Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Jistě chápeš, že mi to musíš dobře odůvodnit. Celá šířka našeho přiděleného pásma je ucpaná přenosem údajů. Je to soukromá záležitost?“

„Ne, veliteli. Je to něco mnohem důležitějšího. Chci podat zprávu své církvi.“

Ojoj, užasl Norton. Co si mám s tímhle počít?

„Rád bych, kdybys mi to vysvětlil.“

Nebyla to jen pouhá zvědavost, co inspirovalo Nortonovu otázku — i když ta tu jistě také byla. Kdyby umožnil Borisovi použít bleskové spojení, o něž žádal, musel by mít důvod, který by takové počínání ospravedlňoval.

Klidné modré oči hleděly přímo na něho. Norton nikdy nezažil, že by se Boris přestával ovládat, že by byl jiný než naprosto sebejistý. Takoví byli všichni vyznavači vesmírného Krista; to byla jedna z prospěšných stránek jejich víry, která napomáhala, aby se z nich stávali dobří kosmonauti. Čas od času ovšem jejich slepá oddanost šla ostatním trochu na nervy.

„Týká se to Rámova účelu, veliteli. Věřím, že jsem ho odhalil.“

„Ven s tím.“

„Podívejte, jaká je situace. Máme před sebou naprosto prázdnou, mrtvou loď — která vyhovuje i lidem. Obsahuje vodu a dýchatelné ovzduší. Přilétá ze vzdálených hlubin vesmíru a míří přesně do sluneční soustavy — zcela neuvěřitelné, že by to byla čirá náhoda. A nevypadá jenom jako nová, zdá se, že nebyla vůbec nikdy použita.“

Takovými úvahami jsme se probírali už tucetkrát, řekl si Norton. Čím by je mohl Boris doplnit?

„Naše víra nám říká, že takovou významnou návštěvu máme očekávat, ačkoli přesně nevíme, jakou podobu na sebe vezme. Náznaky obsahuje už bible. Pokud by to nebyl druhý příchod Krista, nastal možná druhý soudný den — první popisuje příběh Noemův. Věřím, že Ráma je kosmická archa, seslaná k nám, aby zachránila — ty, kteří za spasení stojí.“

V kapitánově kabině se rozhostilo dlouhé ticho. Nebylo to tím, že by se Norton nezmohl na slovo, napadlo ho až příliš mnoho otázek, avšak nebyl si jistý, kterou z nich by mohl položit, aby se nedopustil beztaktnosti.

Konečně poznamenal, tak mírně a nezávazně, jak jenom dokázal: „Tohle je velice zajímavé pojetí, a třebaže s tvojí vírou nesouhlasím, je až krutě věrohodné.“ Nebyl pokrytec ani lichotník; Rodrigova teorie, svlečená ze svého náboženského hávu, byla přinejmenším stejně přesvědčivá jako půltucet jiných, které vyslechl. Co když má lidstvo postihnout katastrofa a nějaká dobrotivá vyšší inteligence o tom všem ví? Tím by se dalo vysvětlit všechno, a velice elegantně. Zůstává ovšem ještě pár problémů…

„Dvě otázky, Borisi. Ráma dosáhne perihélia za tři týdny, potom proletí kolem Slunce a opustí sluneční soustavu tak rychle, jak do ní vlétl. Nezbývá proto moc času na nějaký soudný den, anebo aby se k Rámovi dopravili ti — ehm — vyvolení — pokud se tedy má stát tohle.“

„Naprostá pravda. Proto Ráma, až dosáhne perihélia, sníží rychlost a přejde na parkovací dráhu — pravděpodobně do afélia na oběžné dráze Země. Tady by mohl znovu změnit rychlost a přiblížit se až k Zemi.“

Bylo to znepokojivě přesvědčivé. Kdyby si Ráma přál zůstat ve sluneční soustavě, právě takhle by si měl počínat. Nejúčinnější způsob, jak zpomalit, bylo přiblížit se ke Slunci co nejblíže a tam provést brzdící manévr. Jestli je na Rodrigově teorii — anebo na některé její variantě zrnko pravdy, to se už brzy přezkouší.

„Ten druhý bod, Borisi: co teď Rámu řídí?“

„Tady nemáme učení, o které bychom se mohli opřít. Mohl by to být čistě jenom robot. Anebo by to mohl být — duch. To by vysvětlovalo, proč tu není ani známky po biologických formách života.“

Strašidelný asteroid! Proč se mu tohle rčení najednou vynořilo z hlubin paměti? Potom si vzpomněl na připitomělou povídku, kterou kdysi četl; pomyslel si, že bude lepší, když se nebude Borise vyptávat, jestli na ni taky náhodou nenarazil. Pochyboval, že by chutě jiných lidí mohly zabíhat k tomuto druhu čtiva.

