Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Přivyknout tichu tady bylo dokonce ještě těžší, než venku na Rámově pláni. Město-stroj mělo přece vydávat nějaké zvuky, a přece se tu neozvalo ani sebeslabší zabzučení elektřiny či nejjemnější šelest mechanického pohybu. Norton několikrát přiložil ucho k zemi nebo na stěnu budovy a pozorně naslouchal. Nezaslechl nic vyjma proudění vlastní krve.

Stroje spaly: dokonce ani nešly naprázdno. Procitnou vůbec ještě někdy, a za jakým účelem? Všechno bylo v perfektním stavu, jako obvykle. Snadno se dalo uvěřit, že stačí, aby se v jakémsi trpělivě vyčkávajícím, skrytém počítači uzavřel jeden jediný obvod, a celé tohle bludiště opět ožije.

Když konečně dospěli na druhý konec města, vyšplhali na vršek pobřežní hráze, která ho obklopovala, a zahleděli se přes jižní rameno Moře. Dlouhou dobu zíral Norton na pět set metrů vysoký sráz, který pro ně uzavíral téměř polovinu Rámy — a to, soudě podle pozorování teleskopem, polovinu ještě složitější a různorodější. Z tohoto zorného úhlu se sráz zdál odstrašující, zlověstně černý a člověk se neubránil dojmu, že je to stěna vězení, jíž je celý kontinent obehnaný. Nikde podél celého kruhu nebylo žádné schodiště či jakékoli jiné zařízení, umožňující přístup.

Byl by rád věděl, jak se Rámané na svůj jižní kontinent z New Yorku dostávají. Třeba je tu podzemní dopravní systém probíhající pod Mořem, ale určitě také mají letadla; tady ve městě bylo mnoho otevřených prostor, jež se mohly používat k přistávání. Kdyby objevili rámanské dopravní prostředky, to by byl vrcholný úspěch — zejména jestli by se s nimi naučili zacházet. (Ačkoli mohl vůbec jakýkoli myslitelný energetický zdroj ještě fungovat i po několika statisících let?) Byly tu nesčetné stavby, jež podle vzhledu mohly sloužit jako hangáry anebo garáže, jenže všechny byly hladké a bez oken, jako by byly zastříkané konzervačním prostředkem. Dříve či později, říkal si vztekle Norton, je to stejně donutí, aby použili výbušniny a laserové paprsky. Byl rozhodnutý odložit takové řešení opravdu až na úplný konec.

Jeho odpor k použití brutální síly se zakládal částečně na hrdosti, částečně na strachu. Nechtěl se chovat jako technický barbar, který zničí všechno, co nedokáže pochopit. Koneckonců byl v tomto světě jenom nezvaným hostem, a podle toho by se měl chovat.

Co se týče strachu — snad to bylo příliš silné slovo, možná že by to výstižněji vyjádřil výraz obava nebo zlá předtucha. Zdálo se totiž, že Rámané počítají se vším; a vůbec nedychtil poznat, jaká učinili opatření, aby si svůj majetek ochránili. Když se plavil nazpět k pevnině, měl dočista prázdné ruce.

Poručík James Pak byl nejmladším důstojníkem na palubě Endeavour a tohle byla teprve jeho čtvrtá cesta do vzdálenějšího vesmíru. Byl ambiciózní a měl být povýšen, jenže spáchal závažný přestupek proti řádům. Nebylo tudíž divu, že mu trvalo tak dlouho, než se rozhodl.

Byl to hazardní podnik. Kdyby prohrál, dostal by se do pěkného maléru. Neriskoval by jenom svou kariéru, riskoval by dokonce i svůj vlastní krk. Ale kdyby se mu to podařilo, stal by se z něho hrdina. Co ho přesvědčilo s konečnou platností, to nebyl žádný z předchozích argumentů; byla to jistota, že kdyby nic nepodnikl, strávil by zbytek svého života pochmurným dumáním o promarněné příležitosti. Nicméně když požádal kapitána o soukromý rozhovor, byl stále ještě na vážkách.

Co to bude tentokrát? kladl si Norton otázku, když se snažil proniknout nejistý výraz ve tváři mladého důstojníka. připomněl si delikátní rozhovor s Borisem Rodrigem; ne, nic takového. Jimmy rozhodně nebyl religiózní typ. Jedinými zájmy, jež mimo svou práci projevoval, byl sport a sex, a to nejraději dohromady.

