Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Když dospěli na plošinu při úpatí žebříku a připravovali se odstartovat dolů po schodišti, Mercer provedl obvyklou předepsanou zkoušku složení atmosféry. Existovaly skutečnosti, které se nikdy nesměly považovat za samozřejmé; dokonce ani tehdy, když lidé kolem něj dýchali naprosto bez nesnází, bez přístrojů, byl Mercer známý tím, že se zastavoval, aby přezkoušel vzduch pokaždé, než otevřel přílbu. Když po něm chtěli, aby odůvodnil tak přemrštěnou opatrnost, odpovídal: „Protože lidské smysly nejsou dost dobré, proto. Můžeš si myslet, že je všechno v naprostém pořádku, a přitom se zhroutíš při prvním následujícím hlubším vdechnutí.“

Pohlédl na měřič a zvolal: „Sakra!“

„Máš nějaké potíže?“ vyptával se Calvert.

„Porouchalo se to — údaje jsou hrozně vysoké. Zvláštní, ještě jsem neslyšel, že by se to někdy stalo. Přezkouším ho na svém dýchacím okruhu.“

Zapojil malý kompaktní analyzátor do testovací polohy na svůj přívod kyslíku, potom zůstal na chvíli zamyšleně stát. Jeho společníci na něho hleděli se zájmem a s obavami; když něco vyvedlo z míry Karla, pak se to muselo brát doopravdy vážně.

Odpojil měřič, znovu pomocí něho přezkoušel Rámovu atmosféru, potom zavolal řídící středisko na Středu:

„Kapitáne! Nezměřili byste obsah O2?“

Nastala delší pauza, než žádosti vyhověli. Pak Norton volal rádiem nazpět. „Myslím, že se mi nějak poškodil měřič.“

Na Mercerově tváři se pomalu rozlil úsměv.

„Ukazuje víc než padesát procent, že?“

„Ano. Co to má znamenat?“

„To znamená, že si všichni můžeme sundat masky. Není vám to vhod?“

„Nejsem si tím tak jistý,“ odvětil Norton stejně sarkasticky jako Mercer. „Vypadá to příliš krásně, než aby to byla pravda.“ Nebylo třeba říkat víc. Jako všichni kosmonauti i kapitán Norton přistupoval s podezřením k věcem, které byly příliš krásné, než aby to byla pravda.

Mercer si maličko nadzvedl masku a opatrně se nadechl. Poprvé byl vzduch v této výšce dokonale dýchatelný. Zatuchlý, mrtvolný pach zmizel, a také přílišná suchost, která předtím způsobila několik případů dýchacích obtíží. Vlhkost teď dosahovala překvapivých osmdesáti procent, za tohle bylo bezpochyby odpovědné roztáté Moře. Vzduch se zdál trochu dusný, ale nebyl nepříjemný. Je to jako za letního večera, říkal si Mercer, někde na pobřeží v tropech. Klima uvnitř Rámy se za posledních několik dní fantasticky zlepšilo…

Ale proč? Vzrůst vlhkosti, v tom žádný problém nebyl, úžasné zvětšení obsahu kyslíku se dalo vysvětlit mnohem obtížněji. Když navrhl, aby pokračovali v sestupu, začal Mercer v duchu zuřivě počítat. Ale než vstoupili do vrstvy mračen, nedospěl k žádnému výsledku, který by ho uspokojil.

Byl to dramatický zážitek, neboť přechod byl velice náhlý. Klouzali dolů v čirém vzduchu a pevně přitom svírali hladký kov zábradlí, takže v prostředí se čtvrtinou pozemské gravitace neuháněli příliš rychle. A ve stejném okamžiku se náhle propadli do oslepující bílé mlhy a viditelnost poklesla na pouhých pár metrů. Mercer zabrzdil tak rychle, že se s ním Calvert téměř srazil — a Myron narazil do Calverta a málem ho smetl ze žebříku.

„A teď pěkně pomalu,“ řekl Mercer. „Necháme si mezi sebou takové mezery, abychom dohlédli jeden na druhého. A nerozjeďte se moc rychle, pro případ, že bych musel náhle zastavit.“

V tajemném tichu opět klouzali dolů mlhou. Calvert ještě taktak viděl Mercera jako nejasný stín deset metrů vpředu a když se ohlédl, Myron byl za ním ve stejné vzdálenosti. V mnoha ohledech to bylo ještě strašidelnější než sestup v naprosté temnotě Rámovy noci, tehdy jim paprsky světlometů aspoň ukazovaly, co leží před nimi. Jenže tohle bylo jako potápět se na širém moři za mizerné viditelnosti.

