; plovoucí mikroorganismy se rozkládaly a uvolňovaly své zásoby chemických látek nazpět do Moře.

„Kdybyste v tom museli plavat,“ varovala námořníky dr. Ernstová, „mějte ústa zavřená. Pár kapek vadit nebude — pokud je okamžitě vyplivnete. Ale účinky všech těch podivných organokovových solí se sčítají a výsledkem je pěkný jed. Hrozně by se mi protivilo, kdybych musela připravovat antidotum.“

Nebezpečí se naštěstí zdálo velice nepravděpodobné. Resolution se mohla udržet na vodě i tehdy, kdyby se prorazily kterékoli dva z barelů, jež ji nadnášely. (Když o tom hovořili, Joe Calvert temně zareptal: „Jen si vzpomeňte na Titanic!“) A dokonce i kdyby se potopila, neforemné, avšak účinné záchranné vesty by jim udržely hlavy nad vodou. Laura ovšem váhala vydat pro takovou situaci přesné pokyny. Nedomnívala se sice, že ponořit se na několik hodin do Moře by mělo fatální následky, ale doporučit to také nemohla.