Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Ačkoli byli všichni vybaveni reflektory, pomyšlení, že tady všechno pohltí tma, bylo nesnesitelné; jejich psychika už tak přivykla nikdy nekončícímu dni, že bylo těžké jenom si připomenout podmínky, za nichž tenhle svět zkoumat začínali. Pociťovali ochromující nutkání prchnout — uniknout do slunečního světla — pouhých pár kilometrů od nich na opačnou stranu těch válcových stěn.

„Řídící středisko!“ volal Norton. „Je světlomet spuštěný? Možná že ho budeme každou chvíli potřebovat.“

„Ano, kapitáne. Už ho rozsvěcujeme.“

Osm kilometrů nad jejich hlavami se rozzářila povzbudivá jiskřička. Dokonce i teď za pohasínajícího rámanského dne vypadala překvapivě slaboučká, avšak dobře jim posloužila už předtím, a kdyby ji potřebovali, znovu je bude vést.

Norton si uvědomil, že tohle bude ten nejdelší a nejvíc nervy drásající výstup, jaký kdy absolvovali. Ať se stane cokoli, nemohu jej uspěchat; kdyby přepjali síly, mohli by se někde ve strmém svahu jednoduše zhroutit a museli by čekat, až jim jejich bouřící se svaly dovolí zase pokračovat. Určitě byli jednou z posádek s nejlepší fyzickou kondicí, jaká se kdy vydala na cestu do vesmíru, existují ovšem meze, které tkáně a krevní soustava nemůže překročit.

Po hodině nepřetržitého plahočení dorazili ke čtvrtému oddílu schodiště, asi tři kilometry nad pláň. Od této chvíle až do konce už to bude mnohem snazší; gravitace poklesla na jednu třetinu pozemské hodnoty. Ačkoli čas od času docházelo k menším otřesům, nedělo se nic neobvyklého a pořád bylo ještě spousta světla. začali se cítit mnohem optimističtěji, a dokonce uvažovali o tom, jestli neodešli příliš brzy. Jedna věc byla ovšem jistá, zpátky už cesta nevedla. Na Rámovy pláně vkročil každý z nich naposledy.

Ve chvíli, kdy si dali na čtvrté plošině desetiminutový odpočinek, Joe Calvert náhle zvolal:

„Co je to za zvuk, kapitáne?“

„Zvuk? Já nic neslyším.“

„Vysoko položené hvízdání — frekvence klesá, to přece musíte slyšet.“

„Ty máš mladší uši než já — ale ano, už to slyším!“

Zdálo se, že pískot přichází odevšad. Brzy se stal hlasitý, dokonce pronikavý, a jeho výška rychle klesala. Potom náhle ustal.

O několik sekund později se ozval znovu a opakoval se tentýž průběh. Pískot dokonale vystihoval truchlivý naléhavý tón sirény na světelném majáku, vysílající své varovní do noci, zahalené rubášem mlhy. Rozhodně nesl jakési poselství, a to naléhavé. Nebylo určené jejich uším, ale porozuměli mu. Potom, jako by se dvojitě pojišťovalo, je podpořila i samotná světla.

Ztlumila se, až téměř zhasla, potom se opět rozzářila. V šesti úzkých údolích, která kdysi tento svět osvětlovala, se začaly míhat zářící korálky připomínající kulové blesky. Pohybovaly se směrem od obou pólů k Válcovému moři v synchronizovaném, hypnotizujícím rytmu, který mohl mít jenom jediný význam. „Do moře!“ vyzývala světla, „do moře!“ A výzvě se jen těžko odolávalo; nebylo člověka, který by nepociťoval sílu, nutící jej, aby se neobrátil nazpátek a hledal zapomnění ve vodách Rámy.

„Řídící středisko!“ volal naléhavě Norton. „Vidíte, co se děje?“

Ozval se jim Pieterův hlas, zněl naplněný posvátnou bázní a hodně vyděšený.

