Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Dvě mota na jeho pracovním stolku shrnovala jeho životní filozofii. První se tázalo NA CO JSI ZAPOMNĚL? Druhé říkalo POMOZ MI, ABYCH POTLAČIL SVOU UDATNOST. Skutečnost, že byl všeobecně považován za nejudatnějšího muže v celé Flotile, byla jedinou věcí, která ho kdy rozzlobila.

Tím, že vybral Mercera, automaticky zvolil druhého muže — jeho nerozlučného přítele poručíka Joe Calverta. Těžko pochopit, co tyto dva drželo pohromadě. Lehký a mrštný, poměrně vysoký navigační důstojník byl o deset let mladší než jeho chladný a nevzrušivý přítel, jenž v žádném případě nesdílel jeho vášnivý zájem o primitivní filmové umění.

Jenže lidská podstata je nevyzpytatelná a Mercer si Calvertem už před lety vytvořili bezpochyby pevný poměr. To bylo celkem obvyklé, mnohem nezvyklejší byla skutečnost, že se na Zemi také dělili o jedinou ženu, s níž měli každý jedno dítě. Kapitán Norton doufal, že se s ní jednoho dne setká, protože to musela být žena skutečně velmi pozoruhodná. Tenhle trojúhelník trval už nejméně pět roků a stále se zdál rovnostranný.

Dva muži však na vytvoření průzkumného družstva nestačili, už kdysi dávno se přišlo na to, že optimální počet jsou tři — neboť i kdyby o jednoho přišli, dva zbylí mohou stále ještě uniknout i tam, kde by osamělý člověk propadl záhubě. Po dlouhém rozmýšlení vybral Norton technického seržanta Willarda Myrona. Myron, technický génius schopný vyrobit cokoli, anebo navrhnout ještě něco lepší, byl ideální člověk pro identifikaci jednotlivých neznámých zařízení. Během dlouhých univerzitních prázdnin, které měl při svém hlavním zaměstnání jako docent na Astrotechu, seržant odmítal povýšení na důstojníka s odůvodněním, že nechce stát v cestě důstojníkům, kteří si je zaslouží více. Takové vysvětlení samozřejmě nikdo nebral příliš vážně a všichni se sjednotili v názoru, že Will má prostě nulovou ctižádost. Mohl to dotáhnout na Kosmického seržanta, ale nikdy se nestane řádným profesorem. Myron, stejně jako nesčetní poddůstojníci před ním, objevil ideální kompromis mezi mocí a odpovědností.

Když propluli poslední přechodovou kabinou a vznášeli se ve stavu beztíže podél Rámovy osy, poručík Calvert zjistil — jak se mu ostatně stávalo často — že se už zase ocitl uprostřed historického filmu. Občas uvažoval o tom, jestli by se neměl pokusit z tohoto zlozvyku vyléčit, jenže nepozoroval, že by s sebou přinášel nějaké nevýhody. Dokonce i ty nejjednotvárnější chvíle si uměl proměnit v zajímavé a — kdoví? - jednoho krásného dne mu možná zachrání život. Třeba si vzpomene, co za podobných okolností podnikli Fairbanks nebo Connery anebo Hiroshi…

Teď se právě chystal zdolat jakýsi vrcholek za jedné z válek na počátku dvacátého století. Mercer byl seržant, vedoucí trojčlennou hlídku na noční vpád do země nikoho. Nebylo těžké, aby si představoval, že jsou na dně ohromného kráteru po výbuchu granátu, ačkoli tenhle byl umně utkán z řady vzestupných teras. Kráter zaplavovalo světlo ze tří dlouhých plazmových oblouků, které dodávaly vnitřku iluminaci takřka bez stínů. Avšak za ním — za okrajem nejvzdálenější terasy — se rozkládala temnota a tajemno.

Vnitřní zrak ovšem Calvertovi přesně prozrazoval, co tam všechno leží. Nejprve plochá kruhová rovina víc než kilometr v průměru. Tři široké žebříky, velice podobné železniční trati, ji rozdělovaly na tři naprosto stejné části. Jejich příčle byly zapuštěny do povrchu, takže nebránily, aby po nich mohlo cokoli sklouznout. Poněvadž bylo zařízení naprosto symetrické, neměli důvod dávat přednost jednomu žebříku před ostatními; nejlépe vyhovoval ten nejbližší od přechodové komory Alfa, ale čistě jenom proto ho vybrali.