„Řeknu ti, co podnikneme, Borisi,“ řekl Norton, který náhle dospěl k rozhodnutí. Chtěl zakončit tento rozhovor dřív, než se stane příliš obtížný, a usoudil, že nalezl dobrý kompromis.

„Dokážeš shrnout svoje nápady do méně než — no, tisíce bitů?“

„Ano, myslím, že ano.“

„No dobře, jestli to dokážeš udělat tak, aby to znělo jako poctivá vědecká teorie, odvysílám ji — bleskově — Výboru Ráma. Potom může jít současně jedna kopie tvé církvi a všichni budeme spokojeni.“

„Děkuji, veliteli, velice si toho cením.“

„No, dělám to, abych měl čisté svědomí. Rád bych věděl, co si s tím počne Výbor. I když s tebou zásadně nesouhlasím, přesto jsi možná narazil na něco důležitého.“

„Dobře, dozvíme se to v perihéliu, že?“

„Ano. Dozvíme se to v perihéliu.“

Když Boris Rodrigo odešel, Norton zavolal můstek a vydal nutné povolení. Pomyslil si, že problém vyřešil elegantně a jednoduše; kromě toho, co když má Boris pravdu?

V tom případ si možná zvětšil naděje být mezi spasenými.

Když se vznášeli podél nyní již důvěrně známé chodby komplexu přechodových komor Alfa, Norton by byl rád věděl, jestli svou netrpělivostí nepotlačili opatrnost. Na palubě Endeavour vyčkávali čtyřicet osm hodin — dva drahocenné dny — připravení okamžitě odstartovat, kdyby to okolnosti vyžadovaly. Ale nepřihodilo se nic; přístroje zanechané v Rámovi nezjistily žádné neobvyklé dění. K jejich zklamání televizní kameru na Středu oslepila mlha, která snížila viditelnost na pouhých pár metrů a teprve teď se začínala rozptylovat.

Když uvedli v činnost poslední dveře přechodové komory a vpluli mezi spleť vodících lan natažených okolo Středu, Nortona ze všeho nejvíce udeřila do očí proměna světla. Už nebylo tvrdě, nepříjemně modré, ale mnohem měkčí a jemnější, a připomínalo mu slunečný, trochu zamžený den na Zemi.

Vyhlédl ve směru Rámovy osy — a neuviděl nic s výjimkou zářícího tunelu, bílého a jednotvárného, dosahujícího daleko až k těm podivným horám na Jižním pólu. Celý vnitřek Rámy pokrývala mračna a nikde v nich nebylo vidět trhlinu. Hořejší část vrstvy byla poměrně ostře vymezená; tvořila menší válec uvnitř toho většího, rotujícího trupu, a ponechávala uvnitř jádro široké pět nebo šest kilometrů, naprosto čisté s výjimkou několika zbloudilých chomáčků cirrů.

Ohromnou trubici mračen zespodu osvětlovalo šest umělých Rámových sluncí. Rozmístění tří na Severním kontinentu zřetelně prozrazovaly rozptylující se pruhy světla, ale ty na vzdálenější straně Válcového moře splývaly dohromady do jednolitého, zářícího pásu.

Co se asi děje dole pod těmi mračny? ptal se Norton sám sebe. Alespoň že bouře, která je tak dokonale symetricky odstředila podél Rámovy osy, už utichla. Pokud je neočekávala nějaká další překvapení, sestup bude bezpečný.

Zdálo se vhodné použít při opětovném vstupu stejný tým, který jako první hlouběji pronikl do Rámy. Seržant Myron — stejně jako všichni ostatní členové posádky Endeavour — , který nyní už naprosto vyhovoval požadavkům šéflékařky Ernstové na fyzickou kondici, na sobě pracoval tak poctivě a s takovým přesvědčením, že už nikdy neoblékne svou starou uniformu.

Když Norton pozoroval Mercera, Calverta a Myrona, jak rychle a s jistotou „plavou“ po žebříku dolů, uvědomil si, jak moc se už změnilo. Poprvé sestupovali v chladu a potmě, teď šli vstříc světlu a teplu. A při všech předchozích návštěvách najisto věřili, že je Ráma mrtvý. To mohla být pravda i nyní, v biologickém smyslu. Ale v Rámovi teď bylo všechno naruby; a slova Borise Rodriga platila stejně jako kterékoli jiné vysvětlení. Rámův duch procitl.