Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Po dvaceti minutách plavby stále stejnou rychlostí nebyl už New York vzdálený ostrov. Stal se něčím skutečným a detaily, které byly vidět jen díky teleskopům a fotografickému zvětšení, nyní vystupovaly jako masivní, jednolité struktury. Bylo až nápadně patrné, že,město je, podobně jako tolik jiného v Rámovi, trojnásobným útvarem; sestávalo ze tří identických kruhových komplexů anebo nadstruktur, vyrůstajících z dlouhého, oválného podkladu. Fotografie pořízené ze Středu také ukazovaly, že se každý komplex dále dělí na tři stejné složky, jako koláč rozříznutý na stodvacetistupňové porce. Podstatně to zjednoduší výzkumný úkol; pravděpodobně stačí prozkoumat pouhou jednu devítinu New Yorku, a jako by ho viděli celý. Ovšem i tak to bude hrozný podnik, bude to znamenat propátrat spoustu technického zařízení a přinejmenším čtvereční kilometr budov, z nichž některé čněly jako věže stovky metrů do vzduchu.

Zdálo se, že Rámané přivedli techniku trojnásobné redundance na vysoký stupeň dokonalosti. Demonstroval to komplex přechodových komor, schodišť vzhůru ke Středu, umělých sluncí. A kde na tom doopravdy záleželo, udělali dokonce ještě další krok. New York vypadal jako příklad trojnásobně trojnásobné redundance.

Ruby kormidlovala Resolution k ústřednímu komplexu, kde vedlo křídlo schodiště z vody vzhůru až k samému vrcholku stěny či pobřežní hráze, jež ostrov obklopovala. Bylo tam dokonce vhodně umístěné kotviště, k němuž se mohly přivázat čluny; když to Ruby spatřila, dost ji to vzrušilo. Teď už nikdy nebude mít klid, dokud nenalezne aspoň jedno z plavidel, v nichž Rámané plují po svém pozoruhodném moři.

První, kdo vystoupil na břeh, byl Norton; ohlédl se na své tři společníky a řekl: „Počkejte tady ve člunu, dokud se nedostanu nahoru na hráz. Až zamávám, připojí se ke mně Pieter a Boris. Ty zůstaneš u kormidla, Ruby, abychom mohli okamžitě odrazit od břehu. Kdyby se mi něco stalo podejte zprávu Karlovi a řiďte se jeho pokyny. Jednejte podle své nejlepší úvahy, ale žádné hrdinství. Jasné?“

„Ano, kapitáne. Mnoho štěstí!“

Kapitán Norton na štěstí příliš nevěřil, nikdy se do ničeho nepouštěl, dokud nezvážil všechny okolnosti a nezajistil si ústupovou cestu. Ráma jej však opět přinutil, aby porušil své oblíbené zásady. Takřka všechny faktory tady byly neznámé — stejně neznámé, jako byly jeho hrdinovi Cookovi Tichý oceán a Velký bradlový útes před třemi a půl stoletími… Ano, tentokrát mu muselo stačit, aby při něm stálo štěstí.

Schodiště bylo přesným duplikátem toho, po němž vystoupili na druhé straně Moře; jeho přátelé jej nepochybně rovnou odtamtud pozorovali dalekohledy. A „rovnou“ bylo dokonce správné slovo, protože v tomto jediném směru, rovnoběžném s Rámovou osou, bylo Moře skutečně úplně rovné. Možná že to docela dobře byla jediná masa vodstva v celém vesmíru, o níž to platilo, neboť na jiných planetách musela všechna moře či jezera dodržovat kulový povrch, s rovnoměrným zakřivením ve všech směrech.

„Blížím se k vrcholu,“ hlásil Norton. Hovořil do záznamu a ke svému pozorně naslouchajícímu zástupci, pět kilometrů vzdálenému. „Všude naprostý klid — úroveň radiace normální. Měřič držím nad hlavou pro případ, že stěna tvoří před čímsi štít. A pokud jsou tam na druhé straně nějací nepřátelé, vystřelí nejprve na něj.“

Samozřejmě žertoval. A přece — proč nevzít v úvahu i jiné možnosti, když se mohl před nimi tak snadno pojistit? Když vystoupil na poslední schod, zjistil, že plochý vršek nábřeží je široký asi deset metrů; na vnitřní straně vedla dolů podobná soustava ramp a schodišť, klesala o dvacet metrů níž. Stál tedy na vysokých hradbách, které obklopovaly New York kolem dokola, takže se mu nabízel pohled jako z tribuny.