Bylo nemožné říct, kam až dospěli, a Calvert odhadoval, že už jsou skoro u čtvrté plošiny, když Mercer opět náhle zabrzdil. Když se shromáždili, zašeptal: „Poslouchejte! Neslyšíte nic?“

„Ano,“ řekl po chvíli Myron. „Zní to jako vítr.“

Calvert si tím nebyl tak jistý. Obracel hlavu sem a tam a pokoušel se určit směr velice jemného šumotu, který k nim mlhou doléhal, ale potom pokusy vzdal jako beznadějné.

Pokračovali v klouzání, dospěli na Čtvrtou plošinu a odstartovali k Páté. Zvuk se stával stále silnější a silnější — a důvěrněji známý. Byli uprostřed cesty za Čtvrtou plošinou, když Myron zvolal: „Teď už to poznáváte?“

Byli by na to přišli už dávno, ale nemohli si tenhle zvuk spojit s jiným světem než se Zemí. Jak prolétali mlhou, od zdroje, jehož vzdálenost se nedala odhadnout, se neslo hromové burácení padající vody.

O několik minut později strop z mračen skončil stejně náhle, jak začínal. Vyrazili ven do oslepujícího svitu rámanského dne, ještě zářivějšímu díky světlu odraženému od nízko visících mračen. Rozkládala se tu už známá zakřivená pláň — teď mnohem přijatelnější pro mozek i pro smysly, protože už nebylo vidět, že opisuje celý kruh. Nebylo tak obtížné předstírat si, že hledí přes široké údolí a že vzhůru stoupající široká vlnovka moře míří ve skutečnosti dolů.

Na páté a předposlední plošině se zastavili, aby podali zprávu, že pronikli přikrývkou mračen a všechno pečlivě přezkoumali. Pokud mohli říct, dole na pláni se nic nezměnilo, avšak tady nahoře na Severní kopuli jim Ráma připravil další div.

Tak odsud pocházel zvuk, který slyšeli. Tři anebo čtyři kilometry od nich tryskal dolů ze zdroje skrytého v mracích vodopád, a oni na něj v tichu hleděli dlouhé minuty, takřka neschopni věřit vlastním očím. Logika jim sice říkala, že se v tomto rotujícím světě nemůže žádný padající předmět pohybovat přímočaře, avšak vodopád, který se zakřivoval do strany a končil mnoho kilometrů od místa, nad nímž vytékal, to bylo cosi strašlivě nepřirozeného…

„Kdyby se býval Galileo narodil na Rámovi,“ řekl Mercer po dlouhé odmlce, „byl by se při práci na svých pohybových zákonech zbláznil.“

„Myslel jsem si, že je znám,“ odvětil Calvert, „a přesto jsem z toho blázen. Tebe to nevyvedlo z míry, docente?“

„A proč by mělo?“ řekl seržant Myron. „To je prostá a krásná demonstrace Coriolisova efektu. Kdybych to tak mohl předvést některým svým studentům.“

Mercer zamyšleně zíral na pás Válcového moře, oblévající Rámu kolem dokola.

„Všimli jste si, co se stalo s vodou?“ řekl konečně.

„Proč — aha, už není tak modrá. Dokonce bych řekl, že je hráškově zelená. Co to znamená?“

„Snad to samé co na Zemi. Laura řekla o Moři, že to je organická polévka, která čeká jenom na nějaký impuls, aby se v ní probudil život. Možná, že se přesně tohle stalo.“

„Během dvou dnů! Na Zemi to trvalo milióny roků.“

„Tři sta sedmdesát pět miliónů, podle posledních odhadů. Tak odsud pochází ten kyslík. Ráma v mžiku překonal anaerobní stadium a dostal se k rostlinstvu se schopností fotosyntézy — v průběhu přibližně osmačtyřiceti hodin. Rád bych věděl, co bude tvořit zítra?“

Když dospěli na úpatí schodiště, utrpěli další šok. Na první pohled se zdálo, že se něco přehnalo jejich táborem, zpřevracelo zařízení, dokonce posbíralo menší předměty a odneslo je pryč. Jenže po krátké prohlídce vystřídala jejich leknutí mrzutost, zastyděli se.