Arthur Clarke - Setkání s Rámou

První dojem byla modř. Záři, jež vyplňovala oblohu, si však nešlo splést se slunečním světlem; možná že to bylo něco jako elektrický oblouk. Takže Rámovo slunce, řekl si Norton, je určitě teplejší než naše. To by mělo zajímat astronomy…

Tak teď už chápal účel těch záhadných příkopů, Rovného údolí a jeho pěti protějšků; nebylo to nic jiného než gigantické zářivky. Ráma měl šest protáhlých sluncí, symetricky rozložených, po své vnitřní straně. Z každého mířil napříč přes hlavní osu široký vějíř světla a osvětloval opačnou stranu planetky. Norton by byl rád věděl, jestli se také střídavě zapínají a vypínají, aby vytvářela cykly světla a tmy, nebo zda v Rámovi trvá den nepřetržitě.

Díval se do těch oslepujících pruhů světla příliš dlouho a znovu ho rozbolely oči; ale nelitoval, že má důvod k tomu, aby je zase na chvíli zavřel. Setrval tak, dokud se skoro nezotavil z prvotního šoku a nebyl schopen věnovat se mnohem závažnějšímu problému.

Kdo anebo co rozsvítilo v Rámovi světla?

Byl to svět naprosto sterilní a bez života, i podle těch nejcitlivějších testů, které člověk znal. Teď se však přihodilo něco, co se nedalo vysvětlit jenom působením přírodních sil. Život tu nejspíš nebyl, možná že se tady však nacházela nějaká forma vědomí; po spánku dlouhém celé eóny třeba právě procitali roboti. A možná že byl výtrysk světla jenom neprogramovaná, náhodná křeč — poslední předsmrtné vydechnutí strojů, které bouřlivě zareagovaly na teplo nového slunce a jež se opět brzy propadnou do ticha a nečinnosti, tentokrát už navždy.

Nicméně Norton nemohl uvěřit tak naivnímu vysvětlení; některé z částí skládačky už zapadaly na svá místa, mnoho jich však ještě scházelo. Například to, že nebyly patrny žádné známky opotřebování. Ráma se zdál nový, jako by ho právě dostavěli…

Takové myšlenky by mohly vzbuzovat strach nebo dokonce hrůzu. Z nějakého důvodu však nic z toho neprobouzely. Naopak, Norton pociťoval veselost — skoro potěšení. Bylo toho tady k prozkoumání mnohem víc, než se kdy odvažovali doufat. No počkej, říkal si, až o tomhle uslyší Výbor Ráma!

Potom, s chladným odhodláním, znovu otevřel oči a pustil se do pečlivé inventarizace všeho, co viděl.

Za prvé, musel si stanovit nějakou orientační soustavu. Měl před sebou nejrozlehlejší uzavřený prostor, jaký kdy člověk viděl, a potřeboval si v duchu nakreslit nějakou mapu, která by ho jím provedla.

Slaboučká přitažlivost mu přitom pomáhala pramálo, neboť mohl přepínat směry Nahoru a Dolů tak, jak se mu zrovna zachtělo. Některé z orientací byly ovšem psychologicky nebezpečné; kdykoli se jeho mozek takovým směrem rozběhl, musel ho spěšně odklonit pryč.

Ze všech nejnebezpečnější byla představa, že se nalézá na zakulaceném dně gigantické studny, šestnáct kilometrů široké a padesát hluboké. Výhoda takové představy byla v tom, že se už nemusel bát nebezpečí pádu; nicméně měla některé závažné nedostatky.

Mohl si předstírat, že roztroušená města a městečka a oblasti různé barvy a různého uspořádání jsou bezpečně upevněné na strmých stěnách. Různorodá soustava staveb, kterou viděl viset v kupoli nad svou hlavou snad ani člověka nevyváděla z míry víc, než podobný ohromný rozvětvený svícen v některé z velkých koncertních síní na Zemi. Co však bylo naprosto nepřijatelné, to bylo Válcové moře…

Rozkládalo se uprostřed výšky studny — pruh vod, obíhající kolem dokola, bez jakékoli viditelné pomůcky, jež by ji udržovala ve vzduchu. Přitom nebylo pochyb, že to voda je, byla jasně modrá, pokrytá zářícími jiskrami několika málo zbývajících ker ledu. Avšak svislé moře, tvořící na obloze uzavřené kolo ve výšce dvaceti kilometrů, to byl jev tak nepřijatelný, že Norton začal po chvíli hledat alternativní řešení.

