Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Snad jsem byl přemrštěně opatrný — chtěl jsem se jenom vyhnut malérům. Jenže teď je to naše poslední příležitost: jestliže jsme stejně nuceni vyklidit pole, nemáme zas tak moc co ztratit.“

„Za předpokladu, že to pole vyklidíme bez úhony.“

„Samozřejmě. Ale bioti se k nám nikdy nechovali nepřátelsky, a nemyslím, že by nás tam mohlo s výjimkou pavouků něco polapit, kdybychom se museli doopravdy dát na útěk.“

„Vy si třeba utíkejte, kapitáne, ale já chci odejít důstojně. A náhodou, už jsem přišel na to, proč jsou k nám bioti tak slušní.“

„Teď už je trošku pozdě na nové teorie.“

„Nevadí, stejně vám ji povím. Myslí si totiž, že my jsme Rámané. Neumějí rozpoznat rozdíl mezi jedním druhem tvorů s kyslíkovým metabolismem a těmi ostatními.“

„Nevěřím, že jsou tak pitomí.“

„Tohle není otázka pitomosti. Jsou naprogramovaní, aby prováděli své přesně vymezené úkoly, a my prostě ležíme mimo rozsah jejich působnosti.“

„Třeba máš pravdu. Možná že to vypátráme — jakmile se pustíme do práce na Londýně.“

Joe Calvert odjakživa miloval ty staré filmy o bankovních loupežích, avšak nikdy neočekával, že se do něčeho takového sám zaplete. A přece to, co právě prováděl, nebylo v podstatě nic jiného.

Opuštěné ulice Londýna náhle působily dojmem, že jsou plné hrozeb, ačkoli věděl, že je to jenom jeho špatným svědomím. Nevěřil doopravdy, že dokonale uzavřené stavby bez jakýchkoli oken, rozkládající se tady všude okolo nich, jsou plné ostražitých obyvatel, kteří čekají jen a jen na to, aby se vyřítili ven v rozzuřených hordách, jakmile se vetřelci jenom prstem dotknou jejich majetku. Ve skutečnosti si byl celkem jistý, že tenhle celý komplex — stejně jako ostatní města — je pouze něco na způsob skladiště.

Zato druhá obava, taky založená na nesčetných starobylých kriminálních dramatech, mohla mít pevnější základy. Možná že tady nebyly žádné drnčící poplašné zvonky a ječící sirény, bylo však rozumné předpokládat, že i Ráma bude mít nějaký druh bezpečnostního zařízení. Jak jinak by se bioti dozvěděli, kdy a kde je zapotřebí jejich služeb?

„Ti bez ochranných filtrů se otočí zády,“ poručil seržant Myron. Ucítili pach kysličníků dusíku, jak i sám vzduch začal hořet v paprsku laserového zářiče. Když se ohnivý nůž prořezával k tajemství, jež bylo skryté už někdy v dobách, kdy se zrodil první člověk, ozývalo se neustále žhavé prskání.

Takovému nahromadění energie nemohlo odolat nic hmotného a řez hladce postupoval rychlostí několika metrů za minutu. V pozoruhodně krátkém čase vyřezali díl dost veliký na to, aby se jím protáhl člověk.

Poněvadž se vyřezaný dílec ani nepohnul, Myron se ho jemně dotkl — potom silněji — a pak do něj udeřil vší silou. Výřez propadl dovnitř s dutým, zvonivým třesknutím.

Norton si znovu vzpomněl — stejně jako tehdy, když do Rámy vstoupili úplně poprvé — na archeology, kteří otevřeli starou egyptskou hrobku. Neočekával, že spatří třpyt zlata; když prolezl otvorem dovnitř a reflektor držel před sebou, neměl ve skutečnosti žádné apriorní představy.

Řecký chrám postavený ze skla — to byl jeho první dojem. Budovu vyplňovala jedna řada svislých křišťálových sloupů za druhou, byly přibližně metr široké a rozpínaly se od podlahy až do stropu. Nacházely se jich tu stovky, pokračovaly dál a dál do tmy a mimo dosah jeho světla.

Norton přistoupil k nejbližšímu sloupu a namířil paprsek dovnitř. Světlo, lámající se jako by procházelo válcovou čočkou, se vějířovitě promítalo na vzdálenou stranu a jak se střídavě soustřeďovalo a rozptylovalo, s každým odrazem na ustupujících řadách pilířů sláblo víc a víc. Měl pocit, že se nachází přímo uprostřed jakéhosi složitého pokusu z optiky.

