Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Předseda oprávněně očekával, že poté, co se potvrdila jeho předpověď uragánů v Rámovi, dr. Carlisle Perera bude ještě dogmatičtější a sebevědomější než obvykle. K velikému překvapení Jeho Excelence byl však Perera nápadně zaražený a přijímal blahopřání svých kolegů s největšími rozpaky, do jakých vůbec mohl upadnout.

Exobiolog se totiž ve skutečnosti hluboce hanbil. Že se Válcové moře roztrhá s takovou podívanou, to byl mnohem samozřejmější jev než prudké vichry — a přece to úplně přehlédl. Uvědomil si sice, že horký vzduch stoupá, ale zapomněl na to, že rozpuštěný led zmenšuje svůj objem, a to nebyl úspěch, na nějž by mohl být obzvlášť hrdý. Ovšem brzy se přes to přenese a vrátí se mu jeho obvyklé olympské sebevědomí.

Když mu předseda udělil slovo a zeptal se ho, jaké další klimatické změny očekává, začal se opatrně vykrucovat.

„Musíte si uvědomit,“ vysvětloval, „že meteorologie tak zvláštního tělesa, jako je Ráma, může skrývat ještě mnoho dalších překvapení. Ale pokud jsou moje výpočty správné, podmínky se brzy ustálí a k dalším bouřím by už nemělo dojít. Až do perihélia pozvolna poroste teplota — a také i potom — , jenže to nás už nebude zajímat, poněvadž Endeavour bude muset Rámu opustit dávno předtím.“

„Takže by brzy mělo být bezpečné vrátit se zpátky dovnitř?“

„Ehm — pravděpodobně. Měli bychom to s určitostí vědět během osmačtyřiceti hodin.“

„Návrat je nezbytně nutný,“ řekl velvyslanec z Merkura. „Musíme se o Rámovi dozvědět všechno, co bude v našich silách. Situace se teď totiž úplně změnila.“

„Myslím že víme, co máte na mysli, ale nechtěl byste to upřesnit?“

„Zajisté. Až doposud jsme usuzovali, že Ráma je mrtvý — anebo že není žádným způsobem řízen. Teď však si už nemůžeme dál předstírat, že je to dům bez pána. I kdyby neměl na palubě žádnou formu života, může být řízen mechanismy, roboty, naprogramovanými tak, aby vykonali určité poslání — které by nám mohlo třeba velice uškodit. Ačkoli nám to možná nebude po chuti, musíme zvážit otázku sebeobrany.“

Ozvalo se zamumlání protestujících hlasů a předseda musel pozdvihnout ruku, aby obnovil klid.

„Nechte Jeho Excelenci, aby to dokončila,“ zastával se Merkuřana. „Ať už se nám tato myšlenka líbí nebo ne, měli bychom ji odpovědně zvážit.“

„Se vší patřičnou úctou k panu velvyslanci,“ pronesl dr. Conrad Taylor nanejvýš neuctivým způsobem, „domnívám se, že obavy z napadení můžeme vyloučit jako naivní. Tak vyspělí tvorové, jako jsou Rámané, určitě pozdvihli na odpovídající úroveň i morálku. Jinak by se zničili navzájem — stejně jako se to málem podařilo nám ve dvacátém století. Dost jsem to objasnil ve své nové knížce Etos a kosmos. Doufám, že jste dostal výtisk, který jsem vám poslal.“

„Ano, děkuji, i když se obávám, že tlak všech ostatních záležitostí mi nedovolil přečíst víc než úvod. Samozřejmě, seznámil jsem se s hlavními myšlenkami. My třeba také nemáme zlé úmysly s mraveništěm. Jenže když si chceme postavit dům zrovna na tom samém místě…“

„To je stejně zvrhlé jako Strana pandoristů! Není to nic jiného než kosmická xenofobie!“

„Prosím vás, pánové! Takhle se nikam nedostaneme. Pane velvyslanče, pořád máte slovo.“

Předseda se zahleděl přes vzdálenost tři sta osmdesáti tisíc kilometrů na Conrada Taylora, který se neochotně stáhl, jako sopka vyčkávající na svůj čas.

„Děkuji,“ řekl velvyslanec z Merkura. „Nebezpečí je možná nepravděpodobné, ale jestliže je v sázce budoucnost celého lidského rodu, nemůžeme nic riskovat. A — jestli to tak mohu říct — my Merkuřané jsme na tom možná zainteresovaní obzvlášť. Možná že máme víc důvodů ke znepokojení než kdokoli jiný.“

Dr. Taylor nahlas odfrkl, ale další pohled z Měsíce ho zarazil.