Nalezl je, když si obraz v mozku obrátil o devadesát stupňů. Hluboká studna se okamžitě proměnila v dlouhý tunel, z obou stran uzavřený. „Dole teď bylo jasně tím směrem, kudy vedl žebřík a schodiště, po němž právy vystoupili; a nyní, v této perspektivě, byl Norton konečně schopen plně docenit představivost architektů, kteří takovou věž postavili.

Tiskl se k povrchu zakřiveného, šestnáct kilometrů vysokého srázu, jehož horní polovina visela přímo nad ním a přecházela do klenuté střechy, která teď tvořila oblohu. Dole pod ním žebřík spadal víc než pět set metrů, než jej ukončovala první plošina či terasa. Tam začínalo schodiště, pokračující nejprve v prostředí s velmi malou přitažlivostí téměř vertikálně, potom se stále více a více vyrovnávalo, dokud nedospělo, přerušené pěti dalšími plošinami, na vzdálenou pláň. Na prvních dvou či třech kilometrech rozeznával jednotlivé schody, ale potom mu splynuly do jednolité stuhy.

Střemhlav klesající křivka úžasného schodiště byla tak omračující, že vůbec nebylo možné docenit její skutečné rozměry. Norton kdysi oblétl Mount Everest a z jeho velikosti jej přepadla posvátná bázeň. Uvědomil si, že tohle schodiště je stejně vysoké jako Himálaj, jenže tohle srovnání mu nic neříkalo.

A už vůbec žádné srovnání nebylo možné v případě dvou ostatních schodišť, Bety a Gamy, která mířila rovnou do nebe a potom, vysoko nad jeho hlavou, se zakřivovala. Norton se už teď osmělil natolik, že se vyklonil, aby si je prohlédl — velice rychle. Potom se snažil zapomenout, že tu kdy byla…

Neboť příliš mnoho uvažování o jejich liniích evokovalo třetí možný pohled na Rámu, jemuž se úzkostlivě a za každou cenu vyhýbal. Byl to zorný úhel, který se znovu vracel k podobě svislého válce anebo studny — Norton nyní však byl nahoře, a ne na dně, jako moucha lezoucí vzhůru nohama po stropě ve tvaru kupole, s padesátikilometrovou propastí přímo pod sebou. Pokaždé, když cítil, že se mu tahle představa plíží do mozku, potřeboval veškerou sílu vůle, aby se znovu v bezmyšlenkovité panice křečovitě nepověsil na žebřík.

Po čase, tím si byl jistý, všechny tyhle děsy vyvanou. Rámovy divy a zvláštnosti zapudí jeho hrůzy, alespoň u mužů, vycvičených, aby čelili skutečné tváři vesmíru. Možná že by nikdo, kdo nikdy neopustil Zemi a nespatřil hvězdy všude kolem sebe, takové panoráma neunesl. Ale pokud je vůbec nějaký člověk mohl vydržet, řekl si Norton se zarputilým odhodláním, bude to kapitán a posádka Endeavour.

Pohlédl na chronometr. Tohle přerušení trvalo pouhé dvě minuty, a přitom se zdálo dlouhé jako celý život. Začal se pomalu vytahovat vzhůru po posledních stovkách metrů žebříku, vyvíjel přitom jenom takové úsilí, aby právě překonal svou setrvačnost a vytrácející se přitažlivost. Těsně předtím, než vstoupil do přechodové komory a obrátil se k Rámovi zády, naposledy v něm rychle zapátral.

Ráma se změnil, za pouhých pár posledních minut; z Moře stoupala mlha. Prvních pár set metrů se příznačně bílé pruhy ostře skláněly kupředu ve směru Rámovy rotace; potom se rozplývaly ve vírech, jak se prudce stoupající vzduch snažil zbavit své nadměrné rychlosti. Pasát tohoto světa ve tvaru válce začínal zakreslovat na oblohu svoje tvary; po nezměrných věcích se chystala propuknout první tropická bouře.

Bylo to poprvé za všechny ty týdny, kdy byli k dispozici všichni členové Výboru Ráma. Profesor Solomons se vynořil z hlubin Tichého oceánu, kde studoval možnost těžby surovin v hlubokých oceánských příkopech. A nikoho také nepřekvapilo, že se teď opět objevil dr. Taylor, když tu byla přinejmenším možnost, že Ráma obsahuje ještě něco důležitějšího než jenom bezduché předměty.