Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Ať už měli v plánu cokoli, úspěch s ním slavit nebudou.

Druhá zpráva z Merkura byla úplně stejná jako první a došla o deset minut později. Prodloužili si tak ultimátum — Norton pořád měl ještě celou hodinu. A Merkuřané zřetelně vyčkávali, jestli přece jen nedostanou od Endeavour odpověď, než jí zavolají ještě jednou.

Teď vstupoval do hry další faktor; okamžikem, kdy museli spatřit Rodriga a měli několik minut na to, aby podnikli nějakou akci. Jejich rozkazy už možná byly na cestě. Mohly každou vteřinou dorazit.

Měl by začít s přípravami ke startu. Ohromné těleso Rámy, vyplňující celou oblohu, se mohlo každým okamžikem rozžhavit doběla od jednoho konce k druhému a vzplanout úžasnou, pomíjivou září, jež úplně zastíní Slunce.

Když začala pracovat hlavní tryska, Rodrigo už byl bezpečně připoutaný. O pouhých dvacet sekund později tryska opět uhasla. Provedl rychlý výpočet zpaměti, delta v nemohla být víc než patnáct kilometrů za hodinu. Hlavici potrvá víc než hodinu, než doletí k Rámovi; třeba se k němu jenom přibližuje, aby pak měla možnost rychleji reagovat. Jestli to Merkuřané takhle chtěli, bylo to chytré opatření, jenže je odkládali příliš dlouho.

Rodrigo vrhl rychlý pohled na hodinky, ačkoli si nyní plynutí času uvědomoval, aniž by ho musel sledovat. Na Merkuru ho teď viděli, jak si to míří přímo k hlavici a má k ní už blíž než dva kilometry. O jeho záměrech nemohli pochybovat ani v nejmenším a mohli být jenom zvědaví, jestli se mu je už podařilo provést.

S druhým pramenem kabelů to šlo stejně snadno jako s prvním, jako každý dobrý řemeslník i Rodrigo si vybral správný nástroj. Hlavice byla zneškodněná, anebo — přesněji — už se nedala odpálit dálkovým povelem.

A přece zbývala ještě jedna možnost a Rodrigo si nemohl dovolit, aby ji přehlížel. Vnější kontaktní zápalník tu nebyl, jenže mohl být uvnitř, citlivý na otřes při nárazu. Merkuřané stále ještě měli kontrolu nad pohybem svého nosiče a mohli s ním vrazit do Rámy, kdykoli se jim zachtělo. Rodrigova práce ještě nebyla zcela u konce.

Za pět minut od tohoto okamžiku ho kdesi na Merkuru v místnosti řídícího střediska spatří, jak se plazí po plášti řízené střely a v ruce drží nevelké štípačky, jimiž zneškodnil nejmocnější zbraň, jakou kdy člověk postavil. Byl téměř v pokušení zamávat na kameru, ale uvážil, že by to mohlo vypadat nedůstojně; koneckonců právě tvořil dějiny a v následujících letech tyhle záběry uvidí milióny diváků. Pokud ovšem Merkuřané záznam ze zraněné pýchy nezničí, způsobil jim krutou blamáž.

Doplížil se až ke sloupku dálkové antény a přeručkoval po něm k velkému parabolickému reflektoru. Jeho spolehlivé štípačky udělaly krátký proces s multiplexním napáječem, přehryzly kabely stejně jako vodiče laserových vln. Když střihl naposledy, anténa se začala zvolna otáčet kolem dokola; neočekávaný pohyb ho překvapil, jenže pak si uvědomil, že zničil také její automatické zaměřování na Merkur. Přesně pět minut od této chvíle Merkuřané ztratí se svým služebníkem veškeré spojení. Teď už nebyl jenom impotentní, byl také hluchý a slepý.

Rodrigo pomalu sešplhal zpátky ke skútru, uvolnil příchytky a otočil ho tak, až se předními nárazníky opíral o raketu, co nejblíž jejímu těžišti. Nastavil trysku na plný tah a udržoval jej po dvacet sekund.

Protože skútr před sebou valil hmotnost mnohokrát převyšující jeho vlastní, odpověděl jen velice lenivě. Když Rodrigo ubral tah zpátky na nulu, pečlivě posoudil údaje o novém rychlostním vektoru hlavice.