„Proč zrovna Merkur víc než ostatní planety?“ zeptal se předseda.

„Podívejte se, jak se vyvíjí situace. Ráma už je uvnitř naší oběžné dráhy. Že proletí okolo Slunce a zamíří opět do vesmíru, to je jenom naše domněnka. Co když provede brzdící manévr? Jestli to udělá, bude to v perihéliu, ode dneška za třicet dní. Naši vědci tvrdí, že jestliže tam Ráma ztratí veškerou rychlost, zůstane na kruhové oběžné dráze o poloměru jenom dvacet pět miliónů kilometrů. Odtamtud by mohl ovládat celou sluneční soustavu.“

Dlouho se nikdo — dokonce ani Conrad Taylor — nezmohl na slovo. Všichni členové Výboru si urovnávali své názory o tom svéhlavém národu Merkuřanů, stejným způsobem teď zastupovaném svým velvyslancem.

Pro většinu lidí se Merkur dost přesně blížil představě pekla; a přinejmenším tomu bude tak dlouho, než se objeví něco ještě horšího. Avšak Merkuřané byli pyšní na svou bizarní planetu se dnem delším než rok, za který Slunce dvakrát vyšlo a zapadlo, s řekami roztaveného kovu… Ve srovnání s ní bylo dobytí Měsíce a Marsu takřka triviální záležitostí. Dokud lidé nepřistanou na Venuši — pokud vůbec kdy — , nesetkají se s nepřátelštějším prostředím, než jaké panovalo na Merkuru.

A přece se tahle planeta ukazovala — v mnoha ohledech — být ve sluneční soustavě klíčovou. Retrospektivně se to zdálo naprosto jasné, avšak uplynulo téměř sto let kosmického věku, než si to lidé uvědomili. Nyní už Merkuřané nedopustili, aby na to někdo zapomínal.

Dávno předtím, než člověk na této planetě přistál, Merkurova abnormální specifická hmotnost naznačovala, že obsahuje těžké prvky; jeho bohatství však bylo zdrojem údivu i dnes a o tisíce roků odsouvalo jakékoli obavy, že se vyčerpají klíčové kovy pro lidskou civilizaci. A tyto poklady se nacházely na nejlepším možném místě, tam, kde mělo Slunce desetkrát větší sílu než na chladné Zemi.

Neomezené množství energie — neomezené množství kovů; tohle tedy byl Merkur. Ze svých ohromných magnetických odpalovacích zařízení mohl katapultovat hotové výrobky na kterékoli místo ve sluneční soustavě. Také exportoval energii, v podobě syntetických izotopů transuranů, anebo čistě jenom jako záření. Kdysi se dokonce uvažovalo o tom, že by jednoho dne lasery z Merkuru rozehřály ledy na gigantickém Jupiteru, avšak na ostatních planetách se tato myšlenka nesetkala s pochopením. Technika, která by povařila Jupiter, poskytovala příliš mnoho lákavých možností pro meziplanetární vydírání.

Že bylo takové znepokojení vůbec vysloveno nahlas, to už samo o sobě hodně napovídalo o podstatě vztahu k Merkuřanům. Vážili si jich pro jejich houževnatost a vyspělou techniku a obdivovali je pro způsob, jímž ovládli svou hrůzostrašnou planetu. Avšak rád je neměl nikdo, a ještě méně se jim důvěřovalo.

Současně bylo možné zvážit jejich hledisko. Merkuřané, jak se často v žertu říkalo, si někdy počínali, jako by Slunce bylo jejich soukromým vlastnictvím. Byli s ním důvěrně spjati na život a na smrt — stejně jako kdysi Vikingové s mořem, Šerpové s Himálajem, Eskymáci s tundrou. Ti všichni by byli nanejvýš nešťastní, kdyby se cokoli postavilo mezi ně a přírodní síly, jež jim vládly a řídily jejich životy.

Předseda konečně prolomil dlouhé mlčení. Stále si ještě vzpomínal na indické slunce a otřásl se hrůzou při úvaze o Slunci na Merkuru. A tak k Merkuřanům skutečně přistupoval velice seriózně, ačkoli je považoval za neotesané technické barbary.