Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Ehm… do skladu rekreačních potřeb.“

„Dobře, ty bys nelhal. Ale co váha?“

„Vždyť je to jenom dvacet kilogramů.“

„Jenom! Ale ještě to není tak hrozné, jak jsem si myslel. Vlastně mě překvapuje, že jsi dokázal postavit tak lehké letadlo.“

„Některá mívají jenom patnáct, jenže jsou příliš křehká a obyčejně se rozpadnou, když udělají otočku. Že by se to přihodilo Vážce, takové nebezpečí nehrozí. Jak jsem už řekl, je zkonstruovaná přímo pro akrobacii.“

„Vážka — hezké jméno. Tak mi pověz, jak sis to s ní naplánoval. Potom rozhodnu, jestli si zasloužíš povýšit, anebo prokurátora. Nebo obojí.“

Jméno Vážka bylo vybrané vhodně. Dlouhá, do špičky se zužující křídla byla téměř neviditelná, s výjimkou polohy, kdy na ně světlo dopadalo pod určitým úhlem a lámalo se v duhových barvách. Vypadalo to, jako by jemné obrysy nosných ploch obalovala mýdlová bublina; plášť malého letounu tvořil organický film silný jenom několik molekul, nicméně natolik odolný, aby umožňoval a řídil pohyb vzduchem rychlostí padesát kilometrů za hodinu.

Pilot — který byl zároveň pohonnou jednotkou i řídicí aparaturou — seděl v malém sedátku přímo v těžišti, v poloze napůl ležmo, aby se snížil odpor vzduchu. Řídil jednou jedinou pákou, s níž se dalo pohybovat dozadu a dopředu, vpravo a vlevo; jediným „přístrojem“ byla páska se závažím připevněná na přední okraj křídla, aby ukazovala směr relativního větru.

Jakmile letoun na Středu smontovali, Jimmy Pak už nikomu nedovolil, aby se ho dotkl. Neohrabaným zacházením by se mohla protrhnout některá plocha tvořená vrstvičkou o síle jediného vlákna, a třpytná křídla byla přitom téměř neodolatelným lákadlem pro šmejdící prsty. Vždyť se jen stěží dalo uvěřit, že tam skutečně něco je…

Jak kapitán Norton pozoroval Jimmyho, lezoucího do monstra, přepadaly ho jiné myšlenky. Kdyby některá z těch jako drátek tenkých vzpěr praskla, až bude Vážka na opačné straně Válcového moře, Jimmy by se nemohl žádným způsobem dostat nazpátek — dokonce ani tehdy, kdyby dokázal nouzově přistát. Porušovali tím jedno z nejsvětějších pravidel kosmického výzkumu; člověk vstupoval samotný na neznámé teritorium, a dál, než sahala možnost přijít mu na pomoc. Jedinou útěchou bylo, že se nikdy neztratí z dohledu a bude neustále udržovat spojení; kdyby ho potkalo neštěstí, věděli by naprosto přesně, co se mu stalo.

A přece to byla příliš dobrá příležitost, než aby ji nevyužili; kdyby člověk věřil v osud či sudbu, opominout jedinou příležitost, jakou možná budou kdy mít, aby dosáhli druhé strany Rámy a podívali se zblízka na záhady Jižního pólu, by znamenalo postavit se samotným bohům. Jimmy věděl, do čeho jde, mnohem lépe, než jak mu to mohl vysvětlit kdokoli jiný z celé posádky. Byl to přesně ten druh rizika, jaké se musí podstoupit; a pokud to nevyjde, potom zrovna v téhle partii opustilo člověka štěstí. Nemůže přece vyhrát pokaždé…

„Teď mě pozorně poslouchej, Jimmy,“ řekla šéflékařka Ernstová. „Je velice důležité, aby ses nenamáhal nadměrně. Nezapomínej, že obsah kyslíku je v místě osy stále velice nízký. Jestli kdykoli pocítíš, že nemůžeš popadnout dech, zastav se a vydýchej se třicet sekund — ale ne déle.“

Jimmy, který kontroloval řízení, duchem nepřítomně přikývl. Celý díl výškového kormidla, jenž tvořil jediný celek posazený na kostru pět metrů za jednoduchou kabinou, se začal otáčet; potom se pohybovala střídavě nahoru a dolů plochá křidélka, dosahující do poloviny délky hlavních křídel.

