Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Co se týkalo podstaty tohoto pohonu, ačkoli všechno ostatní zůstávalo záhadou, jedna věc už teď byla jistá. Ráma neměl plynové trysky, na novou dráhu jej nevynesly výtrysky iontů ani plazmy. Nikdo by to nedokázal vyjádřit výstižněji než seržant — docent Myron, když prohlásil, otřeseně a pochybovačně: „Potom že prý platí třetí Newtonův zákon!“

Jenže to byl samozřejmě třetí Newtonův zákon, na němž byla Endeavour závislá následujícího dne, když využila dočista posledních zásob pohonných hmot k tomu, aby odklonila svou oběžnou dráhu pryč od Slunce. Byla to nepatrná změna, avšak zvětšila její vzdálenost od Slunce při perihéliu o deset miliónů kilometrů. Byl to právě rozdíl mezi tím, když chladící systémy na lodi musely pracovat na devadesát pět procent výkonu — a mezi jistou smrtí v ohni.

Když dokončili svůj vlastní manévr, Ráma se vzdálil na dvě stě tisíc kilometrů a proti sluneční záři byl už těžko patrný. Avšak stále mohli získávat přesné údaje o jeho dráze pomocí radaru, a čím déle ho pozorovali, tím víc je to mátlo.

Znovu a znovu kontrolovali správnost údajů, až si nevyhnutelně potvrdili neuvěřitelný závěr. Náhle se zdálo, že veškeré obavy Merkuřanů, hrdinství Rodrigovo a všechno řečnění na Valném shromáždění bylo naprosto zbytečné.

Není to přímo vesmírná ironie, říkal si Norton, když si prohlížel konečné cifry, jestli se Rámovy počítače po miliónech roků bezpečného řízení dopustily jediné nepatrné chybičky — třeba záměny znaménka u jedné strany rovnice z plusu na minus?

Všichni si byli jistí, že Ráma ztratí rychlost, takže by mohl být zachycen sluneční gravitací a stát se tudíž novou planetou sluneční soustavy. Ovšem děl se pravý opak.

Rychlost nabíral — tím nejhorším možným směrem.

Ráma padal stále rychleji a rychleji přímo do Slunce.

Jak se stále víc a víc upřesňovaly podrobné údaje o Rámově nové dráze, bylo těžké nalézt způsob, jímž by snad mohl katastrofě uniknout. Jen pouhá hrstka komet vůbec kdy prolétla tak blízko kolem Slunce; v perihéliu se Ráma přiblíží k peklu slučujícího se vodíku na méně než půl miliónu kilometrů. Žádná pevná látka nemohla v takové blízkosti odolat jeho teplotě, pevná slitina která tvořila Rámův plášť, se začne tavit už v desetinásobku této vzdálenosti.

Endeavour nyní již svým perihéliem prolétla, k všeobecné úlevě, a její vzdálenost od Slunce se začínala pomalu zvětšovat. Ráma byl na své nižší, rychlejší oběžné dráze daleko napřed a už se zdálo, že pronikl kus dovnitř za vnější okraj sluneční korony. Z lodě bude výhled na drama posledního dějství jako z hlavní tribuny.

Potom, pět miliónů kilometrů od slunce, když ještě pořád nabíral rychlost, začal si Ráma spřádat okolo sebe kokon. Až doposud byl v maximálním zvětšení teleskopů na Endeavour viditelný jako nepatrný jasný proužek; náhle se začal mihotat jako hvězda, pozorovaná přes mlžný opar nad horizontem. Už to vypadalo, jako by se rozpadl; když Norton uviděl, že se obraz zachvěl, pocítil nad zkázou takového divu svíravý zármutek. Potom si uvědomil, že Ráma je tu pořád, že se jenom obklopil mihotavě se třpytícím oparem.

A pak zmizel. Na jeho místě byl zářící objekt připomínající hvězdu, který však neměl žádný viditelný disk — jako by se Ráma náhle smrskl do podoby malé kuličky.

To bylo okamžik předtím, než je napadlo, co se to vlastně stalo. Ráma se skutečně ztratil, teď byl obklopen koulí dokonale odrážející světlo, o průměru přibližně sto kilometrů. Jediné, co nyní mohli spatřit, byl odraz samotného Slunce na zakřivené části, jež byla nejblíže k nim. Ve své ochranné bublině byl Ráma pravděpodobně v bezpečí i před slunečním infernem.