„Ano, kapitáne. Právě se dívám na Jižní kontinent. Jsou tam pořád ještě spousty biotů — včetně i některých velkých. Jeřáby, Buldozery — hromada Metařů. A všichni uhánějí zpátky do moře rychleji, než jak se zatím pohybovali kdykoli předtím, aspoň co jsem viděl. Tamhle kráčí Jeřáb — rovnou ze srázu dolů! Úplně stejně jako Jimmy, jenže padá mnohem rychleji… když dopadl, rozmetalo ho to na kusy… a už jsou tam Žraloci — trhají ho… fuj, není to příjemný pohled…

Teď se dívám na pláň. Je tam Buldozer, který vypadá, že se porouchal… chodí pořád v kruzích kolem dokola. Pouští se do něho párek krabů, trhá ho a rve na kusy… Kapitáne, myslím, že byste se raději měli okamžitě vrátit zpátky.“

„Věř mi,“ řekl Norton procítěně, „že jdeme tak rychle, jak jenom můžeme.“

Ráma zavíral průvlaky jako loď připravující se na bouři. Takový byl aspoň dojem, jehož se Norton nemohl zbavit, ačkoli se nezakládal na žádném logickém pokladě. Kapitán už se také necítil plně při smyslech, v jeho mysli se svářela dvě nutkání — potřeba uniknout pryč a touha uposlechnout ty šípy blesků, stále ještě planoucí na obloze, jež mu přikazovaly, aby se připojil k biotům na jejich pouti do Moře.

Další úsek schodiště — nových deset minut přestávka, aby jim vyprchaly ze svalů všechny jedy, jimiž je únava otravovala. Pak opět vpřed — urazit další dva kilometry, a pokusit se nemyslet na to…

Sled hvizdů s klesajícím tónem, které by člověka připravily o rozum, náhle ustal. Ve stejný okamžik se zastavilo kmitání žhavých koulí, ukazujících do Moře a běhajících podél štěrbin Rovných údolí; Rámových šest podlouhlých sluncí se opět proměnilo ve spojité světelné pásy.

Jenže rychle pohasínaly a občas jenom blikaly, jako by se nesmírné dávky energie nasávaly z tenčících se zdrojů. Čas od času se jim svět zachvěl pod nohama; můstek hlásil, že se Ráma neustále nepostřehnutelně pomalu natáčí jako ručička kompasu reagující na slabé magnetické pole. To však bylo spíš uklidňující, Nortona by přepadly opravdovské starosti až tehdy, kdyby se Ráma otáčet přestal.

Všichni bioti už zmizeli, hlásil Pieter. V celém vnitřku Rámy se pohybovaly už jenom lidské bytosti, plahočící se palčivě pomalu vzhůru po křivce Severní kupole.

Norton už nikdy víckrát nemusel překonávat závrať, kterou pocítil při svém prvním výstupu, avšak nyní se mu začala vkrádat do mysli nová obava. Vždyť jsou tady, při tom nekonečném šplhání od pláně ke Středu, tak zranitelní. Co jestli Ráma, když už skončil se změnou polohy, začne zrychlovat?

Předpokládejme, že síla tahu bude působit ve směru osy. Kdyby to bylo směrem na sever, nenastanou žádné problémy; byli by jenom trochu silněji přitlačeni ke svahu, po němž stoupali. Avšak kdyby to bylo směrem k jihu, mohlo by je to smést do vzduchu a nakonec by se zřídili nazpátek na pláň hluboko dole.

Pokusil se povzbudit myšlenkou, že jakékoli zrychlení, které přicházelo v úvahu, bude velmi mírné. Ráma za žádnou cenu nemohl akcelerovat rychleji než o jednu patnáctinu pozemské gravitace, anebo by se Válcové moře vzedmulo přes jižní břeh a zaplavilo celý kontinent. Jenže Perera se nalézal v pohodlné pracovně doma na Zemi, a ne pod kilometry taktak visícího kovu, který se Nortonovi zcela zjevně chystal zřítit na hlavu. A co když Rámu na pravidelné záplavy projektovali…

Ne, tohle bylo směšné. Bylo absurdní představovat si, že by celé ty bilióny tun mohly náhle dostat tak velké zrychlení, aby ho setřásly. A přece se po celý zbytek výstupu Norton nenechal vylákat, aby opustil bezpečí, jež mu poskytovalo zábradlí.

Po době, která se zdála jako celý život, schodiště končilo; zbývalo jenom pár set metrů kolmého, zahnutého žebříku. Tuhle část už nebylo zapotřebí vyšplhat, poněvadž jeden muž na Středu, tahající za lano, mohl v prostředí rychle pomíjející gravitace snadno vyzvednout druhého nahoru. Dokonce i přímo u dolního konce žebříku člověk vážil méně než pět kilo; na vrcholku prakticky nic.