Mine Rámu s velkou rezervou — kdykoli v budoucnu budou moci znovu přesně určit její polohu. Byl to, koneckonců, velice cenný kus výzbroje.

Poručík Rodrigo byl člověk, který si až patologicky zakládal na své počestnosti. Nelíbilo by se mu, kdyby ho Merkuřané obvinili, že jim ztratil jejich majetek.

„Drahá,“ spustil Norton, „tenhle nesmysl nás stál víc než celý den, ale aspoň mi dal příležitost, abych ti řekl pár slov.

Jsem pořád ještě na lodi, a ta míří nazpátek do svého postavení na ose procházející póly. Před hodinou jsme nabrali Roda, vypadal, jako by se právě vracel ze služby, která měla naprosto klidný průběh. Myslím, že nikdo z nás nebude moci ještě někdy navštívit Merkur, a já bych rád věděl, jestli s námi budou zacházet jako s hrdiny, anebo jako s darebáky, až se vrátíme zpátky na Zemi. Ale já mám svědomí čisté, jsem si jistý, že jsme si počínali správně. Jsem zvědavý, jestli nám Rámané někdy řeknou „děkujeme vám.“

Můžeme tady zůstat už jenom dva dny; na rozdíl od Rámy nemáme kilometr tlustou kůži, aby nás chránila před sluncem. Na trupu se už ukazují přehřáté partie a museli jsme vysunout několik místních clon. Promiň — nechci tě nudit svými problémy…

A tak nám zbývá čas už jen na jediný výlet dovnitř Rámy, chtěl bych ho proto využít co nejlépe. Ale neměj strach — nebudu pokoušet štěstí.“

Zastavil záznam. Tohle, mírně řečeno, bylo překrucování pravdy. Uvnitř Rámy číhalo nebezpečí a nejistota na každém kroku; žádný člověk se nikdy nemůže cítit doopravdy jako doma v místech, kde se skrývají síly přesahující jeho chápání. A při téhle poslední cestě, když věděl, že se sem už nikdy nevrátí a tím jednou provždycky skončí všechny riskantní podniky, si usmyslel, že své štěstí trošku polechtá.

„Za čtyřicet osm hodin budeme muset svá poslání ukončit. Co se stane potom, to pořád ještě není jisté; jak sama víš, spotřebovali jsme skutečně všechny pohonné hmoty na to, abychom se dostali na tuhle dráhu. Pořád čekám, že uslyším, jestli se s námi spojí tanková loď včas, abychom dolétli nazpátek na Zemi, nebo zda budeme muset volně padat až na Mars. Ať tak či onak, na vánoce bych měl být doma. Řekni malému, že mě mrzí, že mu nemůžu přivézt maličkého biotka, takové zvíře tady není…

Daří se nám všem dobře, ale jsme už velice unavení. Po tomhle všem si zasloužím pořádnou dovolenou a ztracený čas si vynahradíme. Ať už o mně budou povídat cokoli, můžeš tvrdit, že jsi provdaná za hrdinu. Kolik manželek má za muže člověka, který zachránil celou planetu?“

Jako vždycky si pásku pečlivě poslechl, než dal vyrobit kopii, chtěl se ujistit, že je vhodná pro obě rodiny. Bylo to zvláštní pomyšlení, že neví, se kterou z nich se setká první; program obvykle míval určený přinejmenším celý rok napřed, pouhým neoblomným pohybem planet.

Jenže to bylo všechno v éře před Rámou, teď už nikdy nic nebude takové jako předtím.

„Kdybychom se o to pokusili,“ řekl Karl Mercer, „myslíte, že nám v tom budou bioti bránit?“

„Možná, tohle je jedna z věcí, kterým bych chtěl přijít na kloub. Proč se na mě tak díváš?“

Mercer zvolna nasadil nevyzpytatelný úšklebek, který předváděl pokaždé, když se pouštěl do svého osobitého žertování, jemuž jeho kolegové na lodi měli, anebo také možná neměli rozumět.

„Rád bych věděl, kapitáne, jestli si myslíte, že vám už Ráma patří. Až dosud jste vetoval každý návrh, abychom se vloupali do některé z budov. Proč ten kotrmelec? Tyhle mírumilovné nápady máte od Merkuřanů?“

Norton se zasmál, ale okamžitě se ovládl. Byla to chytrá otázka a nebyl si jistý, zda odpověď, jež se sama nabízela, je zrovna ta správná.