Obraz byl tak spletitý a tak mnohotvárný, až ho omračoval, a ze všeho nejdřív pořídil kamerou panoramatické záběry. Potom zamával na své společníky a hlásil rádiem nazpátek přes Moře: „Ani známky po nějaké činnosti — všude ticho a klid. Následujte mě nahoru — pustíme se do průzkumu.“

Nebylo to město, byl to stroj. Norton dospěl k tomuto závěru během deseti minut a neviděl žádný důvod, aby jej změnil ani tehdy, když přešli přes celý ostrov. Město — ať už má jakékoli obyvatele — musí nepochybně poskytovat nějaký způsob ubytování: a tady nic takového nebylo, pokud to ovšem nebylo v podzemí. Ale i v tom případě — kde se potom skrývaly vchody, schodiště, výtahy? Nenalezl dokonce ani nic, co by mohl prohlásit prostě za dveře…

Nejpřiléhavější analogie k tomuto místu, jakou kdy spatřil na Zemi, byl velký chemický závod. Tady ovšem nebyly sklady zásob surovin ani nějaký náznak dopravního systému, který by je rozvážel. Neuměl si ani představit, kde by se mohl objevit finální produkt — a ještě méně, co by to vůbec mohlo být. Bylo to všechno nanejvýš nevyzpytatelné a člověka to pořádně vyvádělo z míry.

„Chcete si někdo zatipovat?“ řekl konečně všem, kteří mu naslouchali. „Jestli je to továrna, co vyrábí? A odkud bere suroviny?“

„Mám nápad, kapitáne,“ řekl Karl Mercer daleko na druhém břehu. „Co když to využívá Moře. Podle doktorky obsahuje přece úplně všechno, nač člověk pomyslí.“

Taková odpověď se nabízela a Norton o tom už uvažoval. Docela dobře tu mohla být ukrytá potrubí vedoucí až do Moře — tedy musela tady být, neboť jakýkoli myslitelný chemický podnik vyžaduje ohromné množství vody. Avšak k odpovědím, které se samy nabízely, přistupoval s podezřením, často bývaly mylné.

„To je dobrá myšlenka, Karle, ale co New York s mořskou vodou provádí?“

Po dlouhou dobu neodpovídal nikdo z lodi, ze Středu, ani ze Severní roviny. Pak se ozval úplně nečekaný hlas.

„To je prosté, kapitáne. Jenže vy byste se mi všichni vysmáli.“

„Ne, nevysmějeme, Ravi. Ven s tím.“

Seržant Ravi McAndrews, velitel zásobovacího úseku a opatrovatel šimpanzů, byl tou poslední osobou na lodi jež se normálně zapojovala do technických diskusí. IQ měl skromné a jeho technické vědomosti byly minimální, ale nebyl to žádný pitomec a měl přirozenou bystrost, kterou všichni respektovali.

„Ano, je to továrna, to je správné, kapitáne, a Moře možná dodává suroviny… ostatně, takhle se to všechno stalo i na Zemi, i když jinou cestou… myslím, že New York je továrna na výrobu — Rámanů.“

Někdo se kdesi uchechtl, ale rychle ztichl, aby se neprozradil.

„Víš, Ravi,“ konečně řekl kapitán, „tahle teorie je dost bláznivá na to, aby byla pravdivá. A nejsem si jistý, jestli chci vidět, jak se ověřuje… přinejmenším dokud se nevrátíme zpátky na pevninu.“

Tenhle nebeský New York byl asi právě tak rozlehlý jako ostrov Manhattan, avšak měl naprosto odlišné geometrické uspořádání. Manhattan měl několik málo rovných a širokých magistrál, tady se rozkládalo bludiště krátkých soustředných oblouků, spojovaných radiálními, příčnými uličkami. Naštěstí bylo nemožné ztratit v Rámovi orientaci; už pouhý letmý pohled na oblohu stačil, aby člověk určil polohu severojižní osy planetky.

Zastavovali se téměř na každé křižovatce, aby pořídili panoramatické záběry. Až se všechny ty stovky obrázků roztřídí, nastane úmorná, ale dost jednoduchá práce sestavit model města v přesném měřítku. Norton měl podezření, že skládačka, která z nich vznikne, bude zaměstnávat vědce po celé generace.