Arthur Clarke: Setkání s Rámou

„Rozumím,“ řekl pomalu a zamyšleně Mercer. „Takže když Ráman potřebuje konektor s levotočivou převlečnou čepičkou, vyťuká správné katalogové číslo a podle tady uloženého vzoru se vytvoří kopie.“

„Asi tak nějak. Ale prosím vás, nechtějte po mně technické podrobnosti.“

Sloupy, kolem nichž procházeli, neustále narůstaly do šířky a nyní měly už víc než dva metry v průměru. Tomu odpovídala i velikost předloh; bylo evidentní, že z nějakého nepochybně závažného důvodu se Rámané drží měřítka jedna ku jedné. Norton by byl rád věděl, jak skladují něco, co je opravdu veliké, pokud tady taková věc je.

Aby zvětšili svůj akční rádius, čtyři průzkumníci se mezi křišťálovými sloupy rozdělili a fotografovali takovou rychlostí, že jen stačili na prchavé obrazce zaměřovat kamery. Tohle je úžasné štěstí, říkal si Norton, třebaže měl dojem, že si je zasloužili; snad si ani nemohli vybrat nic lepšího než tenhle Ilustrovaný katalog rámanských výtvorů. Ačkoli, z opačného pohledu, sotva mohli narazit na něco více znepokojujícího. Doopravdy tady nebylo nic, s výjimkou nehmatatelných obrázků ze světla a tmy; ty zcela zjevně hmotné předměty ve skutečnosti neexistovaly.

Třebaže Norton tohle všechno věděl, najednou pocítil téměř neodolatelné nutkání prořezat se laserem do některého ze sloupů, aby tak získal něco hmotného, co odveze zpátky na Zemi. Byl to úplně stejný podnět, říkal si s úšklebkem, jaký nutí opici, aby chňapla po odrazu banánu v zrcadle.

Právě fotografoval cosi, co vypadalo jako nějaký optický přístroj, když k němu mezi sloupy dolehl Calvertův výkřik.

„Kapitáne — Karle — Wille — pojďte se podívat na tohle!“

Joe měl sklon k náhlým výbuchům nadšení, avšak to, co objevil, by ospravedlnilo i to největší vzrušení.

Uvnitř jednoho z dvoumetrových sloupů byl složitý ochranný oblek či stejnokroj, vyrobený očividně pro vzpřímeně se držícího tvora, mnohem vyššího než člověk. Velmi úzký ústřední kovový opasek patřil zjevně kolem pasu, hrudníku či nějaké jiné části těla, pozemské zoologii neznámé. Z něho vyrůstaly tři štíhlé sloupce, zužující se směrem vzhůru a zakončené pásy ve tvaru ideálního kruhu, který měl úctyhodný průměr jednoho metru. Otvory, rovnoměrně rozložené po jeho obvodu, nemohly být zamýšleny jinak, než že se jimi prostrkávaly horní končetiny nebo paže. A to tři…

Byla tam spousta kapes, přezek, pásků, za nimiž vyčnívalo nářadí — anebo zbraně? trubky a elektrické vodiče, a dokonce i malé černé krabičky, které by výborně zapadly do každé z pozemských elektronických laboratoří. Dohromady byl oblek skoro stejně složitý jako kosmický skafandr, ačkoli tvorovi, který jej nosil, poskytoval ochranu jenom částečnou.

A ten tvor je Ráman? kladl si otázku Norton. To se pravděpodobně nikdy nedozvíme; byl však určitě inteligentní — žádné zvíře na světě by neumělo zacházet s tak rafinovanou výstrojí.

„Výška asi dva a půl metru,“ řekl Mercer zamyšleně, „hlavu nepočítaje — ať už je to cokoli.“

„Má tři paže a — předpokládejme — i tři nohy. Stejný princip jako u pavouků, jenomže v mnohem robustnějším měřítku. Domníváte se, že je to jenom náhodná shoda okolností?“

„Pravděpodobně ne. Projektujeme roboty, kteří se podobají nám, a totéž můžeme očekávat od Rámanů.“

Joe Calvert, nezvykle zakřiknutý, sledoval podívanou jakoby s posvátnou bázní.

„Co si myslíte, vědí o nás, že jsme tady?“ pronesl napůl šeptem.