Přestože žebříky měly příčle nepohodlně daleko od sebe, nezpůsobovalo to žádné problémy. Dokonce ještě na okraji Středu, půl kilometru od osy, gravitace dosahovala stále sotva jedné třicetiny tíže pozemské. Ačkoli nesli téměř sto kilo výstroje a dýchací přístroje, stále se ještě snadno mohli pohybovat ručkováním.

Kapitán Norton a zajišťovací družstvo je provázeli podél vodicích lan, jež natáhli od přechodové komory Alfa k okraji kráteru; potom, za hranicí, kde končila mohutná světla, ležela před nimi už jen Rámova temnota. V tančících paprscích světel na přílbách mohli vidět jen prvních pár set metrů žebříku, ubíhajícího do dálky přes úplně holou pláň bez jakýchkoli výstupků.

A teď, řekl si Karl Mercer, budu muset udělat své první rozhodnutí. Mám se pustit po žebříku nahoru, anebo dolů?

Nebyl to zas tak zanedbatelný problém. V podstatě se pořád ještě nacházeli ve stavu beztíže a mozek si mohl vybrat takovou vztažnou soustavu, jaká se mu zalíbila. Mercerovi by nedalo příliš práce, aby sám sebe přesvědčil, že se dívá přes vodorovnou pláň nebo hledí přímo do svislé stěny anebo přes okraj strmého srázu. Nemálo kosmonautů zakusilo těžké psychické problémy jenom proto, že si dříve, než se pustili do složitého úkolu, zvolili nevhodné koordináty.

Mercer se rozhodl, že půjde popředu, neboť všechny ostatní způsoby pohybu byly neohrabané, navíc takhle mohl mnohem snáz sledovat, co má před sebou. Pro prvních pár stovek metrů si tedy bude představovat, že šplhá vzhůru, až mu narůstající gravitace znemožní dál tuhle iluzi udržovat, prostě si jenom v hlavě přepne směry o sto osmdesát stupňů.

Chytil se za první příčel a opatrně se postrčil po žebříku. Pohyboval se tak lehce, jako by plaval v moři — navíc nemusel překonávat odpor vody, který by ho brzdil. Bylo to tak snadné, že ho to svádělo k příliš rychlému postupu, jenže Mercer byl příliš zkušený, než aby v tak neobvyklé situaci spěchal.

Ve sluchátkách slyšel pravidelné oddechování svých dvou druhů. Nepotřeboval žádný další důkaz, že jsou ve formě, a nemarnil čas konverzováním. Ačkoli ho to svádělo, aby se ohlédl, rozhodl se neriskovat, dokud nedosáhne plošiny u paty žebříku.

Příčle byly umístěny naprosto stejnoměrně půl metru jeden od druhého a v první části výstupu Mercer střídavě každý druhý vynechával. Pečlivě je však počítal, a když dospěl přibližně ke dvěma stům, zaznamenal první zřetelný dojem, že něco váží. Ráma mu začínal dávat na vědomí svou rotaci.

U čtyřstého příčle odhadoval, že jeho relativní váha dosáhla asi tak pěti kilo. Nezpůsobovala mu problémy, bylo však stále obtížnější předstírat, že šplhá, když ho to vzhůru přímo táhlo.

Pětistý příčel mu připadal jako vhodné místo pro zastávku. Cítil svaly na pažích, jak to odpovídalo nezvyklému tělocviku, třebaže Ráma teď už vykonával všechnu práci za něj a jemu zbývalo jen udržovat směr.

„Všechno v pořádku, kapitáne,“ hlásil. „Zrovna jsme urazili polovinu cesty. Joe, Wille — nějaké problémy?“

„Jde to krásně — proč se zastavuješ?“ odpověděl Joe Calvert.

„Mně taky,“ připojil seržant Myron. „Ale dávej si pozor na Coriolisovu sílu. Začíná být znát.“

Mercer to už postřehl. Jak se spouštěl po příčlích, měl zřetelnou tendenci uplouvat vpravo. Věděl víc než dobře, že je to jenom výsledek Rámovy rotace, zdálo se však, jako by ho nějaká záhadná síla jemně odstrkovala ze žebříku.

Snad nastal pravý čas, aby začal sestupovat nohama napřed, když už teď „dole“ mělo fyzikální smysl. Bude riskovat chvilkovou dezorientaci. „Dávejte pozor — otočím se.“