„Nechceš, abych ti nahodil vrtuli?“ zeptal se Joe Calvert, neschopný potlačit vzpomínky na dvě stě let staré válečné filmy. „Zážeh! Kontakt!“ Pravděpodobně nikdo jiný s výjimkou Jimmyho nevěděl, o čem mluví, ale pomohlo to uvolnit napětí.

Jimmy začal velice zvolna pohybovat pedály. Zavířil křehký, široký vějíř vrtule — podobně jako křídla to byla tenká kostra potažená třpytivým filmem. Nejprve pomalu, otáčku za otáčkou, pak však jako by zmizel; a Vážka se vydala na cestu.

Vznesla se přímo ze Středu ven a letěla zvolna podél Rámovy osy. Když urazila sto metrů, Jimmy přestal šlapat; byl to zvláštní pohled, když stroj zcela zjevně těžší než vzduch nehnutě visel v prostoru. Taková věc se určitě přihodila poprvé, snad s výjimkou větších kosmických stanic — kde se však děla ve velmi malém měřítku.

„Jak se ovládá?“ volal Norton na Jimmyho.

„Reaguje dobře, ale nemá stabilitu. Vím, v čem to vězí — ve stavu beztíže. O kilometr níž na tom budeme líp.“

„No počkej — není to nebezpečné?“

Tím, že ztratí výšku, Jimmy se vzdá své hlavní výhody. Pokud by zůstal přímo na ose, nebude vážit jediný gram. Vznášel by se bez vynaložení sebemenšího úsilí, dokonce by se mohl i vyspat, kdyby se mu zachtělo. Avšak jakmile se hne od ústřední přímky, okolo níž se Ráma otáčí, znovu se projeví pseudováha působená odstředivou silou.

A tak, pokud by se v určité výšce nedokázal udržet, ztrácel by ji víc a víc — a současně by přibýval na váze. Byl by to neustále se zrychlující děj, který by mohl skončit katastrofou. Gravitace dole na Rámových pláních byla dvakrát tak velká, než ta, pro niž byla Vážka zkonstruována. Jimmy by sice mohl nouzově přistát, určitě by však nikdy znovu nevzlétl.

Ale to všechno už uvážil a odpověděl dost jistě: „Zvládnu desetinu g bez jakýchkoli potíží. A Vážka se bude v hustším vzduchu snadněji ovládat.“

Rozvážnou, širokou spirálou se Vážka nesla po nebi směrem dolů k pláni, zhruba kopírovala křivku schodiště Alfa. Z některých zorných úhlů bylo malé šlapací letadlo téměř neviditelné; Jimmy vypadal, jako by seděl přímo ve vzduchu a zuřivě šlapal. Místy se hnal rychlostí až třicet kilometrů za hodinu, potom zastavoval a jen se vezl, sžíval se s řízením a zase zrychloval. A neustále udržoval bezpečnou vzdálenost od zakřiveného konce Rámy.

Brzy bylo zřejmé, že se Vážka mnohem snáze ovládá v menší výšce: už se nehoupala z boku na bok, ale ustálila se v takové poloze, že měla křídla rovnoběžně s planinou o sedm kilometrů níž. Jimmy dokončil několik širokých obletů, potom zase začal šplhat vzhůru. Konečně se zastavil pár metrů nad vyčkávajícími kolegy a uvědomil si, trošku opožděně, že si není příliš jistý, jakým způsobem se s lehoučkým plavidlem přistává.

„Nemáme ti hodit lano?“ zeptal se Norton napůl v legraci.

„Ne, kapitáne — musím to zvládnout sám. Na druhém konci taky nebudu mít nikoho, aby mi pomohl.“

Chvíli zamyšleně seděl, potom se začal s Vážkou pomalu přibližovat ke Středu krátkými intervaly ostrého šlapání. Odpor vzduchu ji brzdil a Vážka mezi jednotlivými záběry okamžitě ztrácela rychlost. Když už byl jenom pět metrů daleko a šlapací letadlo se sotva pohybovalo, Jimmy se vrhl přes palubu. Doplul k nejbližšímu záchrannému lanu z těch, co obepínala Střed, zachytil se ho a potom se včas otočil, aby rukama zachytil blížící se stroj. Manévr provedl tak dovedně, že si vysloužil salvu potlesku.

„V dalším vystoupení…“ začal Joe Calvert.

Jimmy rychle odmítl veškeré ovace.

„To jsem úplně zmotal,“ řekl. „Ale teď už vím, jak na to. Vezmu si přísavné zařízení na dvacetimetrovém laně, potom budu schopný přitáhnout se kamkoli, kam se mi zachce.“