„O tom pochybuju,“ řekl Mercer. „Nedosáhli jsme ani jejich prahu vnímání — i když není pochyby, že Merkuřani se o to pokusili zdatně.“

Stáli tam pořád na jednom místě, neschopni se odtrhnout, když se ozval Pieter z řídícího střediska na Středu a jeho hlas zněl velice naléhavě.

„Kapitáne — měli byste radši odejít.“

„Co se děje — ženou se sem bioti?“

„Ne — něco mnohem vážnějšího. Začínají zhasínat světla.“

Když se spěšně vynořili z díry, kterou si vyřezali pomocí laseru, Nortonovi se zdálo, že šest Rámových sluncí září stejně silně jako kdykoli předtím. Pieter se určitě musel splést… i když to u něho vůbec nesedí…

Jenže Pieter právě takovou reakci předvídal.

„Děje se to tak pomalounku,“ vysvětloval omluvně, „že mi dlouho trvalo, než jsem postřehl nějakou změnu. Ale je to mimo jakoukoli pochybnost — ověřil jsem si to podle údajů měřiče. Intenzita osvětlení poklesla o čtyřicet procent.“

Potom, jen co jeho oči znovu přivykly světlu po temnotě ve skleněném chrámu, mu Norton uvěřil. Dlouhý Rámův den se skláněl ke konci.

Ačkoli bylo pořád stejně teplo jako kdykoli předtím, Norton cítil, že ho mrazí v zádech. Zažil tenhle pocit už jedenkrát předtím, na Zemi za krásného letního dne. Tehdy nevysvětlitelně pohaslo světlo, jako by temnota padala přímo ze vzduchu, anebo slunce jako by začalo ztrácet sílu — třebaže na obloze nebylo ani mráčku. Potom si uvědomil, že probíhá částečné zatmění.

„To je ono,“ řekl vztekle. „Jdeme domů. Nechte všechny věci ležet tak, jak jsou — už je stejně víckrát nebudeme potřebovat.“

Teď — doufal — se osvědčí jedna součást jeho plánu. Londýn totiž vybral k poslednímu výpadu proto, že žádné jiné město nestálo tak blízko od schodiště; základna Bety byla vzdálená jenom čtyři kilometry.

Nasadili pravidelný, rychlý hopkavý krok, který byl v prostředí s polovinou pozemské gravitace tím nejpohodlnějším způsobem cestování. Norton zvolil tempo, jímž — jak odhadoval — se dostanou k okraji planiny, aniž by se vyčerpali, a přitom v co nejkratším čase. Pronikavě si uvědomoval osm kilometrů, které budou muset ještě vyšplhat, až dojdou k Betě, ale cítil by se mnohem bezpečnější, kdyby se už doopravdy pustili do výstupu.

První záchvěv přišel, když už skoro dosáhli schodiště. Byl velice slaboučký a Norton se instinktivně obrátil k jihu, protože očekával další podívanou s ohňostrojem na Rozích. Zdálo se mu však, že v Rámovi se nikdy nic neopakuje úplně stejně; pokud docházelo na těch jako jehly ostrých vrcholcích k elektrickým výbojům, byly příliš slabé, než aby se daly spatřit.

„Můstku“ zvolal do rádia, „cítili jste to?“

„Ano, kapitáne — velmi slabý otřes. Mohlo by dojít k další změně polohy. Sledujeme, jestli se pohne gyrokompas — zatím nic. Okamžik! Už je to tady! Sotva postřehnutelně — méně než jeden mikroradián za sekundu, ale pohyb stále pokračuje.“

A tak se Ráma začal otáčet, ačkoli tak zvolna, že to bylo sotva vnímatelné. Ty dřívější otřesy byly možná falešný poplach — jenže tenhle byl bezpochyby záležitostí nanejvýš opravdovskou.

„Rychlost narůstá — pět mikroradiánů. Haló, cítili jste tenhle záchvěv?“

„Samozřejmě že ano. Uveďte do provozu všechny operační systémy na lodi. Budeme možná muset odstartovat nakvap.“

„Očekáváte už nějakou změnu dráhy? Pořád nám zbývá do perihélia ještě pořádný kus cesty.“

„Nemyslím, že se Ráma bude chovat podle našich kosmonautických příruček. Už jsem skoro u Bety. Tam si dáme pět minut pauzu.“

Pět minut byla doba naprosto nedostatečná, a přece se zdála jako celá věčnost. Neboť už nebylo pochyb o tom, že světla dohořívají a že dohořívají rychle.