„Velice hezké,“ řekl praktický Mercer, „jenže co to má znamenat? Komu je zapotřebí celý les skleněných sloupů?“

Norton na jeden sloup jemně poklepal. Zněl, jako by byl plný, i když spíš kovu než křišťálu. Úplně ho to vyvedlo z míry, a tak se zachoval podle užitečné rady, kterou kdysi dávno zaslechl: „Když nevíš, na čem jsi, mlč a přejdi to.“

Když dospěl k následujícímu sloupu, který vypadal přesně tak jako ten první, zaslechl, že Mercer překvapeně vykřikl.

„Mohl bych přísahat, že tenhle sloup byl průzračný — a teď uvnitř něco je.“

Norton se prudce ohlédl.

„Kde?“ řekl. „Já nic nevidím.“

Podíval se směrem, jímž ukazoval Mercerův prst. Ten směřoval proti ničemu, sloup byl pořád dokonale průhledný.

„Copak to nevidíte?“ řekl Mercer nedůvěřivě. „Obejděte to z téhle strany. Sakra — teď jsem to ztratil!“

„Co se to tady děje“ chtěl věděl Calvert. Bylo to o několik minut dříve, než se aspoň přiblížili správné odpovědi.

Sloupy nebyly průhledné z každého zorného úhlu nebo při každém osvětlení. Když je člověk obcházel kolem dokola, předměty mu náhle padly přímo do oka, zjevně zapuštěné hluboko dovnitř jako mouchy v jantaru — a potom znovu zmizely. Byly jich plné tucty, každý jiný. Vypadaly naprosto skutečně, z pevné hmoty, i když se zdálo, že všechny zabírají stejný prostorový objem.

„Hologramy,“ řekl Calvert. „Úplně totéž jako pozemské muzeum.“

Takové vysvětlení se přímo nabízelo, a proto k němu Norton přistupoval s podezřením. Jeho pochybnosti narostly, když prozkoumával jiné sloupy a vyvolal si tvary, uskladněné v jejich vnitřcích.

Ruční nářadí — i když pro veliké a podivné ruce — schránky, malé strojky s ovládací klaviaturou, která vypadala jako vytvořená pro víc než pro pět prstů, vědecké aparatury, kuchyňské nádobí překvapivě konvenčních tvarů včetně nožů a talířů, nad nimiž by se, pomineme-li jejich velikost, nikdo nepozastavil, ani kdyby je servírovali na kterýkoli pozemský stůl… bylo tady prostě kdeco včetně celých stovek hůře identifikovatelných předmětů, často v jednom jediném sloupu smíchané dohromady všechno možné. Muzeum by určitě mělo nějaké logické uspořádání, příbuzné exponáty by byly přiřazené k sobě. Tohle vypadalo jako dočista náhodný soubor železářských potřeb.

Když vyfotografovali pomíjivé obrázky uvnitř celé řady křišťálových sloupů, poskytla právě různorodost předmětů Nortonovi klíč k rozluštění záhady. Třeba to není sbírka, nýbrž katalog, sestavený podle jakéhosi náhodného, avšak dokonale logického systému. Uvědomil si, jak divoce klade vedle sebe věci kterýkoli naučný slovník či abecední seznam, a vyzkoušel, jak tuhle myšlenku přijmou jeho společníci.

„Chápu, co máte na mysli,“ řekl Mercer. „Rámané by možná byli zrovna tak překvapení, kdyby zjistili, že dáváme fíky vedle fotoaparátu.“

„Nebo střelivo vedle střevíců,“ připojil Calvert po několika vteřinách vyčerpávajícího přemýšlení. Dospěl k názoru, že tak by si mohl člověk hrát celé hodiny a pořád vymýšlet další kombinace.

„Právě tohle mě napadlo,“ odvětil Norton. „Je to možná číslovaný seznam trojrozměrných předloh — forem — fotografií konstrukčních plánů, nebo jak tomu chcete říkat?“

„K čemu to slouží?“

„No, teorii o biotech znáte… domněnku, že neexistovali, dokud nejsou zapotřebí, a teprve potom že jsou vytvoření — syntetizovaní — podle předloh, které jsou kdesi uskladněné?“