Stěží mohlo jít o to první a Norton doufal, že nepůjde ani o to druhé. Už se setkal s většinou problémů, s nimiž se velící důstojník může ve svém oboru setkat — s výjimkou toho klasického, neplánovaného porodu během výpravy. Ačkoli tato situace byla předmětem nesčetného množství vtipů, ještě se nikdy nic takového nepřihodilo; ale to zřejmě bylo jenom otázkou času.

„No dobře, Jimmy, o co jde?“

„Dostal jsem nápad, veliteli. Vím, jak dosáhnout jižní kontinent — dokonce i Jižní pól.“

„Poslouchám. Jak navrhuješ, abychom to provedli?“

„No, teda — doletět tam.“

„Jimmy, mám přinejmenším pět návrhů, jak to udělat — ještě víc, kdybys připočetl všechny bláznivé nápady ze Země. Promýšleli jsme možnost upravit pohonné agregáty z našich skafandrů, ale odpor vzduchu je beznadějně znehodnocuje. Spotřebovaly by veškeré palivo dřív, než by překonaly deset kilometrů.“

„To všechno vím, ale mám řešení.“

Vystupování poručíka Paka bylo podivnou směsicí naprosté jistoty a stěží potlačované nervozity. Nortona úplně vyvádělo z konceptu, co toho chlapce trápí. Přece zná svého velícího důstojníka natolik, aby měl jistotu, že se žádnému rozumnému návrhu namísto posouzení nevysměje.

„Dobře, pokračuj. Jestli to bude proveditelné, mohlo by to zpětně ovlivnit tvoje povýšení.“

Tenhle napůl slib, napůl žert však nebyl přijatý tak, jak Norton doufal. Jimmy se smutně pousmál, několikrát se zakoktal a potom se rozhodl, že se k tématu přiblíží obchvatem.

„Vy víte, veliteli, že jsem se minulý rok zúčastnil Měsíční olympiády.“

„Ovšem. Mrzí mě, že‘s nevyhrál.“

„Byl jsem špatně vybavený, vím, kde se stala chyba. Mám přátele na Marsu, kteří na tom pracují, v tajnosti. Chceme všechny překvapit.“

„Na Marsu? To jsem nevěděl…“

„Neví to většina lidí — tenhle sport je tam pořád ještě novinka; zatím to zkoušeli jenom v Xantské sportovní hale. Ale na Marsu jsou nejlepší odborníci na aerodynamiku v celé sluneční soustavě; jestli dokážete létat v jeho atmosféře, umíte létat všude.

Taky mě napadlo, že kdyby technicky vyspělí Marťané dokázali postavit dobrý stroj, na Měsíci by teprve ukázal, co umí — když je tam gravitace jen poloviční.“

„To zní pravděpodobně, ale co nám to pomůže?“

Nortonovi začínalo svítat, ale chtěl Jimmymu dopřát požitek z vysvětlování.

„Dobře, spojil jsem se s několika přáteli v Lowell City. Postavili speciální akrobatický letoun s takovými zdokonaleními, jaká ještě nikdo na světě neviděl. V měsíční přitažlivosti, v Olympijské hale, by měl být senzační.“

„A vyhrát ti zlatou medaili.“

„Doufám.“

„Počkej, přesvědčím se, jestli jsem tě správně pochopil. Letadlo na šlapací pohon, se kterým by ses mohl zúčastnit Měsíční olympiády v prostředí s jednou šestinou pozemské gravitace, poletí ještě úžasněji uvnitř Rámy, kde není vůbec žádná tíže. Mohl bys letět přesně v ose ze Severního pólu k Jižnímu — a zase zpátky.“

„Ano — snadno. Cesta tam by nonstop trvala tři hodiny. Ale samozřejmě byste mohl odpočívat, kdy by se vám zachtělo, pokud byste se udržel na ose.“

„Je to skvělá myšlenka, a já ti blahopřeji. Jenom je škoda, že šlapací letadla nejsou součástí standardního vybavení kosmického průzkumu.“

Jimmy vypadal, jako by nemohl připadnout na správné slovo. Několikrát otevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska.

„Tak dobře, Jimmy. Zeptám se tě jenom z chorobné zvědavosti, a nikdo jiný se to nedozví. Jak jsi takovou věc propašoval na palubu?“