S postupem času se tvar bubliny měnil. Obraz slunce se začal prodlužovat, zakřivovat. Koule se proměnila v elipsoid, jehož delší osa ukazovala ve směru letu Rámy. Hned nato začaly přicházet z automatických observatoří, které už téměř po dvě stě roků permanentně dohlížely na sluneční činnost, prvá hlášení o jeho anomálních projevech.

V prostoru okolo Rámy se něco dělo se slunečním magnetickým polem. Milión kilometrů dlouhé siločáry, razící si cestu koronou a pohánějící chomáčky jejího ionizovaného plynu rychlostí, jež jim někdy dokonce dovolila uniknou i drtivé sluneční přitažlivosti, se stahovaly okolo třpytivého elipsoidu. Pouhým okem zatím nebylo viditelné nic, avšak přístroje na orbitálních stanicích hlásily veškeré změny magnetického toku a ultrafialového záření.

Ale zanedlouho se změny v koroně daly spatřit i prostým okem. Vysoko ve vnější části sluneční atmosféry se objevilo slabě zářící potrubí či tunel dlouhý sto tisíc kilometrů. Byl nepatrně zakřivený, ohnut tak, že kopíroval Rámovu dráhu, a Ráma sám — nebo přesněji ochranný kokon okolo něho — byl viditelný jako žhnoucí bod řítící se stále rychleji a rychleji přeludným, strašidelným tunelem ve sluneční koroně.

Neboť stále ještě nabíral rychlost; teď už se pohyboval rychleji než dva tisíce kilometrů za sekundu a nemohlo být ani řeči o tom, že by někdy zůstal v zajetí Slunce. Konečně se jasně ukázala rámanská strategie: museli se přiblížit tak těsně ke Slunci už jenom proto, aby si nabrali energii přímo ze zdroje a aby získali ještě větší rychlost na cestě za svým vzdáleným, prapůvodním, neznámým cílem…

A pak se zdálo, že si nasáli ještě něco víc než energii. Nikdo si tím nikdy nemohl být úplně jistý, protože nejbližší přístroje to pozorovaly až ze vzdálenosti třiceti miliónů kilometrů, avšak objevily se určité náznaky toho, že ze Slunce přímo do Rámy přetekla i hmota, jako by si tak nahrazoval její únik a ztráty za deset tisíc staletí strávených ve vesmíru.

Rychleji a stále rychleji se Ráma přehnal okolo Slunce, pohyboval se nyní větší rychlostí než jakékoli jiné těleso, které kdy sluneční soustavou prolétalo. Za dobu kratší než dvě hodiny se směr jeho pohybu stočil o více než devadesát stupňů a to dalo konečný, téměř pohrdavý důkaz o jeho naprostém nezájmu o všechny planety, jejichž duchovní rovnováhu tak surově rozvrátil.

Snesl se z ekliptiky dolů na jižní oblohu, hluboko pod ovinu, v níž se všechny planety pohybují. Proto, naprosto jistě, nemohly být jeho konečným cílem, zamířil přímo k Velkému Magellanovu mračnu, do osamělých propastí za Mléčnou dráhou.

„Vstupte,“ odpověděl duchem nepřítomný kapitán Norton na tiché zaťukání na dveře.

„Mám pro tebe novinku, Bille. Chtěla jsem s ní přijít první, dřív než se o roznese mezi posádkou. A ostatně, patří do mé působnosti.“

Norton pořád vypadal, že je úplně mimo. Ležel s rukama zachycenýma za popruhy nad hlavou, oči měl zpola zavřené, světlo v kabině ztlumené — ne že by přímo klímal, ale jako by se utápěl v rozjímání anebo ve svých tajných snech.

Jednou či dvakrát mžikl a duch se opět spojil s tělem.

„Promiň, Lauro — já nic nechápu. Co se děje?“

„Neříkej, že jsi už zapomněl!“

„Nezlob mě, ty ženská jedna zatracená. Jenom na chvilku jsem se zamyslel nad několika věcmi.“

Šéflékařka Ernstová vklouzla otvorem do příchytného křesla a posadila se vedle něho.

„Meziplanetární konflikty nadcházejí a pomíjejí, ale kola marťanské byrokracie melou stále stejným tempem. Jenže myslím, že Ráma trochu pomohl. Jenom dobře, žes nemusel mít povolení taky od Merkuřanů.“